Vlastní zkušenosti z pouti životem mě poučily, že nekecal. Pouze bych opravil jeho metaforu ohledně bažiny, spíš si myslím, že se jedná o hustej les. Když vstoupíte do bažiny, většinou je konec, kdežto když kráčíte lesem, jen se sem tam břinknete o nějakej strom do palice a jde se dál. Myslím, že paradoxy jsou dobrá věc. Obarvujou svět. Zbystřujou pozornost. Dalo by se říct, že paradoxy paradoxně činí život životnějším.
Slovník říká, že pojem „paradoxní“ pochází z řeckého paradoxos, což znamená nepodobný, neočekávaný. Je to tedy jev, jehož jednotlivé komponenty se sice zdánlivě vylučují, nicméně se děje. Jako příklad mě napadá příběh z našeho gympláckého lyžáku. Uspořádali jsme si tam soutěž jedlíků svíčkové, jasným favoritem byl metrákovej všežravej mastodont Bimba, kterej už předem blazeovaně přijímal gratulace. Jenže dostal o dva knedlíky na frak od šedesátikilovýho komára Tondy. Zatímco Bimbu jsme skoro v komatu odvlekli na cimru, Toncek v sedm v klídku přišel na večeři. Občas Bimbu vídávám, ještě teď se z tý potupy nevzpamatoval.
Někteří lidé jsou doslova směsí paradoxů. Kámoš Honza si geniálně pamatuje milióny anekdot, ale tragicky je neumí vyprávět. Je majitelem pneuservisu, ale skoro každou zimu vyfasuje pokutu za letní gumy. Hodiny zasněně švitoří, jak by mu to slušelo za volantem Maserati Levante, přitom ale věrně a hluboce miluje svýho Belmondíčka neboli veterána Renaulta z roku devadesát. Nezřízeně se prolejvá pivem, cpe se bůčkem a dortíčkama, ale nemá žádný špeky. Od mládí je ulítlej na blondýny, ale všechny tři jeho manželky měly havraní vlas. Ta současná a prej poslední se jmenuje Monča a je taky křišťálově zářivým příkladem paradoxy nadívaného tvora. Na jedné straně vymetá všechny demonstrace za záchranu brouků, motýlů, mravenců, housenek a další všeliké havěti, podepisuje petice proti stavbě dálnice, protože tam někde ve stráni bydlí Gryllotalpa gryllotalpa neboli krtonožka obecná, na druhý straně ale hystericky vříská kdykoliv se ve svým bytě či na chalupě setká s čímkoliv hmyzoidním. Panicky se bojí pavouků, roztřese se hrůzou když nakousne červivý jabko, s bojovými výkřiky a s Biolitem v ruce pronásleduje cokoliv, co létá. Jednou jsem viděl, jak s výrazem vražednýho maniaka sleduje umírání nějakýho ováda, kterýho postříkala. Úplně se kochala jeho posledními záškuby. Vzal jsem si Honzu stranou a přátelsky ho upozornil, že v útlém tělíčku jeho ženušky paradoxně dřímá krutej hromotluk. Zachechtal se a řekl: „Copak moje Monička, to je stará sadistka, moc hodná ženská.“
Paradoxy mají v životě lidském funkci inspiračně-aktivizační. Jsou přirozeným soupeřem takových zgruntu nudných záležitostí, jako je logika, selský rozum, objektivní podmínky nebo názor široké veřejnosti. Jsou pro našince precedentem toho, že se může stát i věc na první pohled nemožná. Filozof Quintus Septimus Tertullianus nebo filozof Aurelius Augustinus (neví se, kdo z nich to byl) vyslovil úžasnou větu „Credo quia absurdum“, což znamená „Věřím, protože je to absurdní“. Tak, doprčic, proč by třeba můj prasynovec Olda neměl věřit tomu, že bude nejslavnějším basketbalistou světa, přestože v deseti letech měří jen stotřicet cenťáků a zřejmě bude mrňous i v dospělosti. Anebo proč bych já (doprčic) neměl věřit, že pro tu usměvavou, krásnou, milou, hebkou, svěží slečnu Anežku od nás z ulice se stanu přitažlivým, pozoruhodným, obdivovaným Bredem Pittem, přestože jsem o sto let starší než ona, mám pupek, pleš, tlačítkovej mobil a občas zapomenu, kam se to vlastně zrovna šourám. No, a kdyby nám – tedy mně a Oldovi – tahle očekávání žádoucích paradoxních výsledků přece jen nevyšla, je tu ještě moudrá poučka, která zazněla na konci skvělýho českýho filmu Světáci: „Není důležité, že se to nestalo, důležité je, že se to mohlo stát.
