Na vysoké jsme se trochu odcizily, protože jsme každá studovaly jiný obor, ale pak nás znovu sblížila skutečnost, že všechny naše děti chodily na stejnou základní školu. Staly se z nás mámy, které držely pohromadě, svěřovaly se jedna druhé.
Zlatka ovdověla, já se rozvedla, Hanka se nikdy nevdala a vychovala dceru jako svobodná matka. Bilance? Na prahu šedesátky jsme všechny žily single. Děti už měly dávno své životy a my se scházely u vína, vyrážely na výlety, dvakrát jsme si dopřály společnou cestu k moři. Byla to jízda, opravdu jsme se dobře bavily. Ale čím dál častěji jsme si povídaly o tom, co s námi bude dál. Hanka léta pracovala v domově seniorů, líčila nám smutné příběhy, se kterými se tam setkávala. Stáří nás trochu začínalo děsit, přesněji, jeho podoba, že budeme někde osamělé, nemocné, bezmocné. A tak jsme si často říkaly, že máme před sebou poslední fázi hezkého života, čas mezi šedesátkou a sedmdesátkou, kdy snad ještě budeme zdravé, budeme pracovat a zároveň budeme mít čas si život užívat. Občas jsme vedly debaty o tom, co si pod slovem „užívat“ vlastně představit. Ten výraz je teď moderní, pořád se o něm píše. Ale nakonec jsme měly jasno: cestovat, chodit za kulturou, na výlety, dát si občas vínečko, nemuset přemýšlet, zda si můžeme dovolit koupit si kvalitnější jídlo a podobně.
A tak jsem vymyslela geniální plán. Tedy mně geniální připadal a holkám taky. Pronajala jsem svůj dvoupokojový byt. Hanka pronajala svůj. A obě jsme se nastěhovaly ke Zlatce, která obývá malou vilku v okrajové části Ostravy. Byla v ní sama už několik let, od doby, co její manžel zahynul při dopravní nehodě. Její syn žije v Praze, vůbec nic nenamítal, naopak byl rád, že máma nebude v domě osamělá.
Plán byl opravdu skvělý. Každá si zařídíme svůj pokoj, kuchyně bude společná, z peněz, které máme z pronájmů bytů, budeme přispívat Zlatce na náklady na bydlení, takže nám všem zbyde dost na pěkný život. No nepřipadá vám to skvělé? My jsme opravdu věřily, že to je výborný nápad.
Jenže je něco jiného vidět se jednou týdně nebo jet na dovolenou a žít pod jednou střechou. Zpočátku bylo vše zalité slunce, asi jako když se sestěhují dva zamilovaní lidé. Po roce začaly neshody. Zlatce vadilo, když jsme některá udělaly v domě něco jinak, než bylo zvykem. Když jsme posekaly trávu, nebylo to ve vhodný čas. Když jsme ji neposekaly, jen si tak mezi dveřmi vzdychla, že je zvyklá, že všechna práce leží jen na ní. Hanka řekla, že se chová jako starý zpruzený chlap, Zlatka to uslyšela. Začaly malicherné hádky, neshody, mlčení, dusno.
Onemocněla jsem. Revma mi znemožnilo chodit do práce. Holky zřejmě očekávaly, že se automaticky začnu starat o domácnost, když jsem doma. Jenže mě bylo fakt nedobře, šíleně mě bolely klouby, měla jsem problém cokoli udržet. Navíc jsem přispívala na domácnost z peněz z pronájmu bytu stejně jako Hanka, tak nevím, proč bych měla mít více povinností než ona. Navíc má Hanka dost hlučná vnoučata. Když ti tři malí kluci občas přijeli, zahrada se změnila v bojiště, což se majitelce Zlatce samozřejmě moc nelíbila. Ona je naopak zvyklá na klid, pracuje ještě stále jako účetní a často si brala práci domů, takže se potřebovala soustředit.
I když jsme každá měly svůj pokoj a finančně jsme na tom byly velmi dobře, spokojenost se jaksi vytratila. Měla jsem pocit, že nemám soukromí.
Sousedé nám říkali, že takový model soužití je skvělý nápad. Dcera jedné známé o nás dokonce chtěla natočit dokument pro televizi, prý jako skvělou ukázku, jak se o sebe lidé mají postarat na stáří. Jenže my si už spolu po večerech nepovídaly, společně jsme nevařily, nikam jsme společně nejezdily. Zlatka nám oznámila, že jede k moři sama a skutečně si sama vyrazila do Řecka.
Po návratu nám oznámila, že dům je ekonomicky velmi neúsporný, v zimě hodně protopíme a bude třeba vyměnit okna. A že máme přispět. Já se rozčílila. Proč bych měla přispívat na něco, co mi nepatří, co zůstane jejímu synovi? Navíc můj nájemník v té době chtěl vědět, jestli mu smlouvu prodloužím na další rok. A já si řekla: co když se my holky rozhádáme tak, že nás Zlatka vyhodí a já nebudu mít kam jít? Tak jsem se rozhodla, že experiment ukončím. Smlouvu jsem nájemníkovi neprodloužila a nastěhovala jsem se zpět do svého paneláčku.
Hanka taky, ale je na mě od té doby naštvaná, protože žije v ošklivém činžáku a v domě se zahradou jí bylo lépe. Naštvaná je i Zlatka, protože jí chybí peníze, které jsme jí dávaly a nemá teď na zábavu a cestování.
Chtěla jsem to všechno nějak urovnat, tak jsem holkám volala, že bychom si mohly někdy společně vyrazit na dva dny do Beskyd. Že bych zarezervovala nějaký penzion, pochodíme po horách, posedíme. Obě odmítly. Dozvěděla jsem se, že se pak prý rozhádaly i mezi sebou, protože Zlatka Hanku nařkla, že jí prý v myčce zničila nějaký vzácný porcelán.
Mnoho let jsme byly opravdu dobré kamarádky. Jenže ten experiment to zničil. Nejhorší je, že si to kladu za vinu. Já jsem to vymyslela. Četla jsem, že takové komunitní bydlení pro seniory je v některých zemích běžné a připadalo mi to jako skvělý nápad, jak ušetřit peníze a moc si užívat život. Teď stejně většinu toho, co vydělám, dávám na náklady spojené s bydlením a na radosti mi moc peněz nezbývá. A navíc jsem ztratila kamarádky. Ale stejně pořád doufám, že si jednou všechno vyříkáme a zase se začneme vídat. Nebo se možná stejně všechny sejdeme v domově seniorů, který máme nedaleko a zase budeme žít vedle sebe.
Pozn. redakce: jméno pisatelky bylo na její přání změněno, fotografie je ilustrační.
