Rozhovor s Irenou Barákovou jsme si naplánovali v radotínském biotopu. Přijela samozřejmě na kole. Jinak než s kolem, ji ani radotínští spoluobčané neznají. „Před dvěma lety mi synové koupili cyklistickou helmu. Nechtěla jsem si ji dát na hlavu, ale oni mě bez ní na kolo nepustili. No, už jsem si na ni zvykla,“ usmívá se Ija, jak ji přátelé, ale i děti z Radotína, které v Sokole cvičila, říkají.
Kolik kilometrů na kole najezdíte?
Už to není tolik, co dřív. Občas se projedu z Radotína do Černošic kolem vody a zpátky přes Lahovičky nebo Zbraslav, někdy se pustím směrem k Vranému nad Vltavou, ale už nemám sílu na kopce, jezdím jenom po rovině. Ale nejvíce jsem toho najezdila na soustředěních s lakrosem (lakros je v Městské části Praha – Radotín sportem číslo 1 – pozn. redakce), na která jezdím každé léto. Každý rok jem tam pomáhala v kuchyni připravovat snídaně, děti pak měly tréninky a já jsem vyrazila na kole a vracela se před večeří. Ujela jsem denně kolem čtyřiceti kilometrů.
Jste v neuvěřitelné kondici. Vlastně se dá říct, že jste od malička v neustálém pohybu. Je to tak?
Ano. Maminka mě přihlásila do Sokola, když mi byly tři roky. Já už si na to moc nepamatuji, ale mám z toho období fotografii, na které jsem já v kroji jako nejmladší členka Sokola společně s nejstarším členem. Maminka byla také cvičitelkou Sokola, ale tatínek ne, ten byl spíše přes kulturu, dirigoval mužský pěvecký sbor. Já jsem v radotínském Sokole vlastně prožila celý život, od těch tří let až dodnes. Ještě teď vedu jednou týdně skupinu seniorek.
Malá sokolka (čtvrtá v řadě). FOTO: poskytnuto z archivu I. Barákové
Vy jste byla i starostkou Sokola?
To ne, já jsem byla cvičitelkou a pak náčelnicí, starostkou ne.
Jak jste vnímala zákaz Sokola po roce 1948?
Mně bylo v té době třináct let, takže já jsem tehdy ta politická rozhodnutí nevnímala. My jsme chodili cvičit dál, i když se ta organizace přejmenovala na Spartak Radotín, pod který pak spadaly všechny sportovní oddíly jako tenis, vodáci, atletika, turistický oddíl. Ony ty oddíly vlastně vedli stejní lidé, kteří byli dříve v Sokole, takže pro nás děti se nic nezměnilo, pořád jsme říkali, že jdeme do Sokola, oslovovali jsme se bratře, sestro, takže pořád to bylo stejné. Já jsem si to moc užila, měli jsme výborné cvičitele, ale i nejrůznější přednášky. Tehdy to bylo nejen o posilování těla, ale i ducha.
Ráda také vzpomínám na spartakiády. Ani ty jsem nebrala tak, že je to nějaký politický výmysl. Pro nás to bylo cvičení. A mnohdy moc krásné. Například skladba paní Evy Bémové na Smetanovy symfonie, to bylo něco nezapomenutelného. Stejně tak jako ten týden prožitý na Strahově, kde cvičily desítky tisíc lidí.
Ještě se vrátím k tomu Sokolu. Tam se cvičila především všestrannost…
Ano, především všestrannost. A pak bylo i zaměření třeba na atletiku či gymnastiku. Já jsem zhruba od patnácti let dělala gymnastiku, cvičila jsem prostná, na bradlech. Měli jsme družstvo, které se účastnilo různých závodů, pražských či okresních přeborů.
Dnes různé sportovní oddíly nabírají děti už od čtyř let věku. Není to podle vás brzy, nechybí těm malým dětem právě ta všestrannost?
Myslím, že ano. Řekla bych, že do šesti let věku by se děti měly naučit správné koordinaci pohybu a hlavně, aby to byla pro ně hra, aby je to sportování bavilo. Protože často to dopadá tak, že, když od čtyř let dítě dělá jeden sport, do kterého jej rodiče vyšlou a často i nutí, tak po třech čtyřech letech je to přestane bavit. Ono to není jenom o tom konkrétním sportu a překonávání rekordů, ale také o nějakém režimu, disciplíně, fair play, o vzájemných vztazích v kolektivu. Aby se děti uměly k sobě hezky chovat.
Na besedě s žáky radotínské základní školy. FOTO: poskytnuto z archivu I. Barákové
Vychovala jste nejen stovky mladých sportovců, ale také stovky dětí jste učila ve škole…
Ano, vystudovala jsem střední pedagogickou školu. Desítky let jsem učila na prvním stupni. Byla to krásná práce, ale už bych ji dělat nechtěla…
Ne? Proč?
Myslím, že to dnes kantoři nemají jednoduché. Na jedné straně obrovský tlak ze strany rodičů, ale i to, jak jsou dnes některé děti těžko zvladatelné.
A mnohdy rozmazlené…
No, řekla bych, že někdy ano. Některé děti si se svými maminkami doslova hrají. Dítě nastaví nohu, maminka mu zaváže tkaničku na botě, dítě odmlouvá, ale maminka ho pohladí. A to dítko mnohdy ani neví, že něco dělá špatně, protože maminka jeho chování omluví. No, je dnes jiná doba, ale řekla bych, že někdy dětem chybí řád.
Vzpomínáte na některé své žáky i nyní, po mnoha letech?
Ano. Dodnes mi utkvěly v paměti některá jména. Buď to byli hodně nadaní žáci, anebo třeba pak nějací raubíři. Třeba na škole v Lipencích jsem měla žačku Alenku, která byla velmi nadaná, té šlo opravdu všechno. A ta na mě tak zapůsobila, že jsem dala své dceři jméno Alenka. Mimochodem, svému prvnímu synovi jsem zase dala jméno podle knížky Honzíkova cesta… Nebo když jsem nastupovala do své první školy v Kraslicích, tak jsem měla třídu s pětačtyřiceti dětmi. A v ní byl chlapec Jirka Beneš a ten celý první týden lezl po čtyřech mezi lavicemi a štěkal, hrál si na pejska. Nebo si vzpomínám na Pepíka Slavíka ve škole v Lipencích. Krásně zpíval, ale když jsme měli besídku, a on měl na ni zazpívat, tak ze sebe nevydal hlásku, protože nepřišla jeho maminka. Tak to jsou takové mé vzpomínky. Ale je to hezké, když po letech potkám své bývalé žáky a oni se ke mně pořád hlásí. Někdy je poznávám, někdy už si nevzpomenu. Ale stárneme všichni, já i ti moji žáci…
Irena Baráková na radotínském biotopu. FOTO: Jan Raška
Vy každopádně stárnete s grácií…
Já si věk nepřipouštím. Vím, že jsem stará, ale mám pocit, že to furt tak nějak jde. Jsem celý život mezi dětmi nebo mladými lidmi, a to mě nabíjí. A vlastně ani nemám čas přemýšlet nad stářím, protože pořád mám nějaké aktivity. Buď cvičím, nebo jezdím na kole, anebo mám zkoušku ve sboru, se kterým zpívám už pětatřicet let.
Odpočíváte vůbec někdy?
To víte, že ano. A ráda. Sednu si do křesla, pustím si televizi, pletu, nebo si čtu knížku. Teď ale mám po operaci šedého zákalu, takže čtení musí chvíli počkat.
Máte nějaké své životní krédo?
Možná ano – snažit se být za každých okolností pozitivní. A to i ve chvílích, kdy má člověk nějaké starosti. Od malička mi utkvěla v hlavě knížka o Pollyanně, což byla osiřelá dívenka, která žila se svou přísnou tetou. Neměla lehké dětství, ale byla pořád plná optimismu. Vždy, i v těch nejtěžších chvílích, dokázala najít špetku něčeho pozitivního, co jí pomohlo ty těžké chvíle překonat. A o to jsem se v životě snažila i já – být pozitivní.
