Život, který je podle ní třeba aktivně a plnohodnotně prožívat, nikoliv se jím protrápit. I v tom jde příkladem. Iva Málková je zakladatelkou renomované organizace STop OBezitě.
Vystudovala jste psychologii na Filozofické fakultě UK. Proč jste si vybrala hubnutí jako svoje celoživotní profesní téma?
Do vínku jsem dostala sklon k nadváze, v dospívání jsem se stala přebornicí na výkyvy ve váze i způsob stravování, včetně zkoušení různých všemocných diet. Zároveň jsem vždycky hodně sportovala a od mládí cestovala po světě, což je moje celoživotní vášeň. Z cest jsem si dovezla spoustu literatury a získávala tak první poznatky o kognitivně behaviorální terapii (KBT), kterou ale tady v té době nikdo neznal. Měla jsem tedy teoretické znalosti, ale neměla s kým se o tom pobavit. Když k nám později tenhle směr dorazil, absolvovala jsem hned první výcvik s anglickým lektorem. Ten výcvik nebyl zaměřený na obezitu, ale na všechny diagnózy, a byla pro mě velká radost, že ho můžu absolvovat. Dneska je situace úplně jiná, s KBT pracují stovky terapeutů, využívá se při léčbě závislostí, depresí, úzkostí a mnoha jiných diagnóz.
V čem je výhoda kognitivně behaviorální terapie při hubnutí?
Největší problém není zhubnout, ale to zhubnutí udržet. A právě kognitivně behaviorální terapie je nejefektivnější v udržení změny. Kognice znamená myšlení, behaviour je chování. Většinou se programy na hubnutí zabývají jen chováním: co jíst, v lepším případě ještě poradí, jak se hýbat. My ve STOBu využíváme z KBT čtyřúhelník, který ukazuje propojení chování, myšlení, emocí a tělesných projevů. To znamená, že ovlivňujeme nejen chování, ale zejména myšlenky a emoce, které k nevhodnému chování – např. k přejídání – vedou. Dále využíváme nejnovějších poznatků z dnešní již třetí vlny KBT, která se rozvíjí do různých proudů. Nejznámější a nejpopulárnější je v současnosti mindfulness, který je už někdy trochu zprofanovaný a věnuje se mu snad každý, zdaleka ne jen psychologové. My jsme z něj převzali třeba mindfuleating neboli všímavé jedení. Považovat to za novinku je pro mě ale trochu úsměvné, protože v jedné z prvních našich knížek, která vyšla před 30 lety, máme hned druhou lekci zaměřenou na pomalé soustředěné jedení, což je v podstatě totéž. Oproti dietám, které nějak omezují, naopak chceme, aby si to lidé užili. A největší výhodou KBT je, že je velice efektivní – vede nejen k redukci a udržení váhy, ale i ke zvýšení kvality života člověka a k naplnění jeho životních hodnot.
Kdy se zrodila myšlenka založit společnost STOB neboli „STop OBezitě“?
Poprvé už asi v roce 1978. Dokončila jsem studium psychologie a vyrazila s kamarádem na výlet do Ameriky. Tam jsem navštívila sezení globální organizace zabývající se hubnutím Weight Watchers (Strážci váhy) a to mě inspirovalo. Metodika Weight Watchers ale není tak vypracovaná jako ta naše. Mimochodem, Rakušané dokonce koupili licenci Weight Watchers pro Českou republiku, a když zjistili, že jsme tady my, chtěli se s námi spojit. Dali nám velmi lákavou nabídku, podnikání by se bývalo velmi rozšířilo, protože jejich strategie je mít pobočku v každém malém městečku. Těsně před podpisem smlouvy jsem ale zjistila, že si chtějí nechat 51 procent, což znamenalo, že bych moc nemohla mluvit do řízení společnosti. To se mi nelíbilo, a tak jsme do toho nešli.
Nelitovala jste toho někdy?
Myslím, že ne. Snad jedině v tom, že už bych se nemusela tolik věnovat administrativě, které bylo vždycky strašně moc. Ale byl by to konec rodinné firmy. A taky mi vadilo, že oni pracují v otevřených skupinách. Byla jsem se v pár zemích podívat. Někde to byla kvalitní terapie, jinde se na hodinu sezení klienti tak různě trousili, čtvrtinu času se vybíraly peníze, občas se to zvrtlo třeba v povídání, prostě jak to kdy vyšlo. A hodně mi vadilo, že nemají v programu pohyb. Navíc by to bylo pro klienty výrazně dražší. Nakonec jsme jim napsali, že STOB je moje dítě a že jim to nedáme. Pak jsem měla nějakou dobu sny o tom, že sem přišli a u metra odchytávají lidi s nabídkou zázračné metody z Ameriky. Ale doteď sem nepřišli.
Jak probíhají kurzy STOBu?
Máme desetitýdenní uzavřené kurzy, to se s lidmi pracuje úplně jinak. Máme vypracovaný strukturovaný program, který zahrnuje témata výživy, pohybu i psychiky. Máme i speciální kurzy pro muže, u těch je to více o chování – stravovacích a pohybových návycích. Muži většinou ještě nehubli, stačí jim často doporučit: jezte víc zeleniny, nepijte tolik piva, a oni to dělají. U žen se častěji objevuje emoční jedení, jedí ze stresu nebo i z pohody a my je učíme techniky, jak zvládat neužitečné emoce jinak než jídlem. Častým problémem z oblasti myšlení jsou nereálné cíle a předsevzetí typu „sladkého už se ani nedotknu“. Pak se samozřejmě dotkne a spustí to negativní myšlenky: „Jsem k ničemu, nemá to smysl.“ Takže u žen je třeba více cílit na psychologické složky, které ovlivňují nežádoucí chování. Ženy obvykle přesně vědí, co mají dělat, ale nevědí, jak to převést do praktického života. My je směřujeme k tomu, aby věděly, co jíst (množství a skladba jídla), jak jíst (mindfuleating) a uměly rozpoznat, proč jedí (např. zda je k jídlu navíc provokuje vůně koláče nebo stres).
Není složité rozlišit, jestli mám hlad, nebo se chystám jíst z jiných důvodů?
Není, máme metody, jak rozlišit emoční a fyziologický hlad. Lidé, kteří problém s váhou nemají, ti se najedí, když mají hlad. Lidé s kily navíc často nemají pocit hladu, vlastně nevědí, co to hlad je. Jdou okolo něčeho, co jim zavoní, tak to snědí, ať už hlad mají, nebo nemají. Signály hladu vymizely, protože oni jedí z jiných důvodů. Probíráme s klienty škálu hladu a chceme, aby si uvědomili, když hlad nemají, co je vlastně jejich impulsem pro jedení. Jestli jsou naštvaní, jestli se nudí a co v tu chvíli potřebují. Je řada technik, jak zklidňovat emoce jinak než jídlem. Trénujeme klienty například v tom, aby měli připravenou nějakou alternativní činnost, která jim nahradí to jedení, ke kterému se dříve obvykle uchýlili. Další možností je práce s dechem apod.
Jsou lidé, kteří k vám na kurzy STOBu přijdou, stejní jako byli v devadesátých letech?
Jiní jsou určitě v tom, že tenkrát to byl často jejich první pokus o zhubnutí. A neměli ani ty znalosti o zdravém, vyváženém stravování. Maximálně měli za sebou nějakou tu vajíčkovou dietu, takže pro naši činnost to bylo takové pole neorané a mohli jsme na ně více působit znalostně. Dneska mají za sebou desítky pokusů o zhubnutí, jsou studnice vědomostí, mají hodně načteno. Ale ta psychika je pořád stejná, a navíc je daleko více stresu. Už jsme mluvili o vnitřních spouštěčích, jako jsou emoce, myšlenky, ale jsou tu také vnější spouštěče. Mluví se o toxickém obezitogenním prostředí, ve kterém se to na nás hrne ze všech stran. To dřív nebylo.
Ale dřív se přece více jedl bůček než devadesátiprocentní šunka.
To ano, ale to je skladba jídla, tedy ta složka znalostní, která vede k určitému chování. Všude kolem je obrovský tlak na to, aby lidi jedli z jiných důvodů než z hladu. Vezměte si třeba návštěvu kina. Jdete tam a úplně automaticky si koupíte popcorn. Ten má velmi vysoký glykemický index, takže se vám během těch dvou hodin sledování filmu rozhoupe hladina cukru v krvi, a když vyjdete hladoví z kina, už tam na vás čekají fastfoody. Prostředí vás manipuluje, abyste se nějak chovala, a vy si myslíte, že to děláte z vlastní vůle. To samé se děje, když vidíte reklamy na tatranky a pak stojíte v supermarketu u pokladny a tam jsou zrovna vystavené. Spojí se vám to a není snadné tomu tlaku odolat. Na druhou stranu je teď větší uvědomění správné výživy a neuvěřitelný výběr potravin. Právě proto je náš přístup takový, že nikdy nepředepisujeme jídelníček, ale klienti si píšou, co jedí, a my je vedeme k tomu, aby se od toho bůčku dostali postupně k té šunce, která jim nakonec třeba zachutná víc. Naučí se zaměňovat nevhodné potraviny za jiné, ale musí jim to chutnat, to je základ úspěchu.
Tomu rozumím, ale přece jenom pro spoustu lidí může být překážka to zapisování…
Když to člověk vydrží měsíc, tak má vystaráno na celý život. Ale pokud to nejde, máme i jiné pomůcky, třeba systém talířků, které si každý jednoduše spočítá. Pokud ani to nedá, tak mu poradíme, ať má na talíři polovinu zeleniny, čtvrtinu sacharidů (přílohy, pečivo) a čtvrtinu bílkovin (maso, vejce, sýr apod.). Poradíme, ale nenařizujeme, hubnoucí je aktivním tvůrcem svého jídelníčku. Pokud klienti vědí, že se bez něčeho nezdravého neobejdou, učí se to u nás zařadit tak, aby jim nenaskočil ten negativní automatismus – myšlenky, že jsou k ničemu, že to nemá cenu. Že když otevřeli bonboniéru a snědli jeden čokoládový bonbón, bude lepší sníst tu bonboniéru celou a zase si zvolit někdy v budoucnu datum, odkdy se čokolády ani nedotknou. A takhle to u spousty lidí jede pořád dokola. Často je obtížnější pro hubnoucí sníst jeden bonbón než ho nejíst vůbec – a to právě klienty učíme – všímavě labužnicky bez pocitů viny si užívat i nutričně nevýhodného jídla. Kdo nemá problém s váhou, se taky někdy přejí, ale druhý den je mu třeba těžko, tak přirozeně jí míň a je to vyřešené.
Kdy by se měl člověk obrátit na odborníka?
Z hlediska těla určitě ve chvíli, kdy už má zdravotní problémy – zvýšenou hladinu cholesterolu, glykémii, artrózu apod. To je většinou spojeno s těžkou obezitou. Z hlediska duše pak v případě, když se pořád točí v kruhu „držím dietu, jsem smutná, že se nemůžu najíst, pak se na to vykašlu a přejídám se, mám pocit viny“. My je učíme tu životní energii investovat jinam. A aby správně jedli a hýbali se, protože to sami chtějí, ne aby plnili nějaké plány hubnoucích guru. Já sama pohyb miluji. Když třeba tři dny přednáším lektorům, tak jakmile skončím a přijdu domů, jdeme hned s manželem ven do lesa, i když třeba prší. Protože to opravdu potřebuji, a ne proto, abych nachodila za den x kroků.
K činnosti STOBu neodmyslitelně patří pořádání aktivních pobytů. Vy sama jste se právě vrátila ze Srí Lanky. Jak to tam probíhá?
Děláme hlavně kurzy a pobyty jsou takovým vrcholem těch kurzů. Není to ale žádné předhánění v tom, kdo na pobytu nejvíc zhubne. Cílem je si pobyt pěkně užít, klienti tam mají správný jídelníček, pohybové aktivity a jet s námi může kdokoliv. Před těmi více než třiceti lety jsme byli s takovými pobyty jediní, dneska už je samozřejmě situace a nabídka úplně jiná. Vzpomínám si, že když jsme v Řecku před 25 lety provozovali nordic walking, což je dneska hit, volali na nás místní, kde máme kulichy. V současnosti máme pobyty hlavně v tuzemsku, dále v Řecku, Itálii, Turecku, ale na přání klientů máme v nabídce i Mauricius, Seychely, Dominikánskou republiku, Omán. Já vždycky v prosinci sama vyrazím do světa a vyhledávám místa, která by byla pro nás vhodná. To mě hrozně baví. Normálně jezdí s klienty na pobyt jedna cvičitelka vzdělaná ve výživě, aby mohla kromě cvičení radit a přednášet. Srí Lanka je jediná výjimka, tam jezdíme do ajurvédského centra a využíváme jejich terapii. Základem pobytu je ajurvédská léčba, její filozofie je poměrně složitá, ale nejjednodušeji řečeno – při léčbě dávají do souladu tři energie, to jsou váta, pitta a kapha. Součástí léčby jsou synchronní masáže, obklady na bolavá místa, polévání bylinkami, vše na míru. Doplněno jógou, taiči, meditacemi, kurzy vaření. K tomu skvělá, především rostlinná strava a ryby. Oproti západnímu světu, který se orientuje na léky, tady se klade největší důraz na fytoterapii. Já normálně nejsem přívržencem alternativních postupů, ale pravda je, že mám vážné problémy s pohybovým aparátem a tam se dám vždycky na nějaký čas dohromady. Dělám klientům přednášky o výživě a taky jim tlumočím, protože každé tři dny je prohlíží místní lékař. Ráno děláme obvykle dlouhé procházky podél moře a řešíme život. Musím ale zdůraznit, že ačkoli tam všichni zhubneme, a to někdy dost, samotný pobyt nemůže být základem trvalého zhubnutí, je to opravdu ta pomyslná třešnička na dortu.
STOB byl a zůstává rodinnou firmou, ale provoz už převzaly vaše dcery. To bylo vždy v plánu?
Když byly malé, tak jsem o tom vůbec takhle nepřemýšlela. Žily v tom odmalička, protože jsme firmu řídili z panelákového bytu. Doslova se doma brodily v materiálech a pomůckách. Až později mi došlo, že vzhledem k poruchám přijmu potravy to pro ně úplně vhodné prostředí nebylo. Jezdily se mnou taky na pobyty přes celé léto, napřed je to moc bavilo, pak zase otravovalo. Takže přišla etapa, kdy prohlašovaly, že se STOBem nebudou mít nikdy nic společného, protože nebudou pracovat jako my s manželem pořád do noci. Manžel měl normální zaměstnání a pro STOB pracoval opravdu jen v noci. Pak starší Zuzka vystudovala v Brně výživu a regeneraci sportovců, mladší Hanka vystudovala kromě ekonomie také na Vysoké škole chemicko-technologické obor kvalita a bezpečnost potravin. O výživě toho vědí opravdu strašně moc. Tak se k tomu nějak samy dostaly. Hodně se od začátku zapojil i Hančin manžel Martin, který byl původním povoláním kuchař. Vymýšlel recepty, Hanka vše spočítala, uvařili, nafotili atd. Martin vystudoval ekonomii, blízko má i k sociologii a psychologii. Zuzky manžel zase dělá pro STOB veškerou grafiku. Všechno nějak přirozeně vyplynulo.
A předávání firmy bylo bez mráčku?
Předání samozřejmě není nikdy jednoduché, když já mám představu, jak by se to mělo dělat, a zároveň vím, že jim do toho nemůžu úplně mluvit. Myslím si ale, že jsme to fakt všichni ustáli krásně. Nejdřív chodila Zuzka pracovat sem k nám a já jsem ji sledovala, radila. Potom začali dělat mladí vlastní samostatné akce, třeba Dny zdraví nebo programy pro firmy. A dělají to moc dobře. Sami začali s on-line aktivitami, to bych já už vůbec neuměla. V době covidu, kdy bylo všechno zavřené, velice pružně rozjeli cvičení on-line. Já jsem k tomu byla nejdřív skeptická a výsledkem je, že cvičím on-line i teď. Máme každý den nějaké cvičení – zdravotní, jógu, salsu, aerobic. Dokonce jedna naše výborná cvičitelka se odstěhovala na Aljašku a dělá hodiny odtamtud.
Takže dvouleté covidové fungování vás přesvědčilo, že i z on-line prostředí se dá dělat plnohodnotná terapie obezity?
Je dokonce vědecky dokázáno, že on-line KBT má stejný efekt při léčbě fóbií a depresí jako naživo. My máme v on-line kurzu maximálně čtrnáct účastníků. Pro lidi z míst, kde kurzy nejsou, je to úžasné. Bylo to vlastně těžké hlavně pro mě. Říkala jsem si: „Co to je? To nejde, já potřebuji s těmi lidmi mluvit naživo.“ A oni si naopak pochvalovali, že se můžeme během covidu bavit bez roušek. A nakonec musím uznat, že se vytvoří úplně stejná atmosféra jako při osobním setkání, jen musí mít všichni zapnutou kameru.
Když se ohlédnete zpátky za svojí čtyřicetiletou kariérou, určitě máte radost z těch desetitisíců klientů, kterým jste pomohli, na druhou stranu roste počet obézních lidí. Měla jste někdy pocit marnosti?
Ne, to nikdy. Je mi jasné, že nemůžu spasit všechny. A viděla jsem tolik radostných příběhů. Opravdu to není primárně o počtu shozených kil. Místo energie, kterou dříve věnovali nekonečnému hubnutí, začnou opravdu žít. Přes pohyb je dostaneme do přírody a oni si to ohromně užívají. Možná jsem pracovala po celý život o něco víc, než kdybych si vybrala něco jiného, ale stálo to za to. Pořád jsem hodně aktivní, mám nápady, vždyť já jsem i teď na té Srí Lance vyřizovala denně šest hodin maily, takže jsem musela leccos z programu oželet. Poslední dobou si říkám, že už chci vážně ubírat, abych měla čas a prostor na jiné věci. Teď už vím, že firma funguje dobře a děti vědí, že se se mnou můžou kdykoliv poradit, ale už nemusím vědět všechno.
Jako velká vyznavačka sportu ještě pořád odoláváte elektrokolu?
Ne, už ho mám asi půl roku a jsem nadšená. Mám artrózu třetího stupně v kolenou a na kole mě to bolí nejmíň. Elektrokolo jsem nikdy nechtěla. Šla jsem si tady do cyklosportu koupit druhé kolo, abych mohla mít jedno trvale na chalupě, a pán se mě ptal, proč si nekoupím elektrokolo. Odpověděla jsem mu, že tak za deset let, a on povídá: „Vždyť to si ho vůbec už pak neužijete!“ Tak jsem si řekla, na tom něco bude, koupím si ho tedy, ale nějaké lehké a ta baterka vůbec nemusí být výkonná, já ji asi nebudu vůbec používat. A používám. Pochopila jsem, že takhle se dostaneme mnohem dál, vyjedeme si klidně na Karlštejn. A na chatě, kam jezdíme 40 let, jsme se až teď dostali na místa, kde jsme nikdy předtím nebyli. Takže jsem tím elektrokolem nadšená.
PhDr. IVA MÁLKOVÁ (67)
Absolvovala obor psychologie v roce 1978. Již více než 30 let se věnuje problematice obezity. V roce 1990 založila společnost STOB (STop OBezitě), která sdružuje na pět set psychologů, lékařů, nutričních terapeutů, cvičitelů a dalších odborníků, jejichž cílem je pomáhat všem, kteří chtějí hubnout s rozumem. Vytvořila metodu zdravého hubnutí založenou na kognitivně-behaviorálním přístupu, která je základem nejen veškerých nástrojů a materiálů vydaných STOBem, ale i kurzů zdravého hubnutí pod záštitou společnosti. Iva Málková je autorkou a spoluautorkou mnoha veleúspěšných knih týkajících se hubnutí, předloni pak vyšel její inspirativní příběh formou knižního rozhovoru s titulem Váhy života.
EXTRA TIP: BeneFit Klub
Členové BeneFit Klubu VoZP mohou využít slevu 15 % na produkty a služby společnosti STOB (kurzy zdravého hubnutí v Praze a Brně, on-line kurzy a semináře, pomůcky na hubnutí – brožury, knihy, DVD). Jak uplatnit slevu? Při nákupu na e-shopu uplatní členové BeneFit Klubu slevový kód STOB201 a získají 15 % slevu. Více informací službách o získáte na www.stob.cz.
