Podle terapeutů, psychologů a psychiatrů z Národního ústavu dětského zdraví a Národního pedagogického institutu vzrostl počet dětí s psychickými problémy v době pandemie až desetinásobně. Může za to především fakt, že nemohly delší dobu chodit do škol, byly odloučeny od spolužáků, přišly o své koníčky, různé kurzy, sportovní kroužky a podobně, čímž ztratily pravidelný rytmus, denní návyky, povinnosti. V mnoha rodinách je nyní psychický stav dětí čím dál více rozebírané téma.
Dvanáctiletá Tereza z Prahy nedávno s mámou byla u psychologa, čekaly na volný termín u něj tři měsíce. „Terka se moc změnila. Mlčí, kouká do notebooku, tvrdí, že se učí, ale má čím dál horší známky. Učitel mi řekl, že distanční výuku vůbec nezvládala, přestože jsem jí koupili nový notebook a zařídili rychlejší internet. Je pořád smutná a i když už se dá chodit ven a na akce, stále sedí doma. Říká, že ani její kamarádky nikam nechodí, což mi jejich mámy potvrdily. Je z nich divná generace, smutná, úzkostlivá,“ vypráví její matka. Psycholog jí řekl, že úzkosti jsou častým následkem toho, že děti ztratily osobní kontakt s kamarády, s reálným životem. „Jenže ona o osobní kontakt už ani nestojí. Když jsem jí řekla, ať si pozve kámošky domů nebo ať někam jdou, zeptala se: proč? Ona je nepotřebuje, ony na sebe čučí přes počítač a sdělují si, jak se cítí mizerně,“ tvrdí Terezina máma a vzpomíná na dobu svého dětství, kdy , kdy ona naopak stále běhala s kamarády venku.
Její babička, bývalá učitelka, Ludmila, se chováním vnučky velmi trápí a říká: „Pořád nyní čtu o psychických problémech dětí. Vím, žijí jiné životy, než byly ty naše a covidová doba, kdy nemohly do školy, jim dala zabrat. Na druhé straně, dříve přece za války lidé měli problémy daleko větší. A děti nějak fungovaly. Mám kamarádku, kterou komunisté v padesátých letech vystěhovali s mámou a sestřičkou do pohraničí, do rozpadlého domu, zatímco její táta byl zavřený. Co ta měla říkat? To by se musela zhroutit úplně. A co děti, které ve válce přišly o rodiče? Vždyť my jsme zažívali každodenní strachy, úzkosti. Jen se o tom tak nemluvilo.“
Mnoha lidem vyššího věku je sice nespokojených vnoučat líto a chápou, že pro ně covidová doba byla těžkou zátěží, přesto často zmiňují názor, že jde o jeden z důsledků současného kultu dětí, který společnost ovládá. „Nedovedu si představit, že bych tátovi jako kluk řekl, že se cítím smutně, že mám strach, úzkosti. Na něco takového nebyl čas a nikoho to nezajímalo, takže jsem nad tím asi vůbec nepřemýšlel. Nemám pocit, že by mě rodiče pozorovali a ptali se mě, jak se cítím,“ přemítá jednasedmdesátiletý Václav, který ovšem podotýká, že jeho dětství bylo pěkné a vyrůstal v harmonickém prostředí. „Jen jsme se tak nepatlali v pocitech,“ tvrdí.
Na druhé straně, rodiče a učitelé se shodují, že současné děti jsou citlivé a se současnými změnami způsobenými pandemií se nedovedou vyrovnat. „Na děti dopadá změna režimu, pokud jsou ve věku, kdy je pro ně důležité mít okruh přátel. Také mají obavy o zdraví rodičů, prarodičů, kteří často sami trpí psychickými problémy a děti je vnímají. Už dříve nestabilní rodiny tráví více času pohromadě a to vede k eskalaci různých konfliktů,“ popsal covidovou dobu Petr Winkler z Národního ústavu pro duševní zdraví.
„Obrací se na nás o třetinu více dětí a mladých lidí než dříve. Mnozí cítili úzkost, když se měli vrátit do školy, do níž dlouho nechodili. Měli strach z neúspěchu, z toho, že nezvládnou učivo, protože se při distanční výuce nemohli porovnávat s vrstevníky,“ uvedla Jana Levová, která vede společnost Spondea, jež se zabývá pomoci rodinám v krizových situacích.
V jedné ostravské rodině před časem řešili podobný případ. Desetiletá dívenka se silně zhoršila ve škole, byla smutná, uzavřená, plačtivá. Dříve přitom bývala veselá a s maminkou si povídala. Nyní jí téměř ani neodpovídala na otázky. Její babička s dědečkem tvrdili, že je to důsledek příliš volné výchovy. „Říkali jsme, že se jí asi blíží puberta, frackovatí a nestojíme jí ani za pozdrav, natož aby si s náma povídala. Všechno má, všichni kolem ní skáčou, neváží si toho. Jenže jednou jsme byli na návštěvě, ona byla zavřená v pokoji a já tam za ní večer zašla. Byla smutná, slzičky v očích. Když jsem se ptala, co ji trápí, řekla, že se bojí, že s dědou umřeme, protože covid zabíjí staré lidi. Já tam stála jako opařená. Ona se o nás bála a my to zlehčovali. Uvědomila jsem si, že děti opravdu mohou mít trápení, o kterých my dospělí nevíme. I když, mám pocit, že my v dětství tak přecitlivělí nebyli,“ říká Ludmila.
Psychický stav dětí je nyní velké téma, které řeší spousta rodin. A srovnání toho, jak různé generace přistupovaly k řešení problémů, se tedy logicky nabízí. Nikdo se ovšem nemůže divit dříve narozeným, kteří mají za sebou doby, kdy jim život výrazně zkomplikovaly různé historické události, že jim nepřipadá jako důvod ke zhroucení skutečnost, že dítě nechodilo do školy nebo na fotbal. Jenže, výchova dětí a přístup k nim, bylo, je a bude téma, ve kterém se rodiče a prarodiče neshodnou poměrně často.
