Když se už vědělo, že je nevyléčitelně nemocná, řada novinářů ji žádala o rozhovory. Bývala milá, zdvořilá. Ale říkávala: „Myslíte, že lidé chtějí číst o tom, že je někdo nemocný? Vždyť už tak odevšad vyskakují různí bubáci. Nač psát ještě o mně? Chtěla bych mluvit o příjemných věcech, jenže kolem mě žádné nejsou,“ uvedla pro Magazín Dnes.
Narodila se 3. května 1942. Kdyby její život neukončila rakovina, slavila by nyní osmdesátku. I když, výraz slavila, asi není na místě. Slavili by všichni kolem ní, ona se v poslední době snažila z veřejného života spíše stáhnout. A nemohla za to jen nemoc.
Její příběh je ukázkou toho, jak historické události mohou ovlivnit život jednotlivce. Byla jednou z mnoha šikovných, hezkých, pohybově nadaných dívek, které toužily prosadit se ve sportu. Problém byl v tom, že se ukázalo, že je ze všech nejlepší. Na vrcholu sil byla v roce 1968, tedy v době, kdy Československo obsadili sovětští vojáci. A v tom roce byla olympiáda v Mexiku. Sportovci toužili nejen vyhrát, ale tentokrát měli ještě jeden cíl: především porazit sovětské sportovce, dát na frak okupantům aspoň takto symbolicky „Očekávání byla velká, lidé k nám vzhlíželi, navíc jsme původně ani nevěděli, zda na olympiádu budeme moct jet,“ vyprávěla v rozhovoru pro Paměť národa. Českoslovenští sportovci v Mexiku získali třináct medailí, z toho čtyři patřily Věře. A ještě získala dvě stříbrné. Když stála na stupních vítězů a hráli sovětskou hymnu, odvrátila hlavu. To gesto viděl a pochopil celý svět. Byla vyhlášena sportovkyní roku a druhou nejpopulárnější ženou planety. První byla Jacqueline Kennedyová.
Obdivovaná a nekompromisní
Věru znal najednou celý svět. Přispělo k tomu i to, že si přímo na olympiádě v Mexiku vzala běžce Josefa Odložila. Byli mladí, hezcí, úspěšní. Odehrát se v to v dnešní době, byly by z nich bohaté, do konce života zajištěné celebrity. Jenže oni se vrátili do okupované země, ve které se rozjížděla normalizace. Stala se symbolem protestů proti okupaci, protože po návratu z olympiády předala miniatury svých medailí jako dárky politikům spojovaným s Pražským jarem – Dubčekovi, Černíkovi, Svobodovi, Smrkovskému. A navíc to odmítavé gesto při sovětské hymně – to byla věc, která se neodpouštěla.
„Později za mnou chodili různí lidé, abych odvolala svůj podpis pod Dvěma tisíci slovy, abych veřejně podpořila režim, udělala rozhovory a řekla v nich, že souhlasím se sovětskou okupací. Říkali, ať to udělám, že budu mít klid a budu moct trénovat mládež a jezdit do světa. Ale to přece nešlo,“ řekla pro Magazín DNES.
Byla to doba plná paradoxů. Na jedné straně jí stát zakázal spolupracovat se zahraničním štábem, který o ní chtěl točit film, do knihy o ní zasahovali cenzoři, na straně druhé ale mohla dokončit dálkové studium Fakulty tělesné výchovy a sportu.
Věnovala se svému synovi Martinovi. Vedla poklidný život, ale byla pod neustálým dozorem státní bezpečnosti a nebylo jí umožněno najít práci odpovídající jejím schopnostem. „Můj problém byl v tom, že vždy, když jsem cítila, že se děje něco špatného, cítila jsem, že je mou povinností se ozvat,“ uvedla.
Odmítala se jakkoli angažovat ve prospěch komunistického režimu a tím tehdejší představitele pořádně štvala. Moc by se jim hodilo, kdyby se mohli prezentovat přízní dámy, kterou znaly a obdivovaly miliony lidí po celém světě.
„Byla jediná sportovkyně, která se postavila režimu,“ řekl o ní Václav Havel v dokumentárním filmu Věra 68. Mnozí sportovci nesouhlasili s komunistickými metodami, ale ve skutečnosti pak využívali přízně mocných a veřejně se nikdy neprojevili. Věra Čáslavská však nechtěla mít s tím, s čím nesouhlasila, nic společného a skutečně tuto zásadu dodržovala.
Po roce 1989 se znovu dostala do centra pozornosti. Stala se předsedkyní Československého olympijského výboru, poradkyní prezidenta, mohla začít cestovat.
Tragédie, která ji zničila
Jenže pak došlo k neštěstí. Mezi jejím synem Martinem a jeho tátou Josefem Odložilem, s nímž už byla Věra v té době rozvedená, nepanovaly ideální vztahy. A jednoho dne se na diskotéce v malé obci na Jesenicku, kde rodina měla chalupu, ošklivě pohádali a došlo i k fyzické potyčce. Josef Odložil na následky zranění zemřel, Martin byl odsouzen za ublížení na zdraví s následkem smrti. Nakonec mu dal Václav Havel milost, což vzbudilo u veřejnosti rozporuplné reakce. Někteří lidé to přijali, protože šlo o rodinnou tragédii, která zničila život mnoha lidem, jiní tvrdili, že prezident takto pomohl své kamarádce a že nebýt toho, že jde o slavnou rodinu, Martin by milost nedostal. Nejvíce vše ovšem odnesla Věra. Tuto ránu už nevydržela. Začala trpět silnými depresemi, stáhla se z veřejného života, prakticky se zhroutila a byla hospitalizována. Později navíc těžce onemocněla. Zemřela v roce 2016.
Lidé, kteří jí byli blízcí, říkají, že celý život žila bez kompromisů, dělala to, o čem byla přesvědčená, že je to správné a navíc výrazně pomáhala druhým. A často si v té souvislosti kladou otázku, proč právě tato mimořádná žena byla podrobena tak těžkým zkouškám, proč byla tak trestána. Těžko říct, jestli tuto otázku dávala i ona sama sobě. Každopádně vždycky říkávala: „Nikdy ničeho nelituju, vše bylo tak, jak mělo být.“
