Byla tam jezírka s lavičkou k posezení, mohli jste se projít alejí pod pergolami porostlými nádhernými růžemi a kochat se rozmanitostí květin. Jenže na rozdíl ode mne měl k dispozici kvalitní půdu (za domem se rozkládala ohromná louka, kde se ustavičně pásly krávy a taky deště měl dostatek).
Jakmile začala válka, rodina se čtyřmi malými dětmi potřebovala jíst, a tak se celá ta úžasná zahrada přeměnila na zahradu užitkovou. Chudák praděd to neunesl, na zahradu se už prý nikdy nepřišel ani podívat - nedivím se.
Já, jako městské dítě žijící ve starém domě se špinavým dvorkem, jsem odjakživa toužila mít svůj dům se zahradou. To se mi splnilo až po mnoha letech, když jsme si pořídili chatu se zahradou na kopci. Zatímco dědovi se to bezvadně zahradničilo na kvalitní zemi, mně byl přidělen úhor na skále, kde vydupat něco za neustálého sucha byl malý zázrak.
Ale nevzdávala jsem to. Vrhli jsme se na budování se zápalem bojovníků. Když k tomu přičtu, že jsme oba ještě pracovali a o prázdninách s dětmi taky poznávali cizí kraje, moc času jsme na to neměli, v podstatě jen víkendy a pár dní dovolené. O to větší byl náš elán - zkrátka zcela jsme propadli budování.
Soused nás vždycky sledoval s obavami přes plot, jak tam šílíme a vyděšen na nás volával: Proboha, nechte už toho a jděte si taky odpočinout, vždyť se strhnete! Je fakt, že jsem tenkrát zřejmě usínala ještě dřív, než jsem dopadla do postele. Ale zahrada volala a práce na chatě taky. Když jsem poprvé stála před brankou na pozemek, zdálo se mi, že jsem se propadla do pohádky o Růžence. Všechno bylo tak zarostlé vším možným, tráva po kolena - ale bylo mi to k dispozici a byla to výzva.
Zpočátku jsem plna nadšení kupovala kdejaké rostliny a pak se divila, kam že se poděly. Buď jsem vždycky po týdnu zapomněla, kam jsem co zasadila, a tak to coby plevel opět vytrhla, nebo rostlina neunesla kruté podmínky. Jakožto správná úřednice počala jsem si vést zápisky, malovala si mapky, kde co má vyrůst. To zklamání a hněv, když mi tam nevyrostlo nic nebo něco úplně jiného, co jsem ani nedokázala identifikovat! Mé rostliny byly stěhovavé skoro jako ptáci. Jakmile jsem totiž zjistila, že se jim nelíbí přidělené místo, šup a byly přemístěny jinam (kde to obvykle bylo ještě horší). A tak jsem stěhovala a stěhovala, hnojivem nešetřila, takže něco přeci jen k mé radosti vyrostlo. A toho jsem si potom převelice vážila a bylo to náležitě opečováváno.
Jednou mne vyšplouchl jeden zahradnický dodavatel, když mi zásilku rostlin poslal těsně před velikonočními svátky, takže to všechno zůstalo za nemalou kupní cenu na zavřené poště. Navíc mi neposlali to, co jsem žádala, ale místo spousty rostlin zaslali náhražky, což bylo, jak jsem později zjistila, obyčejné luční kvítí, co jsem si mohla natrhat sama a zadarmo. Tohle kvítí se mi rozmnožilo pochopitelně nejvíc a mám ho v podstatě dodnes - aby ne, když na místě mé zahrady bývala dřív louka!
Když mi vyrostlo něco tam, kde jsem to zasadila, málem jsem kolem toho tancovala indiánský tanec radosti.
Zkrátka, má zahrada není rozhodně tou, kterou jsem vídávala ve svých budovatelských snech vyprovokovaných nádhernými barevnými katalogy. Ale ať, jsem na ní ráda a jsem osudu vděčná, že mi ji dopřál.
Dnes sleduji podobně jako kdysi náš bývalý soused naše nové mladé sousedy, jak se plni nadšení dřou a budují. Zatím to tedy u nich vypadá, jako kdyby pracovali na archeologických vykopávkách, ale čas ukáže a já to snad ještě budu moci zhodnotit, jak se s tím poprali oni.
