Co stálo za vznikem dokumentárního filmu Jednotka intenzivního života?
Byla to náhoda a ne jedna, vlastně několik náhod. V roce 2016, když jsme se spolu s MUDr. Ondřejem Kopeckým poprvé setkali s Adélou Komrzý, jsme právě zakládali ve Všeobecné fakultní nemocnici paliativní tým. Náš tým, což byli tehdy dva lékaři uvolnění na půl pracovního dne v týdnu. Takto vypadal náš začátek. Setkání s Adélou Komrzý proběhlo v Praze, ve Starbucks na náměstí I.P. Pavlova, kdy jsme si dali kávu a povídali. Adéla se inspirovala dokumentem s názvem EXTREMIS, který je z nemocničního intenzivistického prostředí. Shodou okolností jsem dokument EXTREMIS viděla také, a jelikož mne velmi oslovil, tak jsme se domluvili, že to prostě zkusíme. Adéla za námi začala chodit do nemocnice, nejdříve sama, pak s kamerou. Neustále jsme promýšleli, jak budeme pacienty oslovovat, a vše se natáčelo. Natáčení trvalo dlouho, několik let a celkem vzniklo více než 150 hodin materiálu. Z toho nakonec zůstalo ve střižně výsledných 73 minut filmu Jednotka intenzivního života.
Má tento dokument odpovídající dopad? Jste spokojeni s tím, jak na něj reagují diváci? Jaký ohlas vzbudil na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech?
Myslím, že jsme zpočátku vůbec nečekali, že film bude promítán někde jinde než na FAMU, jelikož vznikal jako Adélin absolventský film. Asi po dvou letech natáčení vstoupila jako koproducent Česká televize a když se film dokončoval, tak mi Adéla řekla, že je film vybrán do soutěže na Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. Což bylo pro nás všechny ohromné překvapení. A dalším překvapením pak bylo také ocenění, které následovalo. Netušili jsme, že toto téma může takto rezonovat. Moc jsme si přáli, aby téma paliativní péče zaujalo, ale nepovažovali jsme to za reálné.
Obě instituce, ve kterých pracujeme, jak 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, tak Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, náš tým i celý projekt od počátku podporovaly. V roce 2021 následně vznikla samostatná Klinika paliativní medicíny jako první pracoviště svého druhu v ČR. Společně jsme tedy přemýšleli, jakým způsobem skloubit ohlas filmu s podporou tématu, jak posílit výuku komunikace na fakultě a jakým způsobem přistoupit k osvětě o životě a potřebách pacientů se závažným onemocněním.
O film byl po festivalu velký zájem. V průběhu podzimu 2021 jsme měli možnost zorganizovat řadu projekcí po celé České republice, kde jsme pořádali debaty s publikem. Promítání byla i na lékařských fakultách a diskutovali jsme také s mediky. Na projekce přicházelo velké množství zdravotníků, kolegů, a debaty tak byly plné důležitých medicínských otázek, na které v běžném provozu nezbývá čas. Hodně jsme se díky těmto projekcím a diskusím naučili a měli jsme také možnost podpořit naším filmem paliativní týmy v řadě nemocnic, kde paliativní oddělení teprve vznikají. Dokonce jsme uspořádali dvě debaty pro gymnázia a měla jsem velkou radost, že tohle složité téma oslovilo studenty. Jejich dotazy byly kompetentní a pro nás inspirativní. Sdíleli své zkušenosti v rodině, s blízkými. Přínosné bylo, že si své zážitky mohli porovnat s filmem a byli vlastně občas i překvapení, že realita může být jiná, než jak ji shlédli v našem filmu. Měli představu, že dobrá paliativní medicína pro pacienty se závažnou nemocí je něco naprosto normálního a standardního a byli nemile překvapeni tím, že tomu tak není… respekt k hodnotám pacienta brali jako zcela samozřejmé východisko pro rozhodování o zdravotní péči.
Bylo složité získat umírající pacienty a jejich rodiny ke spolupráci na tomto dokumentu?
To je zajímavé, jak zažité je v souvislosti s paliativní medicínou ptát se na "umírající" pacienty. Natáčení probíhalo 5 let a představte si, že několik pacientů, kteří ve filmu byli, se premiéry účastnili! Paliativní medicína tu není jen pro pacienty v bezprostředním závěru života, ale kdykoliv dle potřeb po celou dobu závažné nemoci. A teď k tomu, jak to bylo se spoluprací s pacienty: Všichni pacienti i jejich blízcí byli o natáčení informováni, většinou jsme je oslovovali k druhému nebo pokračujícímu setkání, když už pacienti měli prvotní zkušenost s paliativním týmem. Naučili jsme se především dobře vysvětlit o co se natáčením a dokumentováním snažíme. Někteří pacienti z pochopitelných důvodů odmítli, ale řada z nich souhlasila, včetně toho, že nám vyjádřili podporu, že přesně tento přístup současná medicína opravdu potřebuje.
S jakými bariérami jste se potkali při zakládání paliativního týmu v nemocnici?
S kolegou Ondřejem Kopeckým jsme oba měli možnost vyjet na zahraniční stáž na pracoviště, kde bylo paliativní oddělení a paliativní tým běžnou součástí léčebné péče. A tak jsme si po návratu mysleli, že pokud přinášíme něco, co v zahraničí funguje, jsou na to studie a vědecké důkazy, tak zavést to do praxe nemůže být v podstatě žádný velký problém.
Následně jsme ale pochopili, že je mnohem snadnější do zdravotního systému zavést novou diagnostickou metodou, nový laboratorní přístroj, nebo nový operační postup. Oproti tomu paliativní medicína se soustředí na netechnický aspekt péče, naslouchá potřebám pacienta, klade důraz na porozumění a orientaci pacienta v trajektorii nemoci. Klade se důraz na společnou rozvahu o přiměřenosti péče, která je založena na hodnotách a prioritách pacienta a jeho blízkých. A to je změna v přístupu. Velká změna.
Velmi dobrého přijetí se nám dostalo na lékařské fakultě. Mezi mediky je o předmět paliativní medicíny a výuku komunikace obecně velký zájem. Pokoušíme se tedy vychovat novou generaci lékařů, kteří budou mít paliativní medicínu v krvi nebo v sobě nebo vstřebanou už z fakulty. Na řadě pracovišť se vyvíjí a rozvíjí spolupráce i přes počáteční nejistotu a váhání, k čemu a zda vůbec bude tento přístup dobrý. Proto si moc vážím všech klinik nemocnice, kam nás kolegové na konzilia zvou a kde se můžeme podílet na péči o pacienty se závažným onemocněním. Do budoucna plánujeme také vytvoření lůžkové části.
Zaostává Česká republika v péči o umírající za Evropou? Co je zapotřebí podle vašeho názoru nejdříve udělat, abychom tento deficit dohnali?
Kdybyste mi stejnou otázku položila před pěti ety, uměla bych vyjmenovat řadu oblastí, ve kterých bylo co dohánět. Ale v posledních letech zažívá paliativní medicína jako obor v České republice neuvěřitelný rozvoj. Ve čtvrtině nemocnic v Čechách je již funkční nebo zakládající se paliativní tým. Existuje systém vzdělávání, pracuje se na dlouhodobém financování tohoto segmentu péče a navíc ministerstvo zdravotnictví spolu s pojišťovnami zorganizovali pilotní projekt, který hodnotí přínos paliativní péče a k tomu i aktivita řady filantropů nebo nadací směřuje právě k podpoře paliativní medicíny. I naše pracoviště založilo svůj nadační fond (pod názvem Nadační fond Kliniky paliativní medicíny), aby se veškeré aktivity mohly rozvíjet podle potřeb jak fakulty a studentů medicíny, tak i klinické péče. Děje se toho nyní opravdu hodně a věřím, že je potenciál, aby se Česká republika stala špičkovým místem výzkumu výuky i celé paliativní medicíny, tedy samostatného oboru.
Proč se podle vás tak málo ve společnosti mluví o smrti? Co je toho příčinou?
Tahle otázka vypadá zdánlivě jednoduše, ale čím déle nad ní přemýšlím, tím složitěji se mi hledá dobrá odpověď. Dá se říci, že lékař se stará o pacienty v období jejich stonání až do samotného konce. Jako lékaři se tedy dostáváme smrti velmi blízko, a to nejenom v oboru paliativní medicíny, ale i v dalších oborech, jako jsou neurologie, intenzivní medicína, onkologie a tak dále. Poslední fáze života – umírání – je vlastně také podstatnou a důležitou částí života, kam můžeme vnést kvalitu a hodnotu.
Ale zpět k otázce. Myslím, že je zcela přirozené mít ze smrti respekt a strach, je to nevratný milník lidské existence. A je třeba odlišit to, zda mám strach ze smrti a obavy o to, jak to celé bude, nebo strach o smrti vůbec mluvit, případně sdílet své pocity nebo otázky. Zatímco ten první strach je přirozený, ten druhý je něco, o čem se v poslední době začíná více mluvit a co se v průběhu času proměňuje. Řada pacientů a jejich blízkých si totiž uvědomují, že sdílení obav jim pomáhá se na spoustu věcí připravit. Mohou otevřeně s někým mluvit o tom, jaké to bude, až nemoc bude postupovat a pokračovat. Mohou sdílet své obavy a tím se v celé své již tak těžké situaci lépe orientují. Věci, které se dějí, včetně zdravotní péče, mají pro ně smysl.
