Když kolem všechno rozkvete
mám skoro tvář dítěte.
Moje srdce jásá,
bože, to je krása.
Pak se kochat přestanu,
neboť ránu dostanu.
Za rozkvetlým keřem snad,
někdo, kdo se má moc rád,
svoji sochu postavil
a kroky mé zastavil.
Můj cit pro veškerou krásu
se věkem vůbec nemění
a já koukám na tu hrůzu
na to hrozné zjevení.
Jak se tohle mohlo stát,
kdo má toto vůbec rád?
To rezavé potrubí
všechnu krásu zahubí.
Kdopak to sem mohl dát?
ztratil někdo rozum snad?
Vzývám Boha do oblak
Bože, ty to vidíš.
Určitě se jako já,
za ty blbce stydíš.
