Pracující důchodce Fanouš Hovorka se v průběhu let stal součástí obchodu s drahými parfémy. V poslední době se mu dostalo toho nejvyššího ocenění. Na prsou se mu ale neklimbá medaile za věrnost. Jeho vyznamenání má daleko větší cenu. Prodavačky se před ním navzájem pomlouvají. Vůbec je totiž nenapadne, že by něco ten hlídací regál mohl vykecat té dotyčné nepřítomné pomlouvané kolegyni!
Pracující důchodce upadl do životního stereotypu. Jeho dny se podobají jeden druhému jako vejce vejci. Hlídač stojí v prodejně a za sklem výlohy se venku mění roční období. Hlídač má už za tu dobu celou sbírku jím sledovaných stálých zákaznic. On také musí být znám jako falešný pěťák. Stereotyp jeho života nabývá až groteskních rozměrů. Každé ráno vystupuje v Brně na hlavním nádraží. Prochází podchodem a v prodejně knih kupuje Právo a lístek na tramvaj za deset korun. Když náhodou lístek nepotřebuje, prodavačka hlásí lakonicky. "Dnes nic?“ Prochází pak kolem WC a vždy přede dveřmi jej popadne nutkání. Vchází dovnitř a madam mu podává kelímek s toaletním papírem a klíčkem. Dostává za to nezdaněných sedm korun přímo na dlaň. Cesta na pracoviště pokračuje kolem prodejny s masnými produkty. Fanouš vchází a prodavačka klade na pult pět rohlíků, chlazenou láhev Dobré vody a pastu z uzeného masa. Tento stereotyp si zákazník hlídá. V obchodě si také natočí z automatu kelímek černé kávy bez cukru za dvanáct korun. Do prodejny přichází vždy pět minut před začátkem služby a pravidelně pět minut čeká než se uvolní miniaturní šatna, hodná ponorky.
Jen jednou byl jeho stereotyp násilím přerušen. Nutkání na něj přišlo před kavárnou. Poručil si šálek kávy, aby řeč nestála a odebral se po schodech do přízemí učinit potřebu. Dveře za ním zapadly. Najednou zjistil, že se otevírají dovnitř a nelze je tedy vyrazit! Zděšeně zíral, že ve dveřích chybí klika! Osamělý vězeň pak bušil do dveří a jeho zoufalý pokus se ztrácel v labyrintu pozemních kasemat. Pak jej napadla spásná myšlenka. Měl u sebe tašku a v ní mobil. Zavolal jediné číslo, které si zapamatoval – městskou policii. Se službou u telefonu se odhadoval dlouhou dobu, neboť nebyl schopen udat svoji polohu, nepamatoval si ulici, ani dům. Nakonec se domluvil. Z jeho vězení jej vysvobodil uniformovaný policista s klikou v ruce! Nahoře se velice podivil, že obsluha vůbec nepostřehla chybějícího pána, který měl na židli bundu a na stolku vychladlou kávu. Servírka se ohradila, že pán měl oznámit kam jde a vyzvednout si kliku. Prý je to opatření proti feťákům, kteří do suterénu chodí jako domů. Příslušník městské policie učinil patřičný zápis a mobilem ohlásil na ústředí: "Úkol splněn. Muž byl vysvobozen!“
V šatničce obchodu se služebník přezouvá do slušivých sandálů modré barvy. Dále je opatřen modrou železničářskou košilí, kalhotami téhož původu, modrou vestou a modrou vázankou. Na prsou mu visí štítek s fotografií a číslem 213. Takto vybaven, vstupuje do prodejny a začíná počítat zákaznice. Někdy pološeptem. Kolikrát to uslyší zákaznice a zvědavě pozorují šeptajícího člověka. Zvlášť bujnou fantazií opatřené ženy si mohou vydedukovat, že si zde tajně přivydělává mnich, aby si za vydělané peníze mohl zakoupit DVD s pornem.
Paní vedoucí je workoholik. Neustále poletuje a s mobilem na uchu stále něco vyřizuje. Důchodce zná tenhle typ dobře z dob, kdy býval ještě člověkem. Takový byl jeho poslední přednosta. Paní vedoucí se jmenuje Světlana. Jednou zaregistroval hlídač její nepřítomnost a v přítomností čtyř prodavaček prohlásil: "A kdepak poletuje dnes naše světlice?“ Prodavačka Jarinka najednou vykřikla: "Jé holky, to je nápad. Budeme jí tak říkat!“ Hlídací regál měl pak velkou práci to těm děvčatům rozmluvit. Nechaly se ukecat, ale prostořeký vtipálek musel zaplatit "držhubné“. Stálo jej to stovku za čtyři kytičky sněženek. Prodávala je venku smutná důchodkyně a kupec dostal množstevní slevu.
Paní vedoucí kraluje v prodejně pevnou rukou. Své ovečky drží zkrátka, na Fanouše však nemá špagát. On je totiž, jako ordonanc jedenácté marškumpánice Josef Švejk, pod cizím velením. Přesto musí dodržovat jistá pravidla, v podstatě zákazy. Často prodlévá v komptoáru u paní vedoucí a je mu naznačeno, že takhle ne.
"Pane hlídači, znečisťujete záchod. Děvčata musí uklízet a někdy je mísa znečistěna způsobem, který může zavinit jenom chlap!“ Dobromil si vše vysvětlil po svém. Asi bude muset při vykonávaní malé potřeby sedět jako všechny přítomné ženy! Upustil od tohoto způsobu a mísu po výkonu otírá kapesníkem. Jindy zase: "Doufám, že nepůjdete na záchod v případě, když některá z prodavaček pojídá svačinu!“ Nutno podotknout, že vzadu za prodejnou je úzká protáhlá místnost ze šatnou, kuchyňkou a záchodem. Vše zařazeno chronologicky za sebou. Hlídač jednou prohlásil: "Děvčata tohle znám, přesně tolik prostoru bylo na palubě ponorky U 110, na které jsem zahynul jako německý námořník v minulém životě!“
Zvláštní kapitolu tvoří slevy a ekologické tašky. Taška se prodává pouze k nákupu za dvacet korun. Je až s podivem, kolik zákaznic přichází jen pro tu tašku a kolik zklamaně bez zní odchází. Akorát jedna žena z lidu se šátkem na hlavě si po informaci o vazbě nákupu odskočila vzadu do patřičného regálu. Zakoupila si olejovou kuličku do vany za devatenáct korun. Pochopila, že výše nákupu není limitována. K tomuto tématu se víže překrásná věta, odposlechnutá vnímavou ostrahou. Jedna paní pravila u pultu: "Už mám od vás třetí tuhle tašku. U jedné se mi utrhlo ucho a u druhé mi zase dírou vypadly na zem rohlíky. Dejte mi tedy tu třetí. Je to fakt výborná taška!“
Z prodejny je vidět ven na rušnou ulici. A zde se teprve dějí věci. Hejna žebráků se promenují před očima pozorovatele. Bezdomovci pochodují bezcílně, žebráci a rozdavači reklam obtěžují procházející. Přímo před vchodem do prodejny jsou dva odpadkové koše. Kolem je pořád rušno. V poslední době se u popelnic vyskytují stále lépe oblečení lidé. Fanouš celou tu různorodou partu pojmenoval Lid popelnicových polí. Tuto partu čas od času vystřídají zaměstnanci sousední banky. Chodí o přestávkách k popelnicím kouřit a hlídač – pozorovatel je nazval Bratrstvo dýmějového moru.
A život jde dál. Krize, nekrize. Ženy chtějí být krásné v každé a za každou cenu. Důchodce je relativně zdráv a neustále veselé mysli. V prodejně je už v podstatě jako živý inventář. Na svou práci má systém. V prodejně je patogenní zóna. Vždy vypne všechny smysly kromě očí a v hlavě se mu vytvářejí příběhy. Tuhle si v prodejně vymyslel příběh a doma jej napsal za přestávku a druhý poločas fotbalového utkání. Napsal to za hodinu poslal do redakce časopisu, kde mu příběhy otiskují. Psaní a pozorování okolí je koníček pracujícího důchodce.
Jednou hlídací regál uvažoval o smyslu života. Zadumán, najednou otevřel knihu služeb v modrých deskách. Nahoře ležela nová obálka, zařazená paní vedoucí z došlé pošty Na obálce byl stručný nápis: Z A K Á Z K A.
A tak důchodce pochopil. Je to o něm. Agentura informuje firmu o pravidlech a povinnostech ostrahy a podmínkách působení jejího zaměstnance v této prodejně. Ano, už to má. Důchodce František Hovorka ztratil v tomto prostoru svoji identitu.
Místo něj zde po celou dobu stojí jiný muž. Jmenuje se PAN ZAKÁZKA!
