Moře. Obrovská masa vody, někdy klidná, jindy dokáže být hodně nebezpečná. Pocit nekonečna, když se díváte na obzor a nikde nic jiného než voda. Pocit respektu když pozorujete jak moře změní barvu, a temné vlny narážejí do skal a do všeho, co jim stojí v cestě. Slunce a plno vůní, teplo i zima. To podle toho, u kterého moře a ve kterém ročním období právě jste. Vždycky má své kouzlo, kterému znovu a znovu propadáme.
Ve mně ale slovo moře vyvolává i jiné asociace než jen vzpomínky na chvíle, kdy jsem u něj mohla být. Je to představa něčeho obrovského, trochu tajemného, někdy velmi příjemného a jindy zase ne.
Zavřu oči a slyším mámu: Ještě neodcházej, ještě je tady moře práce. Na vesnici je vždycky co dělat a když jste dítě, zdá se vám, že nikdy nebude hotovo a vždycky přijde další vlna a spláchne vaši touhu po kamarádech a hrách.
Při návštěvě letního kina si vždycky vzpomenu na chvíli, kdy jsem tam byla poprvé. Přijeli jsme dost pozdě a téměř všechna místa byla obsazená. Zaplavil mě strach, že vysněný film neuvidím, ale potom se ozval něčí hlas: sedněte si rychle, ještě je tady moře místa. A jako zázrakem bylo.
Stěhování. Určitě potkalo většinu lidí alespoň jednou za život. Před deseti lety jsem se stěhovala do menšího bytu. Přesněji řečeno do polovičního. Při pohledu na připravené krabice mě napadala jenom jedna myšlenka: Proč mám doma takové moře věcí. A stěhováci nakonec přiznali, že jenom knížek byl přímo oceán.
Adventní podvečer. Malý vnouček by se rád podíval na vánoční stromek na Staroměstském náměstí. Dojedeme přeplněným metrem na stanici Můstek a chystáme se zbytek cesty dojít pěšky. Ale před námi je policejní zátaras a dostáváme informaci, že tudy se tam nedostaneme, protože v další ulicích je všude moře lidí. Tak jsme se asi hodinku čekali, než přijde odliv a pak jsme naši stromečkovou misi konečně splnili.
Každý návštěvník květinové výstavy si při pohledu na tu krásu určitě alespoň jednou řekl: tady je moře barev. Moře barev můžeme vidět i jinde, v přírodě, na výstavě, v obchodech s malířskými potřebami nebo třeba i na obličejích našich bližních. I moře mají v názvu barvy: Bílé, Žluté, Rudé nebo Černé.
Občas se dívám na internetu na takzvané sociální sítě a nestačím zírat. Někteří lidé mají opravdu moře přátel. Znají se ty stovky a někdy i tisíce lidí i ve skutečnosti? Nebo je to jenom písek v moři?
Ráda chodím na trhy. Zejména na ty potravinové. Prohlížím a očima zkoumám vystavené ovoce, zeleninu, maso, ryby, sýry a všechny ty známé i neznámé lahůdky a představuji si to moře chutí a vůní jak skončí u mě doma na talíři.
Líbí se mi, když i lidé v pokročilém věku mají své sny a přání. Už to asi nebude moře snů a moře přání jako před lety, ale stejně obdivuji každého, kdo si navzdory překážkám za tím svým snem jde. Můj tchán se ve svých téměř devadesáti začal učit na kytaru. Když jsem se ptala proč až teď, řekl mi, že kytara byla prostě někde až na konci seznamu. A teď je na ni ta správná doba. Muselo uplynout moře času, aby se jeden sen naplnil.
Kdesi jsem viděla reklamu na knihu Moře klidu. Ten kdo žije sám mi dá jistě za pravdu, že v moři klidu se dá klidně i utopit. A tak bych přála všem, aby alespoň občas do jejich klidného přístavu zavítal příliv radosti, vlny spokojenosti a otevřelo se moře krásných přátelství a nových příležitostí.
A taky moře lásky. Nechala jsem si tohle moře nakonec. Někdy se nám zdá, že vysychá, jindy se zdá být nekonečné. Většinou nám stačí lehké vlnky na hladině, které hladí a my jsme spokojení. Tak ať se vám v tom moři lásky vyhnou všechny bouře a pokud ne, tak šťastný návrat do přístavu.
