Dají se rozdělovat čtenáři podle věku? Mají jiné požadavky a představy o kvalitní literatuře lidé mladí a starší nebo je to nesmyslné škatulkování?
Můžu to posoudit podle žen, protože vím, že naše čtenářky ve věku padesát plus zpravidla neskočí na mnohokrát zrecyklovaný příběh o zděděné kavárničce, ale poznají, jestli je knížka opravdu dobře napsaná. I u literatury, kterou hledají pro oddech, chtějí určitou laťku. Je to kategorie, která ví co chce.
Máte pro to nějaké vysvětlení?
Ženy, kterým je nyní padesát a více, vyrostly na kvalitní literatuře. Mám pocit, že mladým čtenářkám někdy stačí, když se postavy v knihách chovají věrohodně. Mají menší nároky, protože v dětství tolik nečetly. Ale na tom, že nás v různém věku zajímají odlišné věci, není nic divného. Když píše třicetiletá žena o potížích s výchovou dětí, je to super, protože to zajímá ostatní třicítky. Takové knihy jsou potřebné, je o ně zájem. Starší čtenářky však jsou zvyklé na něco jiného.
Na co jste zvyklá vy?
Já jsem vyrostla na Jane Austenové, Julesi Verneovi, Karlu Mayovi... A až do smrti budu tvrdit, že román Věčná Ambra od Kathleen Winsorové je kvalitní literatura, protože napsat něco takového je umění, byť někteří lidé romantickou literaturu podceňují. Jenže takhle kvalitní romantika se dnes píše málo.
Knihkupectví jsou doslova přeplněná, nikdy nevycházelo tolik knih jako nyní, mnohé jsou si podobné. Vyšlo v poslední době něco, co je výjimečné a co by mohlo zabrat napříč generacemi?
Málokdy se stane, že čtu rukopis a už po prvním odstavci vím, že to bude skvělé. Stalo se to u knížky Až uvidíš moře. Autorka Scarlett Wilková ji začíná příběhem malé řecké holky, která vyleze z rozbombardovaného baráku, najde mrtvou babičku, naprosto suše si vezme sklenici paprik a odchází do hor. Já byla v tu chvíli chycená a chtěla jsem vědět, jak v životě dopadne. Je to strhující román. Jeho hrdinka není typ silné ženy, která všechno zvládne. Naopak, je z masa a kostí a mě moc bavila.
Vím, že je to vaše práce, ale přesto, jak člověk hned pozná, že knížka je dobrá, že bude bavit i ostatní? Jak probíhá to rozhodování – tohle vydáme a tohle ne?
Prostě vás to chytí. Já neumím vařit. Ale když jsem četla Až uvidíš moře, pořád jsem musela něco jíst. Chroupala jsem olivy, papriky, pekla jehněčí, jako bych se ocitla v řeckém prostředí. Probrala jsem se z nadšení, zavolala jsem Romaně Přidalové, zakladatelce Motta, ať si to přečte a řekne, jestli jsem se nezbláznila. Pak jsem knihu poslala ředitelce dospělých redakcí Albatrosu, pod který Motto spadá. Obě mé nadšení sdílely. S marketingovým oddělením jsme se rozhodli, že jde o knihu, která si zaslouží kampaň a péči, aby se dostala mezi lidi, které bude zajímat. Cílem není aby se z ní za každou cenu stala masovka, i když se to klidně může stát. Podstatné je, že ta kniha je prostě moc dobrá.
Dá se říct, jaké romány jsou nyní oblíbené? Myslím, zda čtenáři preferují nějaké prostředí, nějaká témata?
Pracuju v nakladatelství Motto, které je zaměřeno na romantiku, romány pro ženy a tituly kvalitních českých autorek a v nakladatelství Domino, ve kterém vydáváme detektivky a thrillery. Pozorujeme, že stále trvá trend obliby knih odehrávajících se během druhé světové války. Jedná se o tituly jako je například Tatér z Osvětimi a jemu podobné. Oblíbené jsou také romány založené na střídání několika časových rovin.
Co si pod tím představit?
Hrdinka žijící v současnosti najde deník své babičky a zjišťuje jak žila, takže se odehrávají souběžně dva příběhy, dvě lásky. Takový titul je například Malířka z Benátek, ve které se člověk ocitne ve dvou časových rovinách a navíc se ještě hodně dozví o špionáži během druhé světové války v Itálii.
Máte ještě další tipy na něco, co je zábavné a kvalitní zároveň?
Vydáváme Lucii Hlavinkovou, autorku bestselleru Kdo šije u Podolské. Nyní jí vychází knížka Pravda nebyla k dostání, která se točí kolem církve Adventistů sedmého dne v době před revolucí. Píše o obyčejných lidech, kteří za komunismu tajili svou víru. Moc se o nich neví, ale je to zajímavé čtení. Mě to bavilo. Zajímavá je také knížka Martina Rejmana Kruhy na rybníku. Je to sedmdesátiletý pán, kterého jsem našla na jednom diskusním fóru na Facebooku. Zajímavě tam debatoval, tím jsme se seznámili - pak vyšlo najevo, že napsal knihu a my ji vydali.
Mají na trhu úspěch knížky týkající se života starších lidí? Píše někdo takové a je o ně zájem?
Vydali jsme knížku Lucie Konečné Houpačky, která je dvou kamarádkách, které jedou na výlet a cestou se ukáže, že u jedné z nich propukl alzheimer. Ale já úmyslně necílím na seniorské čtenářky. Nemyslím si, že když je někomu sedmdesát, měly by být pro něho speciálně určené nějaké knihy. Proč lidi rozdělovat podle věku? Jestli měl někdo rád romantickou literaturu ve čtyřiceti, asi ji bude mít rád i v sedmdesáti. Lidé si vybírají knihy podle kvality, podle toho, zda je zajímá téma, žánr. Mě vadí to, že když člověk nastoupí do důchodu, vlastně tím ztratí předchozí profesi. Už ho s ní okolí přestane spojovat. To jako přestanu být novinářka a budu jen babička? To je přece nesmysl. Přístup ke starým lidem se v této společnosti časem musí změnit.
