Proč je s vaší novou knihou tak často spojován výraz – překvapivá?
Zamyslel jste se někdy nad tím, proč v Česku žije mnoho lidí s řeckými jmény? Elefteriadu, Samaras, Papadopulos, Kuluris, Grigoriadis... Nemluvím jen o známých muzikantech, podnikatelích, sportovcích. Málokdo přemýšlí nad tím, že jde o potomky emigrantů, kteří na přelomu čtyřicátých a padesátých let utekli z Řecka po prohrané občanské válce. Ale ještě stále tady žijí ti původní uprchlíci, tedy staří lidé, kteří mají neuvěřitelné příběhy.
Jak vás napadlo psát o nich?
Ten román je fikce. Příběhy i postavy jsou smyšlené, jen mě k jejich vzniku inspirovala vyprávění skutečných konkrétních lidí. Vyhledávám příběhy pro databázi Paměť národa, a tak mě napadlo, že staří Řekové žijící v Česku přece musejí mít něco pozoruhodného za sebou. No a ukázalo se, že jsem tipovala správně. Mnozí sem přijeli jako malé děti, které maminky posadily do vlaku, aby je zachránily před válkou. Přijely hladové, špinavé, neuměly ani slovo česky, nerozuměly ničemu. Existovala tady řada dětských domovů určených výhradně pro malé řecké uprchlíky. Někteří se už nikdy se svými rodiči a příbuznými nesetkali. Ta válka rozbila mnohé rodiny.
Je pravda, že o této kapitole dějin se moc nemluví. Čím to je?
Je to zapeklité téma. V občanské válce v Řecku proti sobě bojovalo vládní vojsko a levicově smýšlející partyzáni, kteří snili o tom, že v jejich vlasti bude komunismus. Když byli poraženi, tehdejší socialistické země jim nabídly azyl, přičemž předtím se ujaly jejich dětí. V Řecku pak ti lidé byli označeni za nepřátele státu, mnozí se nemohli vrátit nebo to po návratu měli těžké.
Proč?
Protože byli považováni za komunisty. Jejich rodná země je nechtěla přijmout, cítili se vykořenění. A tak mnozí uvízli navždy v Československu a dalších socialistických zemích. Paradoxně z mnoha potomků těch uprchlíků se stali podnikatelé, kteří s komunismem rozhodně nic společného neměli. Je to krásná ukázka toho, jak dějinné události mohou zkomplikovat život jednotlivců, rodin, jak se člověk v soukolí dějin stane bezmocný. Ta kniha je o obyčejných životech, o lásce, o naději, odehrává se v Československu i na krásných místech v Řecku. Je postavená na příběhu dvou holčiček, které se tady ocitly úplně samotné, ztracené.
Jaký je váš vztah k Řecku?
Nejdříve jsem tam jezdila kvůli krásným plážím a dobrému jídlu, ale postupně mě čím dál více zajímal život běžných Řeků. A začal se mi moc líbit.
Co konkrétně?
Nechci podléhat iluzím, ale mám pocit, že se Řekové hezky chovají ke starým lidem. Tam je běžné, že před domy sedí velmi staré babičky a jejich příbuzní je doslova obskakují. Nosí jim kávičky, jídlo. Mnohokrát jsem byla svědkem, jak se večer na pláže sjíždějí v autech rodiny a pak z nich složitě, pomalounku vedou k moři babičky a dědečky. Pomohou jim vlézt do vody, přidržují je, stojí tam s nimi, povídají si. Staří pánové sedí v hospůdkách a pozorují ruch kolem nich. Když se někde sejde celá rodina, přivedou tam i své nejstarší příbuzné. Berou je jako součást běžného života až do úplného konce. Celkově je tam ke stárnutí jiný přístup než tady.
V čem ještě například?
Myslím, že tam ani není tak silná touha předstírat věčné mládí a sílu. Mám pocit, že tady se člověk v šedesáti mnohdy bojí říct, že už něco nezvládá, že je unavený, protože je trendem tvrdit, že se v padesáti cítíme na třicet a v šedesáti na čtyřicet. Což je fajn, ale někdy si říkám, že je to vysilující. Mně bylo padesát. Když se cítím unavená nebo mi už něco nejde, slyším od známých: neblázni, vždyť jsi mladá. Nejsem. Mladá jsem byla. Jenže dnes není moderní takhle mluvit. Připadá mi, že v Řecku lidé celkově žijí tak nějak přirozeněji, i co se týká jídla a dalších aspektů života. Ale jak říkám, nemám iluze, kvůli některým věcem bych tam žít nechtěla.
Co se vám tam nelíbí?
Moje kamarádka, Češka, která tam žije přes dvacet let, říká, že člověk neustále čeká na razítka, která nikdy nedostane. Já velmi dobře vím, že když tam potřebujete řemeslníka, přijde za týden, i když jde o havárii, kterou je třeba řešit hned. A když pak řekne, že se vrátí, znamená to, že se vrátí možná. Oni jsou v pohodě, v klidu, žijí pomalu, což ale člověku, který na to není zvyklý, zpočátku leze na nervy. Mají na to takový výraz – ola kala.
Co to znamená?
Něco ve smyslu, že je vše dobré, v pohodě. Prý to říkají, i když jim při zemětřesení spadne barák a tsunami jim zničí olivový háj. Přeháním, ale oni jsou ola kala za všech okolností. To je krásné i otravné zároveň. Ovšem, když jsem v Řecku delší dobu, vždycky si na to zvyknu a postupně jsem klidnější, spokojenější. Říkám si, že bych tam chtěla žít jako stará babka. Sedět si tak před domkem, občas se nechat přivést do moře, tam si tak chvíli stát v jemných vlnkách. Oni tam dokonce na některých místech mají na plážích madla a různá zařízení, díky kterým se staří, nemocní a handicapovaní lidé mohou do moře dostat. To je pěkné, ne?
Řadu let se věnujete novinářské práci. Čím to je, že jste se pustila do psaní románu?
Moc ráda čtu a v poslední době jsem měla pocit, že autoři se hodně šťourají ve svých pocitech a méně vznikají velké ságy, rodinné příběhy. Tak jsem to chtěla zkusit, ověřit si, jestli bych něco takového dokázala napsat. Mám ráda knihy Aleny Mornštajnové a největší radost mi udělalo, že se jí moje knížka líbila. Tak jestli se třeba bude líbit i někomu dalšímu, bude mi ctí. Možná se díky knížce Až uvidíš moře a jejích hrdinů někdo začne dívat na Řecko jinak než jen jako na zemi, kterou zná z kýčovitých obrázků v katalozích cestovních kanceláří.
Scarlett Wilková pochází z Ostravy, kde pracovala v různých regionálních novinách. Věnovala se především investigativní žurnalistice, jejím tématem byla policie a justice. Později začala psát pro Magazín DNES. Spolupracuje se společností Post Bellum, pro kterou vyhledává a zpracovává příběhy pamětníků do databáze Paměť národa. Je autorkou knihy Málokdo ví, kterou napsala společně se zpěvačkou Hanou Zagorovou.
