Beamish
je světově proslulé muzeum pod širým nebem vyprávějící o životě v severovýchodní Anglii v georgiánské, viktoriánské a edwardiánské době tj. v 19. a první polovině 20. století.
Rozkládá se na 300 akrech krásné krajiny v hrabství Durham nedaleko vesnice Beamish, která se dříve jmenovala Pit Hill, což lze přeložit jako Důlní vrch.
Většina zdejších domů, obchodů a dalších budov byla do Beamishe přenesena odjinud, rekonstruována a dobově vybavena. Některé, jako např. farma a důl, už zde stály dříve.
Návštěvníci zde neuvidí exponáty vystavené ve skleněných vitrínách, uvidí je v původní podobě. A co víc, setkají se personálem v dobových úborech, který je hrdý na své dědictví a rád se podělí o své znalosti.
Po muzeu můžete samozřejmě chodit pěšky, ale pro ty pohodlnější nebo méně disponované je k dispozici tramvajový okruh, na němž vozí návštěvníky zdarma dobové tramvaje. Ta na obrázku (Sunderland 16) byla vyrobena v roce 1900 a její provoz byl ukončen v roce 1954. Tramvaje staví na všech zajímavých místech a jezdí přesně podle „dobového“ jízdního řádu, bohužel jen jednou za půl hodiny.
Rodinná farma (Home Farm)
Naše první zastavení bylo na farmě ze 40. let 20. století, která je jednou z původních zdejších budov. Léta po druhé světové válce nepřála farmaření a do roku 1960 hodně farem zchátralo. Obnova farmy v Beamishi začala ve druhé polovině 70. let a poprvé se otevřela návštěvníkům v roce 1983. Kolem statku jsou stáje, býčí ohrada, kovárna a přístřešek se zemědělskými stroji a nástroji. Na farmě chovají hlavně místní plemena prasat, skotu, ovcí a drůbeže. Nám se zalíbila tahle kvokající rodinka.
Nápis na chlívku nabádá k opatrnosti, neboť prasata koušou. Na dvířkách je to vidět, jsou ohlodána až k železnému kování.
A když jsme za nimi jedno takové prase viděli, vůbec jsme se tomu varování nedivili, byť se čuník tvářil docela přítulně.
V obytné části farmy se nachází mimo jiné pracovna správce, který se zřejmě musel pěkně ohánět, což mu na zdraví nepřidalo. Vy to sice nerozeznáte, ale ta knížečka vlevo na stole propaguje lék na špatné trávení.
S tím správcovým trávením to asi nebylo tak zlé, protože hned vedle kanceláře je velká kuchyně a bohatě zásobená spíž.
K dispozici bylo ostatně i místo úlevy. Naučná cedule hlásá, že standardní formou toalety ve většině domů byl tzv. „ash closet“ (popelový záchod?), zvaný též „netty“ (síťka?). Toaleta na obrázku skýtá dvě posezení o různém průměru, ale v regionu byly zaznamenány i pětiotvorové.
Hornická vesnice (Pit Village)
Takovéhle vesnice vyrostly kolem uhelných dolů, uhlí a bydlení bylo poskytováno pracovníkům zdarma jako naturálie. Společenství horníků bylo velmi soudržné a jeho život se točil kolem vesnice. Je zde metodistická kaple, která kdysi stála v nedaleké obci Beamish. Místní sbory v ní občas koncertují a slaví se zde i výročí nedělní školy a dožínky. Za zmínku stojí Davyho obchod se smaženými rybami. Návštěvníci si mohou koupit autentické fish and chips smažené postaru na loji na žhavém uhlí. Lůj nerad, rybu jsem tudíž oželel.
Pěkná byla místní škola – do tří rekonstruovaných tříd se vešlo asi 200 dětí. Školní docházka byla povinná do 12 let, ale je jasné, že žáci často ukončili své vzdělávání dříve, protože museli pomáhat svým rodinám.
Do you read English? Tady se naučíte, že chlapeček má veliký klobouk a u nohy tlustého psa. K čemu je mu ta basebalová pálka, co má v ruce, se můžeme jen domýšlet.
Who is who? Není vyloučeno, že tato názornina by mohla sloužit i při občanské výchově.
Francis Street. Tato řada domků (v pozadí) byla do Beamishe přenesena z Hetton-le-Hole. K vidění je příbytek metodistické rodiny, irské imigrantské rodiny a hornické vdovy. Rekonstruovány jsou i „předzahrádky“, v nichž se pěstuje rozličná zelenina.
Uhelný důl (The Pit)
I tento „exponát“, který byl v provozu až do roku 1955, zde stál již před založením muzea. Ostatně zkuste stěhovat důl, to je přece díra v zemi! Je to typický důl, jaké zde byly na počátku 20. století. Zajímavé je, že kromě svislé jámy se do jeho vrchních partií vstupovalo i štolami z povrchu. Angličané tomu říkají „drift mine“, český odborný ekvivalent jsem bohužel nenašel.
Do jedné takové štoly jsme pod dohledem a s výkladem personálu vlezli. Naštěstí jsme měli všichni přilby, jinak bychom si omlátili hlavy o nizoučký strop.
Viděli jsme i těžní klec a náraziště (to pochází z Ravensworth Mine Drift Park), na kterém stál na točně dobový vozík čili huntík s uhlím.
K dolu patřila i halda, odborně odval, kam se vyvážela hlušina. Takových je ve zdejším kraji dodnes spousta.
A na haldu tahaly vozy parní mašinky. Tahle se jmenuje Coffee Pot 1 a dodnes občas vyjíždí na ukázkovou jízdu.
Město (The Town)
Zdejší město je typickým severovýchodním obchodním městem ze 40. let 20. století. Správa muzea tvrdí, že je okamžitě poznají příznivci filmů Catherine Cookson a mnoha televizních dramat a seriálů, které zde byly natočeny. Já ho nepoznal ani náhodou a o té paní jsem v životě neslyšel.
Do města jezdí z Pit Village zbrusu nový "starý" autobus, tedy replika, ale odpovídá typu používanému firmou Northern General Transport Corporation Ltd. v roce 1913. Nesvezli jsme se s ním, protože nám ujel před nosem a nechtělo se nám čekat půl hodiny na další. Tak jsme si ho vyfotili až ve městě.
Odebrali jsme se tedy pěšky na asi půl míle vzdálenou stanici tramvaje. Než přijela, naslouchali jsme produkci místního flašinetáře, který sice také patří k personálu muzea, ale proti přivýdělku vhozením nějaké té pence nebo libry do přinesené nádoby nic nenamítá.
Budovy ve městě jsou pěkné. Tohle je např. sídlo pobočky regionálního tisku.
A tady je auto- a cyklodílna. V předváděcí hale jsou zajímavé exponáty starých vozidel a majitel poutavě vypráví fascinující příběh vozu Armstrong Whitworth. Bohužel nevím, čím je ten příběh fascinující, protože z výkladu jsme rozuměli s bídou každé desáté slovo.
Ochutnáte? Tohle je fungující cukrárna a výrobna bonbonů. Vypadala moc pěkně a sortiment byl bohatý, ceny bohužel nepříliš mírné.
A pro ty, jimž by se snad ze všech těch pamlsků zkazily zuby, je hned vedle zubní retroordinace. Na dvou deskách nad knihami jsou vystaveny zubařovy trofeje – vyrvané zuby.
Městské nádraží leží hned „za humny“. Je to typická venkovská stanice, takové fungovaly v době krále Edwarda. Původně stála od roku 1867 v Rowley u Consettu, do Beamishe byla přestěhována a znovuotevřena v roce 1976. Je zajímavé, že na původním místě nebyla nikdy napojena na plyn či elektřinu a byla osvětlována olejovými lampami.
Lokomotiva na obrázku muzeu nepatří, má ji jen zapůjčenou. Je jednou ze tří funkčních replik a vozí cestující na čtvrtmílovou projížďku v dobovém vagoně.
K vidění je zde i kancelář přednosty. Všimněte si trsu razítek na stole – v tom se do dnešních dob nezměnilo skoro nic.
Z nádraží jsme se vrátili do města a v čekárně ukázněně čekali na nějakou tramvaj, která by nás dopravila k východu.
Nějakou dobu to trvalo, ale konečně byla tady. Opět to byla tramvaj „poschoďová“ (double decker), jen horní paluba byla na rozdíl od té předchozí otevřená a schůdky, které na ni vedly, byly zatraceně příkré. Je původem z Portugalska a byla postavena před první světovou válkou.
Cestou k východu jsme ještě obdivovali pěkný starobylý kolotoč stojící na tržišti. Nesvezli jsme se, náš čekající zájezdový autobus už netrpělivě podupával levou přední pneumatikou.
And that’s all. Enjoy it!
Foto: Autor a jeho rodina
