Myslíte, že černé díry existují jen ve vesmíru? Omyl - my máme minimálně dvě doma. Jedna se nachází zcela určitě, jak asi všichni víme, v pračce. Je notoricky známo, že pračky se živí zejména ponožkami, a to zásadně vždy pouze jednou z páru. Další černá díra se u nás nachází ovšem za gaučem v obýváku.
A jak jsem ji objevila? Obdrželi jsme nejmladší vnučku, aby „nechytla“ něco od ostatních kašlajících a smrkajících a nemusela do školky. Přinesla si s sebou jako vždy hromadu plyšáků, pastelky a další nezbytnosti nutné k jejímu životu. A na dně v jejím baťůžku jsem objevila zahrabaný telefon i s nabíječkou – mor naší doby. Tajně. Aby to máma nevěděla. Ta to ovšem ihned po našem odchodu zjistila a volala, že telefon je nežádoucí a abych ho někam schovala a zabavila ji jiným způsobem. Od vnučky jsem byla už informována, že telefonu prý vždycky přes noc, nebo když ona není doma, narostou nožičky a telefon se okamžitě utíká někam schovat a vnučka ho pak nemůže vůbec najít…
No dobrá, budeme se věnovat něčemu jinému. Jenže ouha ! Od doby, kdy dostala vysloužilý telefon, protože řvala, že každý v rodině ho má a ona ne, přestalo ji všechno ostatní bavit. Marně jsem ji lákala na cokoliv, co se dalo. Několikrát na krásnou novou knížku. Říkám jí: Pojď, stálo by za to si ji přečíst ! Vnučka ani nezvedla hlavu od nějakého výtvoru, co právě kreslila, a odvětila: Babí, tak si ji přečti, já teďka nemám čas – v závorce: A přestaň už konečně opruzovat s tou knížko !
Položila jsem tedy knížku na opěradlo gauče a šla vařit oběd. Když jsem se vrátila, knížka zmizela.
Zahájila jsem hledání, ale knížka nikde. Pak vnučka zničehožnic povídá: Je asi pod gaučem. A byla. Zapadlá ale úplně vzadu, kam jsem nedosáhla. Jak se tam dostala, to mi bylo záhadou. Pak se mi vnučka přiznala, že prý ji tam nechtěně skopla, když na gauči cvičila. Gauč je do L, nemám šanci s ním pohnout – to nevypadá dobře, asi ho budeme muset rozebrat nebo tam knížku nechat na věčné časy. Ale nevzdávám se tak lehce - popadla jsem zpoza závěsu nějakou horskou hůl s bodcem, kterou jsme kdysi odněkud přivezli z našich cest, odtáhla stolek, klesla nejdřív na kolena, pak s sebou praštila na břicho, až mi brýle spadly z nosu, a jala se šťárat holí s bodcem vzadu u stěny za gaučem. Knížka ovšem vzdorovala. Když už jsem ji málem probodla, posunula se do míst, kde se zašprajcla mezi stěnou a kobercem.
Vnučka můj boj radostně komentovala slovy: Tak a už ji nevyndáme - jinak řečeno: A já budu mít konečně ten telefon!
Tak to teda ne, řekla jsem si. Co vždycky zabere, když ji chci dostat ven, že si půjde koupit kulatá lízátka s obrázky. Vyrazily jsme tedy za lízátky a děda mezitím dostal úkol vyšťárat knížku. Samozřejmě nadával, že vždycky za nás musí něco řešit a pořád si na něj vymýšlíme nějaké blbosti a že nehodlá rozebírat gauč.
Zabavte dítě venku, když je únor, fouká vítr, občas nějaká ta přeháňka, dítě se unuděně vleče a každou chvíli skučí, že už chce domů, byť si táhne pytlík s lízátky!
A tak jsme skákaly přes potůčky (bílé pruhy kostiček na chodníku), na čas vnučka obíhala určenou trasu a v postranních uličkách jsme identifikovaly, cože to tam stojí za značky aut. Jelikož poznávání značek aut není zrovna mé hobby, byla jsem nucena vždycky přijít k autu, u kterého mi značka nic neříkala, a hledat nějaké indicie či nápis. Pár aut bylo mně zcela neznámých, a tak jsem byla v pokušení vytáhnout telefon, vyfotit si je a můj „chytrej“ že by mi poradil. Pak jsem si ovšem uvědomila, že kousek dál je policejní stanice a že by si taky lidi mohli myslet, že si tu obhlížím auta, která chci ukrást, a využívám k tomu doprovodu nebohého dítěte. A tak jsme pokračovaly v další ulici pouhým počítáním aut. Doufala jsem, že se vnučka unaví a zapomene na telefon. Jediný, kdo se ale unavil, jsem byla já. Sotva jsme dorazily domů, děda nám hrdě podával vylovenou knížku a tajil, jak to provedl. Ale vnučka ho obešla, popadla místo knížky svůj telefon a s blaženým výrazem v tváři si pustila svou oblíbenou hru. A mne, k smrti unavenou náročnou procházkou s poznáváním aut a skákáním přes potůčky, v tu chvíli napadlo, že jediným východiskem je hodit ten telefon do černé díry. Ještě že jsem už jen babička a nemusím denně ke všemu řešit hádky o telefony! Uff!
P.S.: Sponky ani náušnice v nose nenosím, to jen vnučka chtěla, abych byla krásnější! :-))
