Samozřejmě musíme nejdřív vydefinovat klíčové momenty v Miranových osobních dějinách a přiřadit k nim příslušné zeměpisné souřadnice. Logicky první položkou je narození – už si v duchu představuju, jak stojíme před romantickou podkrkonošskou chaloupkou a Miran nám se slzou v oku vypráví, kterak ho čáp přinesl jako dvanáctý hladový krk do rodiny chudého tkalce. Jenže prdlajz! Dozvídáme se, že se narodil v bytě v Korunní ulici na Vinohradech, kde dodnes bydlí, jako jedináček v rodině jaderného fyzika a akademické malířky.
„No dobrá, tak třeba zavzpomínáme a připijeme si na tvojí první něžnou dětskou lásku,“ navrhuje Karel. „To ani náhodou, byla to Jarča, v první třídě jsem se do ní zbláznil, ve druhý mi ukradla galoše, ve třetí mě zbila až jsem brečel, naštěstí ve čtvrtý propadla. Navíc se z ní v dospělosti stala pěkně záludná bolševická mrcha, na tu vzpomínat nehodlám,“ likviduje Miran i tuto záležitost. „No dobrá, tak oslavíme tvou první opravdovou velikou lásku, která se ti zahlodla do srdce,“ nevzdává se Karel. Miran mu ale nedává šanci: „Ty vole, první moje vážná známost byla Helča, tu jsem si taky vzal a mám ji životně zahlodlou doteď, což mi ona samozřejmě každej den neopomene pěkně dát sežrat.“ Kája ale statečně bojuje dál: „Tak pojedeme na místo, kde jsi jí dal první pusu, nebo kde jste měli první sex.“ „Zase nic, vole, oboje proběhlo u nás v bytě na Vinohradech. Tam jsme se i poprvé viděli, je dcerou tátova bejvalýho kolegy, chodili k nám na návštěvu, fotrové řešili v obýváku rovnice a my špásovali v mým pokoji.“
Je to dřina, scénář vzpomínkové expedice se začíná poněkud hroutit. Listování Miranovým životopisem je totiž vzrušující asi jako četba logaritmických tabulek. Očekávali jsme curriculum tygra, ale je nám servírováno pípání ptáčka zpěváčka na nebíčku. Nikdy se nepopral (teda mimo tý nakládačky od Jarči ve třetí třídě), nikdy prej svý Helče úplně nezahnul (přiznává jen dva naprosto nedotažené záměry), nebyl na vojně (vysimuloval a vypodplácel si modrou knížku) a kromě ručníku, kterej si omylem přibalil v hotelu v Mariánkách, nic neukrad. Nesází Sportku, netrhá mouchám křidélka, nehádá se s paní pokladní v samoobsluze, nevstupuje do žádných stran či hnutí.
Stejný marasmus shledáváme i při pátrání, kam bychom expedici směrovali. Zjišťujeme, že Miranův životní příběh se vlastně odehrává na ploše tak dvou tří hektarů Prahy 2. Do školky chodil v Šumavský, na základku ve Slezský, na gympl na Mírák, to všechno pár kroků od baráku. Strojírenskou vejšku vyštudoval na Karlově náměstí, což měl taky skoro za rohem, a od tý doby je tam zaměstnanej. Házenou hrál za Bohemku v Riegráku, ženil se na Náměstí Jiřího z Poděbrad. V podstatě lze konstatovat, že celej Miranův existenční prostor se dá volným krokem obejít zhruba za třičtvrtě hodiny, a to včetně konzumace oslavných frťanů.
Jsme takříkajíc v háji, projekt našeho grandiózního putování proloženého alkoholovým celebrováním Miranových významných životních okamžiků se rozplynul jak dým. V organizačním štábu zavládla ponurá skepse, znějí už jen chabé a zhola nepřijatelné náměty, vyslovované sípavým hlasem. Nakonec ale Karel s výrazem totálního nervového vyčerpání ve tváři přece jen předkládá fantasmagorické řešení: Tak víš co my uděláme, Mirane, ty starej nudnej troubo? My pojedeme k úpatí Řípu, vyškrábeme se nahoru a dáme si tam panáka na oslavu, že praotec Čech sem přivedl svůj lid, čímž vytvořil základní předpoklad pro to, aby ses ty před sedmdesáti lety mohl tady v Praze na Vinohradech narodit!
Hurááá, to je vono, jsme pokropeni živou vodou, takhle to uděláme! Oslavou existence češství oslavíme i sedmdesát let existence Mirana. Jásáme, uznale poplácáváme Karla po ramenou a do vší té radosti zazní z Miranových úst další skvělej nápad: „A víte co, kluci, proč se vláčet někam na pitomej Říp, přijeďte do Korunní, Helča nám uvaří perfektní držkovku a všechno co je třeba zapijeme u nás v obýváku!“