Když jsem se vdala a měla krátce po sobě tři děti - abych nezapomněla, že mám státní zkoušky z psaní na psacím stroji - tak jsem si z ušetřených peněz koupila svůj první psací stroj Consul a na něm psala všechno. Co kdo ze sousedů nebo známých potřeboval, tak jsem jim ve volných chvílích opsala - ať to byly různé žádosti, nebo před rokem 1989 mnoho opisů v samizdatu pro různé spolky aj.
Psala jsem i do regionálního tisku, do různých časopisů a psávala jsem i dost opisy diplomových prací pro mnoho mladých vysokoškoláků - každý rok to byly alespoň tři diplomové práce - dávalo mi to zabrat, ale dělala jsem to až do roku 1989 ráda. A byla jsem vždy potěšena, když mi pak od "mých mladých zákazníků" přicházela krásná promoční oznámení.
Začátkem devadesátých let jsme měli s manželem štěstí na výhru v novinách Mladá fronta Dnes - vyhráli jsme tehdy druhou cenu a tou byl počítač. Ovšem museli jsme si pro výhru jet do Prahy. V té době jsme měli starého Wartburga, a tak jsem se s ním brzy ráno vydali z Boskovic do hlavního města. Pochopitelně naše staré auto nebylo stavěné na dálnici - asi 30km před Prahou nám odmítlo sloužit. Všimla jsem si při dálnici "telefonu na přivolání žlutých andělů" a to bylo naše štěstí! Závada byla brzy odstraněna, mohli jsme jet dál, bylo to sice finančně náročné, ale nedalo se nic dělat.
V Praze jsem zastavili na prvním odstavném parkovišti a zavolali do redakce, že si netroufáme přijet až k nim. "Nevadí," řekli nám, "my si pro vás přijedeme." Po slavnostním předání počítače, fotografování a blahopřání nás redaktor odvezl k našemu autu na parkovišti a popřál šťastnou cestu. My přijeli domů a dali slavnostně počítač doprostřed jednoho pokoje. Všichni jsme tehdy stáli u tohoto zázraku a jen se na něj obdivně dívali, nikdo neměl ani odvahu se ho poprvé jen dotknout.
A skutečně jsme nevěděli co s ním máme dělat, jak ho asi správně zapojit, aby jsme neudělali nějakou chybu. Já jsem v té době měla jen menší zkušenost ze zaměstnání s prací na účtovacím stroji Ascota, byla to veliká hlučná skříň, to se nedalo s počítačem vůbec srovnávat.
V té době jsem chtěla psát rozsáhlejší povídky, vydávané vlastním nákladem, nezbylo mi nic jiného, než zavolat známému, aby mne naučil počítač ovládat. Ihned přijel a ukázal, jak se počítač zapíná, jak vypíná. Vysvětlil mi, jak mám psát a až dopíši své povídky, že to přijede stáhnout na disketu. Takže asi 100stránkový opis se mi podařil a já při něm trochu víc vnikla do tajů počítače a už dokázala časem na počítači i něco víc...
V roce 2001 nám odletěl druhý syn s manželkou za prací do Thajska a řekl mi, že mi v místní knihovně udělá e-mailovou adresu a budeme si jednou týdně psát. Ukázal mi, jak se to dělá a to velmi rychle, takže jsem bohužel nepochopila nic. Ale v knihovně jsem našla spřízněnou duši v mladé knihovnici, která mi vždy dopis z Thajska pomohla přijmout a zase naopak můj odeslat.
Ale já se internetu bála, měla jsem obavu dotknout se něčeho jiného, prostě měla jsem z tohoto chytrého Přítele strach, i když na druhé straně jsem se mu obdivovala. Až po delší době, když syn s manželkou bydleli u nás, se moje milá snacha stala mou učitelkou. Stále mi trpělivě a podrobně vysvětlovala, jak mám dávat svoje příspěvky na disketu, jak ukládat data - v té době jsem používala internet jen v místní knihovně a neustále tam přenášela data na disketě.
Po delší době jsme si pořídili internet domů a tím jsem se mohla víc seznamovat s tímto "zázrakem." Teď už jsem téměř 20 let vdovou, a tak mé volné chvíle vyplňuje právě počítač s internetem. Bude mi už brzy 76 let, ale nechci ještě být úplně závislá na počítači, i když ho hodně používám.
Mám zahrádku, trochu externí práce, ale také ještě vnoučátka i jednoho pravnoučka - ovšem hodně mi odrůstají. Ale jak to jde, tak si jich zatím užívám a jsou pro mne tím nejživějším koníčkem. Takže občasné hry na hřišti, vycházky, výlety kratší i delší, hry na zahradě a kolem domu, ale v poslední době mi hlavně pomáhají se všemi domácími pracemi.
Také jsem se už dřív naučila fotit na digitálním fotoaparátu a skenovat staré fotografie a tím si uchovávám i dost vzpomínek na hry s dětmi.
Když je špatnější počasí nebo mám zdravotní problémy, tak se mohu ponořit do klávesnice se svými vzpomínkami a to je pro mne ten nejmilejší okamžik a relaxace.
A tak se v duchu skláním před těmi, kdo tento zázrak - počítač a internet - vymysleli, protože dobře vím, co to bylo za dřinu opisovat texty jen s opravnými papírky nebo přepisovat znovu celou stránku, když jsem udělala nějakou chybu a nešla mi pořádně opravit.
Takže ještě jednou díky tobě, "Příteli Počítači", za tu pohodu u tebe, nejsem sice dokonalá při práci s tebou, ale snažím se moc.
Článek jem rozepsala už ráno, ale před chvílí jsem na zahrádce sekla elektrickou sekačkou a teprve nyní znovu sedám k dokončení článku. A tak ještě jednou pěkně děkuji Příteli Počítači i za to, že právě prostřednictvím tohoto zázraku si mohu po fyzické práci u tebe hezky odpočinout a být na dálku v kontaktu s vámi všemi milými známými i neznámými na i60.
A přeji vám všem ze srdce hezké, pohodové, spokojené a šťastné letní dny.
