Naprosto přirozeně se vžíváme do pocitů matek, které utěšují své děti, pocity otců, kteří se musí rozloučit, opustit své nejbližší, a to vše s vědomím, že šťastné budoucí shledání není vůbec jisté. Kdo může a chce, pomáhá. Výrazná pomoc je správně směrována k dětem, protože ty ji potřebují nejvíc. Za chyby nás dospělých nemohou, a my rodiče snad celého světa si to silně uvědomujeme.
Starší lidé také sledují televizi a dopadá na ně tíživý pocit ze všech záběrů, které jim běží před očima. A jejich jakýsi vnitřní zrak vidí i něco jiného – mladší generace utíká do bezpečí, v hrůze opouští svůj domov, zachraňuje své děti, ale cítí naději. Naději, že všechny útrapy překonají, vrátí se, setkají se se svými blízkými, nebo najdou nový život v zemi, která jim nabídne pomoc.
Televizní obrazovka někdy ukazuje i jiné tváře. Jsou to starší lidé, na nichž je vidět především zoufalství. Nemohou se pohybovat tak jako mladí, neunesou zavazadlo s tím nejnutnějším, co potřebují, v očích mají stále slzy. Jsou nejistí a hodně závislí na pomoci od druhých, ochotných lidí. Sami už nemohou dokázat nic, jen čekat...
Mladší opouštějí část svého života, ale starší opouštějí celý svůj život, nechávají za sebou úplně vše, čím jejich život byl. Pomozme jim také.
