Samota totiž mnoha lidem prospívá. Především těm, kteří jsou od dětství introvertní a pobyt mezi větším počtem lidí jim nedělá dobře. Mohou být úspěšní v práci a oblíbení ve společnosti, ale oni sami se nejlépe cítí, když sedí na chalupě pod jabloní a v tichu koukají na hory. Navzdory tom, že jim známí říkají: „A ty jsi na chalupě fakt úplně sama? Není ti tam smutno? Nebojíš se? Nemáme za tebou přijet?“
Jsou lidé, kteří vyhledávají samotu záměrně a na dlouhou dobu. Třeba odjíždějí na odlehlá místa v horách. Nebo jezdí k moři zásadně mimo turistické rezorty a ubytovávají se v místech, kde turisté nejsou. Samota je pro ně zdrojem, díky němuž načerpávají síly, třídí si myšlenky, přicházejí na nápady.
Spojovat s tímto typem samoty cokoli negativního je nesmyslné, ale mnozí lidé to dělají. Zejména ti, kteří jsou přesvědčeni, že každý, kdo kolem sebe nemá kupu dětí, vnoučátek, tlachajících kamarádek či kamarádů připravených kdykoli jít na pivo, je něco jako chudáček.
Jinou kategorií jsou však lidé, kteří vedou způsob života, k němuž sedí výraz osamělost. Ta bývá definována jako emoční reakce na izolaci či absenci společnosti, jejíž součástí jsou úzkostné pocity.
„Nejvíce osamělá jsem se v životě cítila v době, kdy k nám na chatu jezdívala početná rodina mého muže. Nikdy jsem si s nimi nerozuměla, cítila jsem, že oni mě také nikdy nevzali mezi sebe. Ty soboty či neděle, kdy se u nás na zahradě halasně bavilo deset lidí, pomlouvali nepřítomné, nadávali na všechno a říkali vtipy, které mně připadaly ubohé, jsem vždy trávila s nuceným úsměvem a těšením se, až odjedou,“ vypráví pětašedesátiletá Šárka. Od doby, co se rozvedla, žije přibližně deset let sama. „Kamarádky mi často říkají, že bych si měla někoho najít, ale já nikoho nepotkala a na samotu jsem si zvykla. Je to pro mě příjemné mít doma klid, pozvat si na chatu koho chci, s kým si rozumím, nemuset se přetvařovat. Tento druh samoty, kdy vlastně rozhoduju sama o sobě, mi vyhovuje a dělá mě spokojenou,“ vysvětluje.
Na téma samota proběhl před časem po celém světě průzkum, do něhož bylo zapojeno padesát pět tisíc lidí. Autoři výzkumu se snažili zjistit, zda je pravdivé tvrzení, že svět zasáhlo něco jako epidemie osamělosti. Výsledky? Čtyřicet procent mladých lidí ve věku mezi šestnácti a čtyřiadvaceti lety uvedlo, že se často či velmi často cítí být osamělí. Tedy, že mají pocity zmaru, deprese, smutní nad tím, že si nemají s kým popovídat, komu se svěřit. Zajímavé je, že tyto pocity vědci očekávali především u starých lidí, ale těch takto odpovídalo mnohem méně. Ve věku nad sedmdesát pět let svůj pocit, že jsou osamělí, pojmenovalo třicet procent lidí.
Závěrem je tedy vlastně potvrzení toho, o čem se delší dobu mluví. Virtuální komunikace a počítání takzvaných přátel na sociálních sítích, kteří však nejsou přáteli z reálného života, vyvolává v lidech pocity osamělosti. „U lidí vyššího věku bývá podoba osamělosti poněkud jiná. Pokud člověk zestárne, nemá dostatečně silnou sociální síť, přátele, vrstevníky nebo nežije ve společné domácnosti s dětmi, může se cítit velmi osamělý,“ uvedla Iveta Čížová ze společnosti Elpida. „To, co mladí lidé zažívali v době lockdownu a hroutili se z toho, byla v podstatě jakási zkouška toho, jak žijí mnozí senioři, kteří někdy nevycházejí z bytů a nemají s kým promluvit,“ připomněl psycholog Jeroným Klimeš.
Mnozí mladí lidé, kteří si stěžují, že v kvůli pandemii přišli o řadu osobních kontaktů, nechodili do škol a do společnosti, ve skutečnosti nezažívali osamělost, ale samotu. Prostě si zkusili jaké to je, když život neplyne tak, jak jsou zvyklí a musejí se v něčem omezit. Ale v podstatě šlo o přechodný stav a s nadějí, že skončí. Kdo k němu přistoupil správně, uvědomil si, že takový druh samoty může využít k načerpání síly, věnování se něčemu, na co jindy neměl čas, naučit se něco nového.
Ale osamělost je stav mnohem těžší, zpravidla trvá dlouho, než se vyvine a mnohdy je zapříčiněn okolními vlivy. Osamělostí často trpí lidé, kteří přišli o někoho blízkého, prožili nějakou tragickou událost a podobně.
V poslední době se o pocitech osamělosti a trápení ze samoty často mluví a píše. Stalo se tak trochu módním tyto jevy zkoumat, mluvit o nich, rozebírat je u psychologů, terapeutů či v internetových diskusích. Zpravidla se v takových případech ukáže, jak na to kdo se samotou je. Ten, kdo o ní rád a často mluví, jí moc netrpí, protože se má komu svěřovat, je aktivní na sociálních sítích, klábosí o samotě s kamarádkami. Samota je pro něj spíše konverzační téma než problém, který mu komplikuje život.
Ale lidé, kteří jsou skutečně osamělí a to tak hodně, že to má vliv na jejich duševní zdraví, zpravidla ani nemají s kým své pocity rozebrat. Nebo se už kvůli osamělosti odnaučili vyhledávat někoho, kdo by jim naslouchal. A to je pak přesně ta osamělost, která může život dělat smutným.
Každopádně je ale dobré si uvědomit, že jestliže někdo žije sám nebo jezdí sám na dovolené nebo se nerad účastní společenských akcí, nemusí být zákonitě osamělý trpící podivín, ale naopak vyrovnaný pohodář, kterému samota vyhovuje. Je pro něj příjemná. Protože i taková samota může být.
