„Rád se procházel po Praze a byl šťastný, že ho lidé poznávají. Potkával se s nimi, a tak je nazýval potkany,“ vzpomíná Marcela Kohoutová. Po jeho smrti se seznámila s egyptským studentem, za kterým se odstěhovala do Káhiry. Tam však po čase prožívala velké deprese, nakonec se rozvedla a vrátila do Česka.
O vaší osobnosti se lidé dozvědí, když si otevřou českou knihu rekordů. Záznam v ní jste si vysloužila velkým věkovým rozdílem mezi vámi a vaším manželem, hercem Járou Kohoutem...
Ano, ten rozdíl byl 60 let. On se krátce po roce 1990 přijel podívat do Prahy a já jsem jako novinářka z týdeníku Ahoj na sobotu s ním šla udělat rozhovor. Velmi dobře jsem věděla, kdo to je, poslouchali jsme Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Babička na něj navíc chodila do divadla Járy Kohouta – dnes Švandova divadla. Měl vlastní pořad na Svobodné Evropě, jehož texty si sám psal, bylo to namířené proti tomu, co se tady čtyřicet let dělo, proti komunismu. Byl přímo podřízen spisovateli a novináři Ferdinandu Peroutkovi, který na této stanici také působil. Já jsem měla před rozhovorem velkou trému. On ji ze mě ale rychle dostal. Byl velmi bezprostřední a laskavý.
Co Járu Kohouta inspirovalo k tomu, že se chtěl vrátit do vlasti?
Říkal, že většina emigrantů věřila tomu, že se tady poměry změní. Nebylo lehké se v Americe uživit jako herec. Dostával většinou malé epizodní role ve filmu. Bylo mu pak moc líto, že se nové doby nedožil ani pan Peroutka, ba ani Jiří Voskovec. Přijel sem a zjistil, že by tady znovu rád žil. Byl již v důchodu a měl v Americe tři dcery. Ty tím nápadem nebyly příliš nadšené, protože pro něj již zajistily místo v hereckém starobinci. Říkal: tam mě jednoho dne zavřou a druhý den jsem mrtvej. V rozhovoru mi tehdy řekl, že když tady najde někoho, kdo by se o něj postaral, tak tady bude moct zůstat. Začalo mi ho být tak líto, že jsem ho rovnou pozvala k nám na nedělní oběd. Na mojí pověstnou kachnu. Žila jsem v té době s babičkou a s nemocnou maminkou, o kterou jsem se starala ve velkém bytě v Dejvicích. On, když to viděl, tak se ptal, jestli bych si ho nepřibrala do péče. Obě s tím nápadem nakonec souhlasily. Hned po svatbě jsme odjeli do New Yorku, aby tam prodal svůj dům. Peníze dal dcerám, které je potřebovaly. Nejstarší z jeho dcer byla Alena, které bylo osmnáct let, když rodina opouštěla republiku. Alena měla v té době dva významné nápadníky, a to pana Josefa Kemra a pana Rudolfa Hrušínského. Emigrace za ní vyřešila otázku, pro koho se má rozhodnout.
Jak se pan Kohout rozhodl opustit republiku?
Dlouho se mu do toho nechtělo. Vzali mu divadlo a nesměl točit filmy. Na jednom večírku koncem roku 1947 si ho vzal stranou tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk a varoval ho, že to tady dobře nedopadne. Povídal: „Hrát ti už nedovolí a stejně skončíš v kriminále, vezmi celou rodinu a zavčas zmiz!“ Oni však neměli vyřízené pasy, a tak jim je prý Jan Masaryk do týdne obstaral. Odjížděli ale až v říjnu 1948, protože Járovi ani jeho paní se do emigrace moc nechtělo.
Co říkal, když se sem vrátil?
Byl strašně šťastný. Chodil po Praze a měl radost, že ho lidé poznávali. Pojmenoval si je všechny potkani. Podle slovesa potkat se. Vyslovoval to s velkou láskou k těmto pamětníkům. Zářil, když přišel domů a hlásil, tak jsem měl dneska pět potkanů. Strašně si to užíval. On své potkany doslova miloval.
Natočil v Česku ještě něco?
Dělal různé pořady, jako byla třeba Kavárnička dříve narozených. Natočil dvě komedie, Divoké pivo a Ještě větší blbec než jsme doufali. Nebyl na ně pyšný a bylo mu moc líto, že se netočilo něco kvalitnějšího. Byl by rád natočil něco takového, jako byl třeba Kristián. Podobné nabídky ale bohužel nepřicházely. Napsali jsme spolu knihu, která se jmenuje Malý velký komik aneb kdo má v uzlíčku zaječí pacičku. Liboval si, že má vedle sebe někoho, s kým může tvořit. Dokonce mě donutil, abych s ním společně i vystupovala. Jeho první manželka byla primabalerína. A tak se mu prý vedle mě splnil sen, že má s kým psát. I když to manželství bylo samozřejmě platonické, já stále říkám, byl to nejlepší mužský mého života.
Jak se váš život odvíjel po odchodu Járy Kohouta?
Po jeho úmrtí jsem se naplno vrátila k novinařině. Odjela jsem udělat velkou reportáž do Egypta. Měla jsem obrovskou radost. Od dětství se zajímám o egyptské památky a o historii této krásné země. Na místě jsem k ruce dostala mladého sympatického egyptského průvodce, který studoval na Karlově univerzitě a perfektně vládl češtinou. Zamilovala jsem se do něj jako studentka. Oni to totiž Arabové s Evropankami umí. Umějí ženám lichotit a obdivovat je. Na chvilku jsem se potom vrátila do Čech. Zanedlouho mi zemřela maminka, a to také rozhodlo o mém dalším osudu. Odjela jsem do Káhiry a tam jsem se provdala. Dceru jsem porodila v Praze a jako s tříměsíčním miminkem jsem s ní přicestovala do Egypta. Na ten let nikdy nezapomenu, miminko v náručí, pod sedadlem pes v přenosce a kočárek s kufrem v zavazadlovém prostoru. Prožili jsme tam pak následující čtyři roky.
Co obnáší život v arabském světě?
No, rozhodně to nebylo lehké. Manžel pracoval s turisty a jezdil s nimi po celé zemi. Já byla s dcerkou po většinu času sama. Je to tam ale složité. Když se jako Evropanka jdete třeba projít s dítětem, začnou vás po chvilce Arabové obtěžovat. Mají nás jako snadnou kořist. Myslí si, že Evropanky jsou mnohem více nakloněny k nezávaznému sexu. Na Arabku by si to nedovolili. Začalo mi to velmi vadit. Zavírala jsem se v bytě a třeba týden jsem nevyšla ven. Přišly deprese. Bydleli jsme v 9. patře vysokého činžáku v Gíze, což je vlastně předměstí Káhiry. V dálce jsem viděla pyramidy, ale já jsem se čím dál tím častěji dívala přímo dolů na chodník. Měla jsem strach, že se zblázním a spáchám sebevraždu. Uvědomila jsem si, že se s dítětem musím vrátit zpátky domů. Ta samota mě dostala. Jsem společenský člověk a potřebuji mít kolem sebe lidi. Celou situaci jsem probrala s manželem, on to pochopil. Rozvod pak proběhl velmi klidně.
Takže jste měla štěstí a váš manžel byl tolerantní...
Měla jsem velké štěstí, i když byl muslim, měl pro mě pochopení. Mnoho Evropanek, s nimiž jsem se v Egyptě stýkala, takovou kliku nemělo. Kamarádila jsem s ruskou lékařkou, jejíž manžel jí nedovolil, aby vykonávala svoje povolání a musela nosit šátek, což já jsem nemusela. Samozřejmě, jsem ale venku nenosila příliš krátké sukně, ani tílka bez ramínek, abych zbytečně neprovokovala.
V Egyptě má prý velký význam rodina...
Rodina má dohled nad vším. Někdy jsou to paradoxy. Můj manžel kouřil a já jsem v té době také kouřila. Když přišli na návštěvu manželovy rodiče a jeho dva mladší bratři, zapálit si ve společnosti otce mohl pouze můj manžel. Byl již hlava rodiny, a tak bratři, kteří nebyli ještě ženatí, s nimi kouřit nemohli. No, a že bych si spolu s nimi zapálila i já, to bylo naprosto nepředstavitelné. Další příklad byl ještě úsměvnější. Já mám ráda pivo, manžel mi ho sháněl na letišti, jinde nebylo v té době k dostání. A manžel ho se mnou také rád pil. Pokud u nás byl na návštěvě jeho otec a matka, pili jsme pivo potají, třeba v ložnici. Před nimi pil muž jen čaj a kávu. Obdobné to bylo s modlením. Muslimové se modlí pětkrát denně. Můj muž se modlil jen jednou, ale pokud byl s otcem, dodržoval tradici pětkrát denně. Myslím, že arabský svět je docela přetvářka. Určité věci se prostě nesmějí dělat na veřejnosti.
Další problém asi byl, že jste s sebou měla psa...
To jsem vůbec netušila. Pes je pro ně méněcenný tvor na úrovni prasete. A prase je nečisté a nejí se. V Koránu totiž stojí, že psi vyštěkali Mohameda, když prchal. Máte-li psa v bytě, neměli byste se tam ani modlit, protože je to nečisté místo. Nevěděla jsem to a manžel mi to řekl až během rozvodu. Uváděl to jako příklad tolerance své rodiny.
Postavení žen v arabském světě je asi velmi rozporuplné...
Islám dává povinnost muži, aby uživil manželku a děti. Pokud jde žena do práce, musí jí manžel dát dobrozdání, že s tím souhlasí. Dělá to ale nerad, protože to pak vypadá, že svoji rodinu neuživí. Je to pro něj hodně degradující.
Jste v kontaktu s exmanželem z Egypta?
On teď žije na Slovensku, kde má cestovní kancelář. Má novou rodinu a další děti. S naší dcerou si píše, ale vidí se jen sporadicky.
Co jste v Egyptě svojí rodině vařila?
Manžel si velmi brzy zvykl na naši kuchyni, která mu velmi chutnala. Samozřejmě jsem musela vynechat vepřové maso. Měl velmi rád moji kachnu, kterou připravuji na černém pivě. Celá rodina si potom oblíbila kuřecí řízky. Udělala jsem je s bramborovou kaší na jeden z našich prvních společných obědů. Naservírovala jsem to a všichni seděli a čekali. Manžel je pobídl, že již mohou jíst a nic se nestalo. V tu chvíli mu to došlo, protože na stole nebyl arabský chléb. Musí ho mít ke všem jídlům stále po ruce, navíc bramborová kaše jim jako příloha připadala divná. Mnohdy bylo těžké sehnat suroviny a hodně často jsem potraviny vozila z Čech spolu s osobními věcmi. Jednou jsem takhle vezla mák. Když to po mém příletu viděl, zhrozil se. Vykřikl, vždyť tě mohli zavřít a popravit. Mák je tam brán jako opium a jeho dovoz se považuje za dovoz drog, což vám může vynést i trest smrti. Mák už jsem potom raději nikdy nevezla.
Stýská se vám po Egyptě?
Památky jsou tam jedinečné a Rudé moře je po mém soudu jedno z nejhezčích na světě. Je plné života a barev. Ale po té přetvářce a určité nesvobodě, kterou jsem tam zažila, se mi rozhodně nestýská.
Jste šéfredaktorkou měsíčníku Naše rodina. Jak se to přihodilo a jak se ten titul pod vaším vedením změnil?
Já jsem byla asi deset let zaměstnaná v časopise zaměřeném na turistiku a byla jsem celkem spokojená. A najednou mi na dovolenou, kterou jsem trávila na Lipně zavolal kamarád, vydavatel knih a řekl mi, že spolu s jednou známou koupil týdeník Naše rodina. Sdělil mi, že si přejí, abych tam byla šéfredaktorkou. A že od této chvíle se mám zbavit dalších závazků a mám se považovat za šéfku. Bylo to začátkem září a oni mi hned poslali nějaké články k editaci, aby se zvládlo další vydání. Ta bývalá parta, která tam působila už odešla. Tak takhle to na mě padlo, ale je to krásná práce. Dělám ji už druhý rok a dělám ji moc ráda. Je to časopis pro věřící, který vznikl v roce 1968 na protest proti okupaci. Některé rubriky s příchodem mým i nových majitelů jsme zrušili a některé naopak zavedli. Tou nejoblíbenější se stala rubrika Starožitnická poradna nebo Tajemno, v níž se objevují záhady, které dosud nebyly vysvětleny. Jsou tam nejen světové záhady, ale i ty tuzemské jako například hřbitov bláznů nebo hrad Svojanov, který se prý hemží celým zástupem přízraků. Máme velmi dobré ohlasy, ale bohužel nás jako mnoho dalších titulů v době covidu dohnaly náklady, a tak jsme od loňského září měsíčník. A po další změně majitele se dokonce pokoušíme expandovat na Slovensko. Nechtěli jsme, aby časopis s tak velkou historií, zanikl.
Vyšlo vám již několik knížek. Na čem pracujete nyní?
Mám za sebou opravdu několik titulů. Vážím si knihy, kterou jsem napsala ve spolupráci s Járou Kohoutem, čtenáři mají rádi moji netradiční kuchařku Provařená historie. Zúročila jsem svůj pobyt v Káhiře, a tak jsem napsala Egyptské pohádky a bajky. Teď mám hotové Pohádky pro malé caparty, které by měly vyjít k Vánocům. Už se těší na své čtenáře. Kdyby mě chtěl někdo osobně potkat, tak se chystám na Velkou autogramiádu autorů, kterou pořádá Vráťa Ebr 31. března v kavárně U sv. Ludmily v Praze.
