4
Je rok 1998. Od okupace Československa uběhlo již dlouhých třicet let. A tato skutečnost sama jakoby upadla v zapomnění. Už se o ní téměř ani nemluví a nebýt onoho roku po třiceti letech s osmičkou na konci, ani by si na to většina z lidí snad nevzpomněla. Byl to pokus, komunistický pokus, ale byl provázený i něčím pozitivním. Komunistický režim by se stejně dlouho v Československu neudržel a byla by to jen otázka času. A ten čas by se naplnil mnohem a mnohem dříve, nebýt sovětské okupace. Samozřejmě by pořád všechno také záviselo na situaci v SSSR. Je také necelých deset let od sametové revoluce.
Sedíme s Aničkou v jedné pražské kavárně a velmi vážně zvažujeme, zda ještě v Česku zůstat, nebo se natrvalo vrátit do Rakouska. Každý z nás dvou se pokoušel během uplynulých let dát dohromady své záležitosti z doby minulé v souvislosti s naší emigrací. Se střídavými úspěchy. Většinou všechna jednání končila s nepořízenou. Ať se na věci díváme z kterékoliv strany, shodujeme se v tom, že nám asi nezbude zase nic jiného, než další odchod z této země. Bude sice za jiných okolností jako ty minulé, máme v Rakousku svůj druhý domov, máme tam své děti, ale přesto znovu opustíme svou zemi, tu kterou jsme oba nepřestali milovat, tu na niž jsme vždy v zahraničí byli hrdí při jakékoliv příležitosti, při jejíž státní hymně nám stouply slzy do očí, kdykoliv jsme ji slyšeli hrát. Jásali jsme při úspěších československých sportovců, hokejisté nám dělali jen tu největší radost a dělají doposud. Jejich úspěchy daleko předčily všechno ostatní a zvláště v dnešní době v cizině dělají o Česku takový obrázek, jaký by nebyly schopny namalovat pro svou zemi desítky jejích politiků. Příklad by si z nich měli brát ti mocní, jak herní, tak osobní.
Sedíme a díváme se každý do svého šálku černé kávy. Je rozhodnuto. Je nám oběma smutno. Jediné, co je na celé této věci pozitivní, že můžeme kdykoliv přijet alespoň se podívat. Ostnaté dráty jsou snad nenávratně pryč. Své přátele zde také nalezneme vždy. Ty své dobré přátele, protože mnozí se k nám též pro naši emigraci otočili zády a čelem se otočili jen po našem příjezdu zpět v očekávání bohatých dárků a množství přivezených valut. Nebudeme daleko. Budeme zase jen kousek za hranicemi. Jenom z jednoho jsme oba moc smutní. Naprosto jsme se shodli v tom, že žít zde již nemůžeme a ani nechceme. Téměř deset let jsme se o to znovu pokoušeli. V tuto chvíli si uvědomuji, že i celá emigrace byla podobná té české realitě. Utíkali různí lidé. Nejen vzdělaní a ti co něco uměli a nemohli se doma uplatnit. Také darebáci a budižkničemové, kteří ostatním emigrantům potom v cizině dělali jen ostudu. Bylo několik vln emigrací a v každé to lidé dělali z různých důvodů. Mnoho z nich mělo mnoho společného, mnoho z nich bylo rozdílných. Měli i různé politické názory, někteří byli věřící, jiní neznabozi. Většina si našla své nové domovy, z ostatních se stali bezdomovci a dobrodruzi. Většina z nás nikdy na svou starou vlast nezapomněla. Většina z nás jí v těžších chvílích chtěla pomoci. Realita je však jiná.
Jedeme s Aničkou autem přes Mikulov. Jedeme směrem do Rakouska. Určitě ne naposled, určitě ještě mnohokrát projedeme oběma směry. Cestou bereme mladého stopaře, který nás prosí o svezení do Vídně. Dáváme se do řeči. Je to mladý chlapec, ale má již s cizinou své zkušenosti. Byl skoro rok v USA, kde pracoval načerno. Po návratu jej to znovu táhlo zpět. Byl však z USA vyhoštěn hned na letišti a byl nucen vrátit se zpět domů. Znovu doma neměl stání. Vydal se tedy za svou přítelkyní, která dělá vychovatelku dětí v jedné rodině v Německu. Ani jeden z nich se nechce vrátit, oba chtějí žít venku. A takových, jako jsou oni dva, prý je. Jednu z rolí hrají peníze. Jinou a možná podstatnější ona česká realita.
Závěr:
Události, místa a příběhy jednotlivých postav jsou seskládány z jejich skutečných prožitků, smyšlená jsou jen jejich jména. Mnohých událostí v ČSSR jsem byl sám účastem, ostatní situace jsem čerpal z vyprávění a prožitků známých, kamarádů a i zcela neznámých lidí (převážně emigrantů) v Praze, Brně, ve Vídni i jiných místech. Kupříkladu hospoda Hubertus-Eck ve Vídni v ulici Grangasse 1 „První brněnská osvěžována ve Vídni u Beneša, jak u maminky“ řadu let před rokem 1989 a také později ještě existovala, přibližně na sklonku léta nebo na podzim v roce 1989 byl o ní (a nejen o ní) dokonce pořad v ČT „Jak se žije emigrantům v sousedním Rakousku“. Pro nás, kteří jsme emigraci osobně nikdy nepoznali, je stále ještě, dá se říci, velkou neznámou. Domnívám se také, že toto téma nebylo dosud dostatečně zpracováno.
Historická vizitka od majitele:
