Vzhledem k množství zajímavých informací i fotografií exponátů jsem text rozdělila do dvou částí. Snažila jsem se, aby fotografie odpovídaly textu. Proto je jich v první části méně než ve druhé.
Typologie vějířů a jejich částí
Existují dva základní typy vějířů podle konstrukce: pevné a skládací. Vějíř se skládá z žebrové konstrukce a listu. Vějíře vyrobené pouze ze žeber a bez potahu se nazývají brisé. Mají v horní části stužku, která drží žebra pohromadě a určuje, do jaké míry se budou vzájemně překrývat. Během staletí se vzhled vějířů mnohokrát měnil. Vějíř, jako nezbytný módní doplněk i nástroj diskrétního společenského kontaktu, měl i další pojmenování: vějadlo, fochr, wadrle, voháňka či věječka.
Nejstarším typem jsou pevné vějíře se srdcovitým nebo obdélníkovým listem. Na list byl používán nejčastěji rostlinný materiál (např. palmový list, trávy), dále jemně vyčiněná useň (např. kozinka, teletina), ptačí peří, tkanina, hedvábí, papír či porcelán. V mnoha případech šlo i o jejich vzájemnou kombinaci. Pozdější oblíbenou variantou byl obdélníkový vyšívaný vějíř zdobený třásněmi. Původní pevné vějíře byly bez držadla; později se pro lepší manipulaci list zasadil do opracované rukojeti z různých druhů dřev, slonoviny a kostí, také z tepaného stříbra nebo slitin kovů. S vynálezem celuloidu a novou technologií výroby přinesl přelom 19. a 20. století i nový tvar listu – písmene S nebo oválu s vykrajovanými okraji.
Mladším typem jsou skládací vějíře s dvěma krycími lištami. Staly se středem zájmu všech výrobců, neboť pro svou větší masivnost mohly být bohatě inkrustovány, vykládány, řezány a prořezávány.
S příchodem 19. století a tzv. „mušelínovou módou“ období empíru se velikost vějířů podstatně zmenšila. Stylu tohoto období vyhovoval vějíř s hedvábným listem pokrytým pouze výšivkou kovovými flitry. Velmi vzácné jsou tzv. revoluční vějíře zdobené mědirytinou či ocelorytinou. Pomalu se začínají objevovat signované vějíře.
Ve 2. polovině 19. století korespondovala nastupující obliba péřových vějířů s novým módním trendem protáhlé splývající siluety hedvábných šatů v zářivých barvách. Velká pera pštrosa nandu pampového nebo čápa marabu byla svazována či připevňována k ozdobně zpracovaným rukojetím. Délka per odpovídala novému trendu zvětšování vějířů, dosahujících v rozpětí 65 až 70 cm. Díky barevnosti bylo oblíbené peří z kolibříka a ledňáčka kombinované pro kontrast s dlouhým bílým peřím. Tyto vějíře se vyráběly v Brazílii a vyvážely jako luxusní zboží do celé Evropy. Nebylo výjimkou použití per z orla královského, sojky obecné, bažanta nebo kura domácího. V mnoha dámských časopisech byly zveřejňovány návody na domácí výrobu různých typů vějířů.
Z historie vějířů
Do Evropy se dostal skládací vějíř díky zámořským objevům probíhajícím od 40. let 15. století. Záliba ve vějířích vyšla z Lisabonu a později z Madridu. Vysoce postavené ženy Iberského poloostrova byly první, které nosily tyto exotické doplňky, dovážené zejména z Japonska. Šlo o v Evropě dosud nevídaný typ skládacího vějíře bez listového potahu, složeného pouze z žeber (brisé). Hlavními centry ovlivňujícími proměnu a posléze i výrobu vějířů se staly Portugalsko, Španělsko a Itálie, po polovině 16. století také Holandsko, Anglie a Francie.
Od poloviny 17. století se zakládají ve Franciii a Anglii cechy výrobců vějířů. Barokní a později rokokové zjemnělé ornamenty ustoupily střízlivému a přísnějšímu stylu klasicismu. Na listech i na žebrech vějířů se ztrácí dřívější okázalá nádhera. Žebra z kostí, kostic a různých druhů dřev zdobila řezba zvýrazněná jednoduchou inkrustací, zlacením či stříbřením. Celoplošnou výzdobu listu nahradil centrální medailonek s hlavním námětem, doplněný několika menšími po stranách. Rokokové pastýře postupně opět vystřídali bohové Olympu. Objevují se obětní oltáře, urny, chrámy lásky, květinové koše a girlandy.
„Zlatá éra“ vějířů pak nastává v 18. století v době vlády Ludvíka XIV. Vyráběly se honosné vějíře z drahých importovaných materiálů, jakými byly slonovina, želvovina, perleť nebo exotická dřeva. Konstrukce byly prořezávané, inkrustované zlatem, stříbrem nebo drahokamy. Vějíře se stávají i předmětem sběratelství. Mezi jejich první sběratelky patřila anglická královna Alžběta I. Pro panovnické dvory zdobila vějíře na zakázku řada významných umělců. List vějíře se vyráběl z usně, hedvábí nebo papíru. Oblíbené náměty z antického bájesloví vyhledávané v renesanci vystřídaly po polovině 18. století idylické pastýřské selanky.
Anglické vějíře 18. století vynikaly precizní jemnou řezbou slonovinových žeber. Vějíře byly často součástí svatební výbavy. Na konci 18. století náměty na vějířích reflektují významné politické události, nejvýznamnější vynálezy nebo dobové karikatury upozorňující na módní výstřelky francouzských dandyů.
Zdroj: informační panely
Autorky: Věra Ježková (text) a Martina Růžičková (foto)
