Nejen ona, ale i další Pražáci se nechali poučit, kde že to vlastně ta Cibulka leží. Vybavuji si děti z mého kroužku s názvem Poznáváme ČR, letos rozhledny, když jsem jim před mnoha lety oznámila, že v sobotu se vydáme právě na tuto rozhlednu. Kupodivu novou lokalitu objevili i někteří jejich rodičové.
Tentokrát jsem se vypravila se skupinou seniorů, kteří využívají nabídky vysočanské radnice. Ta pro ně připravuje komentované procházky Prahou, výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí, zajišťuje koncerty i divadelní představení. Den po tom prvním jarním se jich sešlo téměř padesát. Na trať Praha, hlavní nádraží - Hostivice vyjel jeden malý motoráčkový vagónek. Obsadili jsme všechna místa, ti tři další cestují se jen pousmáli a zůstali v chodbiče. Průvodčí, se slovy - jejda, to je spolek sokolek - na kontrolu jízdenek rezignoval, prý stejně všichni díky svému věku jezdíme v Praze zadarmo. Kdyby přišla kontrola, stačila nám občanka jako důkaz, že sedmdesátku už máme za sebou.
Příjemná a sluncem zalitá procházka začala na zastávce vlaku Praha - Cibulka, a po kratší cestě podél rodinných domků jsme vstoupili do lesoparku Cibulka. Ještě neprobuzená příroda skýtala hnědý pohled do korun stromů i na cestičky. A díky tomu, že větve nebyly obaleny listy, rozhledna se po chvíli rýsovala před námi. Zatímco většina poslouchala výklad průvodkyně, já se vypravila po 77 schodech na vrcholek. Odměnou mi byly pohledy nejen do parku, ale i do Motola. Z historie jsem si poslechla jen úryvky, spoléhala jsem na "tetičku Wiki": https://cs.wikipedia.org/wiki/Lesopark_Cibulka
Těch několik hodin strávených ve společnosti převážně vrstevnic mi poskytlo pocit sounáležitosti, klidu a pohody. Ačkoliv se všichni neznali, příjemná procházka, občasné zastavení a náhodné rozhovory se jevily jako samozřejmost. A že tady někteří byli poprvé? No a co, povídali. Jsme zase o jednu zkušenost bohatší. No, a co já? Já se těším na další výlet.
A malá poznámka na závěr: místo do textu jsem místa přiblížila popisky u fotografií.
S využitím zdroje: Wikipedia