Výběrové řízení vede mamka. „Tak copak nám to pan kuchař uvařil,“ švitoří nad jídelním lístkem. „Jé, telecí medailonky, to bude dobroučké, jé, kuřecí prsíčka v těstíčku, jé, pečená selečí plec s bramborovým knedlíčkem, ňam ňam, jé, jehněčí kýta na rozmarýnu, to si asi dám já. Jé, hele Láďo, voni tu maj kůzlečí perkelt s rýží, nechceš ho, ten by moh bejt dobrej, že jó!“ Po delší vnitrorodinné diskusi a křížovém výslechu číšníka, nakonec taťka dlabe sele, mamka slastně pomlaskává nad jehnětem, když předtím evidentně dobře vychovaným potomkům Petříkovi a Andrejce pečlivě pokrájela jejich otěstíčkovaná kuřátka. Kolem stolu září aura míru, spokojenosti a gastronomických rozkoší. Profituje na tom i jezevčíček Čenda, protože láskyplně dostává ochutnat od celé famílie.
Cítím, jak se mi tělem rozlévá sentiment, jak se zvolna měním v Káju Maříka kombinovaného s Mirkem Dušínem a Svatou Anežkou Českou. Ó, jak je krásně na světě, kde se lidé na sebe usmívají, taťkové přisunují mamkám židle, děti jsou evidentně způsobně vychovány, všem chutná a ještě svítí sluníčko! Proč se hašteřit, válčit, krást, podvádět manželku, jezdit městskou dopravou bez platné jízdenky či šířit anekdoty o blondýnách? Ne, už nikdy nic takového neučiním, od této chvíle jsem nový člověk!
Do sebemetamorfózy mi jako blesk zasahuje otázka evidentně dobře vychované Andrejky: „Maminko, co je to jehněčí?“ „No to je masíčko z malé ovečky, Andrejko, a pěkně papej, ať ti to tvoje kuřátko nevystydne.“ „Maminko, a ona ta malá ovečka už umřela, když jí papáme?“ Do debaty vstupuje taťka: „Víš, Andrejko, my lidé musíme jíst některá zvířátka, protože masíčko potřebujeme, abychom byli zdraví a nestonali.“ „Tatínku, a maminka s tatínkem tý ovečky ví, že papáme jejich děťátko? A jaký zvířátka můžeme papat, když jsou ještě děti? A mohli by lidi spapat našeho Čendíka, když je taky malinkej? A tatínku,…“
Dost, dál neposlouchám, na tohle nemám nervy! Jen tak z nudy nahlížím do jídelního lístku na svém stole a nestačím valit bulvy. V téhle hospodě je snad kuchařem zvířecí Herodes. Kromě zeleninových karbanátků s bramborem a klasickýho sýrovýho „smažáku“ uvařil všechno z mláďat. Dokonce i u doporučené speciality podniku – stejku na celeru – je výslovně uvedeno, že se jedná o maso z mladého býčka. Říkám si v duchu: „Chudák, ještě než se stačil pomilovat s nějakou krávou, šel do celeru. No co, alespoň se nedožil toho, že z něj lidi šmiknutím skalpelu udělají vola.“ Taky mě napadá, jak je to na tom božím světě nevyvážený. Lidská mláďata mají alespoň UNICEF neboli Dětský fond OSN, který si pyšně dal za cíl pomáhat jim přežít a podporovat jejich rozvoj, od narození až do dospělosti. Čendíka a další domácí mazlíčky, kteří měli tu kliku a nenarodili se v Čínské lidové republice, zase chrání nepsaný páníčkovský mravní kodex. Ostatní zvířátka ale nic takového nemají a jejich nezletilí potomci jsou volně požíráni jak lidmi, tak jinou zvířenou. Nechápu, proč se třeba nesejde král lev, inteligentní delfín, mocný slon, moudrá sova, pracovitý mravenec smrdutý tchoř a já nevím kdo ještě, a nevymyslej taky něco na ochranu svých harantů. Například zákon, že sežrán může být pouze jedinec, který už se sám stihl rozmnožit, nebo alespoň absolvoval příslušný pohlavní úkon.
Vedle u stolu už taťka dopil malé pivko, mamka zrenovovala rtěnku poškozenou kontaktem s kávovým hrnkem, evidentně dobře vychovaná dítka brčky dosrkávají limonádičky. Konvoj nyní zamíří do zoologické zahrady. „Tak, děti, Čendíka dáme k tetě Miladě a pojedeme se podívat na opičky, na krokodýla, na velikánskýho tygra, na papoušky, těšíte se? A uvidíme žirafy s dlouhatánským krkem, ty teď zrovna mají malé žirafátko, bylo to v televizi.“
Sluníčko svítí, s listím stromů si pohrává vánek a do toho zní hlásek evidentně dobře vychované Andrejky: „Tatínku, a budeme to žirafátko taky papat?“
