Když jsem před časem napsala vyprávění o naší známé, 86leté Olince, objevila se tam i zmínka o její mladší kamarádce Marušce. S tou jsem se seznámila právě přes Olinku. Maruška, tedy paní Marie Prokšová, je elegantní žena, která už překročila sedmdesátku, ale kdybyste to nevěděli, tak ani její zjev, ani její projev tomu zdaleka nenasvědčují.
S Maruškou máme společné znamení Berana. Shledávám na ní občas vlastnosti, které znám i u sebe. Je přímá, ochotná pomáhat, ctižádostivá, rázná a hodně samostatná. Do ničeho si nenechá moc mluvit. A pokud ano, nakonec stejně rozhodne její rozum a vůle.
Před pár lety ovdověla a o svém manželovi mluví vždy jen láskyplně jako o Jaromírkovi. S pohnutím vzpomíná i na fenku Betynku, která jí nedávno odešla do psího nebe. Od svého jediného syna se několik let po vnukovi konečně nedávno dočkala i vytoužené vnučky. Své soukromí si Maruška celkově dost chrání a já nemám v úmyslu jí ho narušovat. Pro mě je jedinečná svou vitalitou, společenskou angažovaností a svými neuvěřitelně rozsáhlými sbírkami.
Její byt je bytem samostatné ženy, která má ráda příjemné estetično i pohodlí, cenné věci i různé suvenýry z cest a dokonce i hračky. A samozřejmě své sběratelské exponáty. Miluje květiny a její láskou jsou orchideje, kterých mívá plná okna.
Doufám tedy, že nás Maruška do svého domova v Praze na Letné a do svého života jako takového nechá trochu nahlédnout.
Maruško, začnu trochu tradičně, totiž prosbou, zda bys řekla něco o svém dětství a vzdělání...
Jsem ročník 1941, takže své rané dětství jsem prožívala za války, ale jako malí jsme se, bratr a já, s válkou přímo nesetkali a měla jsem šťastné dětství s milovanými a milujícími rodiči. Tak to pokračovalo až do 15 let, kdy jsem si po ukončení povinné školní docházky na doporučení rodičů vybrala dvě školy, zdravotní a potravinářskou průmyslovku, a čekala, odkud mě pozvou jako první na přijímací zkoušky. Jako první se ozvala průmyslovka, vystudovala jsem tedy Průmyslovou školu potravinářské technologie a tím byla naše republika ochuzena o jednu zdravotní sestřičku, která by asi bolest každého pacienta oplakala. Svou vystudovanou profesi jsem nakonec nikdy neprovozovala, protože jsem dostala umístěnku na Moravu do laboratoře do mlýna, rodiče byli proti, a tak jsem složitou úřední cestou nastoupila do Technoexportu, kde jsem přes 20 let pracovala jako provozní referentka.
Jak se vyvíjel Tvůj život dál, v práci i v soukromí?
V Technoexportu to bylo šťastných 20 let. Vdala jsem se, měla syna a žila spokojeně s manželem a rodiči. Dnes už si nedovedu představit, jak jsme mohli všichni žít v našem bytě – moji rodiče, manželova maminka, my dva se synem a ještě rozmazlený jezevčík, kterému otec speciálně vařil různé pochoutky. Ale vycházeli jsme spolu všichni moc dobře a můžu říct, že jsem si šťastně proplouvala životem. Pak zemřela maminka a odešli jsme na 5 let do ciziny. Po návratu jsem nastoupila na dalších 23 let do Českého hydrometeorologického ústavu v Komořanech, kde jsem zažila svá nejlepší pracovní léta. Mohla jsem se i plně věnovat své zálibě, která u mě propukla již v dětství, a to sběratelství.
Sběratelství je pro mě příliš široký pojem, co jsi jako dítě a později sbírala konkrétně?
Pamatuji se, že jsem jako malá sbírala různé kamínky, barevná sklíčka, papírky od cukroví, na podzim jsem měla vždy velkou sbírku barevných listů. Vystřihovala jsem si i kreslené vtipy, kterých mám k mému velkému překvapení přes 10 tisíc. Sbírkami jsem se probírala, rovnala si je a těšila se z nich. Asi jsem tento svůj zájem zdědila po otci, který celý život sbíral umělecké pohlednice, což mě tehdy moc nezaujalo. Také nás neustále vodil po výstavách a galeriích a snažil se nám vštípit lásku k umění. Abych se od něj odlišila, začala jsem sbírat města a můj sen byl mít pohlednici z každého města či obce v republice, pro zpestření jsem začala sbírat i cizí města.
Ale nezůstalo jen u sbírání pohledů, do čeho ses pustila pak?
Když moje sbírka pohlednic dosáhla několika tisíc, musela jsem v intenzivním sbírání poněkud polevit a zalíbily se mi barevné ubrousky, i když tehdy u nás nebyly ještě takové jemné a krásně potištěné jako dnes. Ubrousků jsem nasbírala přes 7 tisíc. Tehdy už jsem byla členkou Klubu sběratelů kuriozit, kde jsem potkala stejně sběratelsky „postižené“ kolegy a seznámila se s opravdovým sběratelstvím. Jsou mezi nimi lidé, kteří mají největší sbírky nejen u nás, ale i ve světě, kdy sbírky obsahují statisíce kusů. Mají ke svým sbírkám i dokumentaci a znají celou historii svého oboru a dovedou o sbírkách poutavě vyprávět. I já jsem sbírala s velkou intenzitou vše, co se mi momentálně zalíbilo, např. novoročenky. O ně jsem se začala zajímat náhodně, když se mi dostaly do rukou krásné maďarské novoročenky. Tehdy jsem ještě netušila, že je budu jednou sbírat, nechávala jsem si je pouze jako vzpomínku na léta strávená v Budapešti. Dnes mám novoročenek přes 5 tisíc, a to z 32 zemí světa. Specializuji se na obrazy, rytiny, novoročenky zvláštní provedením či tvarem, vtipné a veselé včetně těch z našeho klubu, nejvíce novoročenek je ale firemních. Nevýhodou tohoto sběratelského oboru je, že podstatná část sbírání se odehrává pouze na přelomu roku, zatímco zbývající část roku nemám pomalu co dělat, a tak třeba jen vymýšlím nejlepší způsob řazení.
Sbírka novoročenek je jedna z nejrozsáhlejších, není ale bohužel viditelná, zatímco tady ve skleněných vitrínách máš jiné kuriózní exponáty. Co nám řekneš o téhle unikátní sbírce?
Dlouho jsem pro sebe nemohla najít ten pravý sběratelský obor, který by mě zcela zaujal. Stále jsem cítila, že to není to pravé, chyběl ten opravdový zápal. Až po roce 1990 na jedné dovolené u moře jsem objevila parfumerie s množstvím nádherných miniatur i velkých parfémů všech značek, všechny vůně jsme si mohly s přítelkyní vyzkoušet a tam jsem pocítila, že jsem přišla na svůj životní sběratelský obor, který mě už nikdy nenechá v klidu. Moje první miniaturka sice byla dobře známá kolínská voda 4711, kterou jsem kdysi dostala, ale teď jsem začala miniatury skutečně sbírat. Mám v současnosti okolo 2800 různých vůní v miniaturních flakónkách, vystavených v šesti skleněných vitrínách se zrcadlem, snažím se je řadit k sobě podle firem. Je to velmi obtížné sbírání, protože u nás miniatury většinou k dostání nejsou. Celou sbírku mám rovněž na počítači i s obrázky, takže si databázi miniatur snadno doplňuji. Pátrám po historii vůní, surovinách potřebných pro jejich výrobu, po různých událostech či dokonce skandálech s vůněmi spojených.
Pro ženu mého typu, která má ráda kosmetiku, je Tvoje sbírka učiněnou pastvou pro oči i nos. Prezentovala jsi ji už někde veřejně?
Byla jsem se svými sbírkami celkem 3x v televizních pořadech, asi 4x v rozhlasovém vysílání a více než 10x o nich psali v novinách a časopisech. Dostala jsem za mini parfémy ocenění „Pozoruhodná sbírka“, několikrát jsem je i vystavovala.
Tak to už jsi opravdu docela známá osobnost. Ale pokud vím, jsi činorodá i mimo obor sběratelství...
Mám těch aktivit moc, chodím již čtvrtým rokem na Univerzitu třetího věku, teď dělám obor mineralogie, jsem již více než 15 let jednatelkou a hospodářkou našeho klubu sběratelů a jsem místopředsedkyně našeho bytového družstva.
Máš hezký vztah k lidem i ke zvířátkům. Mám Tě spojenou s Betynkou, s kterou jste v době, kdy jsem Tě poznala, tvořily nerozlučnou dvojici...
Kdysi jsme s manželem neustále pobízeli syna, aby se už oženil a my měli vnoučky. Kamarádi mu poradili, aby rodičům pořídil psa. Trochu jsem se toho obávala, protože rodiče měli před lety jezevčíka, který byl sice milý a oddaný, ale hlavně díky mému tatínkovi hrozně rozmazlený, takový domácí tyran. Když jsme ale na výletě navštívili chovatele jorkšíráčků, byl náš osud zpečetěn. Betynka se stala rovnoprávným členem domácnosti a spolu s manželem jsme strávili ještě krásných 7 let s pejskem, který si nás zcela získal svou oddaností i chytrostí. Když manžel, se kterým jsem prožila skoro 43 let, zemřel a syn se opravdu oženil a odstěhoval, zůstaly jsme jen my dvě. Nosila jsem ji všude s sebou v košíčku, i na schůze klubu. Při venčení jsem se seznámila se spoustou lidí milujících zvířátka. I teď, když už Betynka není, spolu udržujeme styky a máme si co říct.
Maruško, už ses zmínila, že máš svou sbírku parfémů uloženou na počítači. Co pro Tebe znamená počítač?
Počítač se stal mojí další radostí, i když jsem si zpočátku myslela, že to nezvládnu. Dovedu si stáhnout film, vyhledám si, co potřebuji a co mě zajímá, třeba před cestou se podívám na mapu, na jízdní řády, nedovedu si představit psát jinak než na počítači. U počítače mám pocit, že nejsem v tomhle světě opuštěná, napíšu kamarádce na Floridu, ona mi hned odpoví, a najednou se svět tak nějak zmenší a vše je veselejší.
Maruška je při všech svých aktivitách samozřejmě i milující babičkou a rovněž pravidelně navštěvuje Olinku a další kamarádky, které na tom nejsou zdravotně příliš dobře. I když i sama Maruška má sníženou imunitu a nedávno absolvovala operaci žlučníku, je jako správná Beranka nezdolná. Je jí v tom nejlepším slova smyslu co závidět. |
Díky, Maruško, za rozhovor a vše nejlepší v novém roce.