Má rozlohu přibližně 17000 kilometrů čtverečních čili menší než Slovinsko.
Byla jsem tam s manželem v dubnu 2008 v rámci rozsáhlejší cesty po jižní Africe. Cestovali jsme tam z Lesotha, kde nám bylo řečeno, že Svazijsko je podstatně bohatší. Ačkoliv to tak především v hlavním městě Mbabane skutečně vypadalo, oficiální statistiky označují Eswatini jako pátou nejchudší zemi světa (nejchudší je Haiti). Mbabane je menší britské koloniální město s hezkým centrem a na jeho předměstích jsou supermarkety, které nijak nezaostávají za našimi obchodní centry. Nakupovali tam většinou místní černí obyvatelé. Pravděpodobně patřili k 10% obyvatel Eswatini, v jejichž žilách koluje královská krev. Eswatini je totiž velmi tradiční africké království udržující si zvyklosti, které jinde v Africe už často zanikají. Patří mezi ně polygamie. Sobhuza II., otec současného krále, měl 70 manželek, které mu porodily 210 dětí. Když v roce 1982 zemřel, měl přes 1000 vnoučat. Současný král Mswati III. je proti němu naprostý břídil, když má „pouhých“ 15 manželek. Každé z nich však koupil luxusní auto Rolls-Royce. Jeho otec Sobhuza II. je držitelem dalšího světového rekordu – žádný jiný monarcha na světě nepanoval tak dlouho jako on. Králem se stal již ve věku čtyř měsíců a vládl téměř 83 let. Do jeho dospělosti ho zastupovala matka. V Eswatini ovšem každý král v souladu s tradicí vládne společně s královnou matkou celý život.
Naše zkušenosti s členy početné královské rodiny, která čítá přibližně 120 000 osob, nebyly zrovna příjemné. Především recepční v táboře uprostřed divočiny, kde jsme byli v Eswatini ubytováni, nám dávala očividně najevo, že se s neurozenými lidmi nehodlá příliš bavit. Na otázky odpovídala neochotně a byla arogantní. Raději jsme tedy vyrazili na procházku kolem tábora sami. Potkat divoká zvířata tam bylo velmi snadné – již mezi chýšemi, ve kterých byli ubytováni hosté, se volně procházela divoká prasata bradavičnatá, malé antilopy a pštrosi. Byli jsme ubezpečeni, že prasata nejsou nebezpečná. Když jsme ale vyšli z tábora, vyděsil nás pštros, který se za námi s dupotem rozeběhl. Vzpomněli jsme si na informaci obdrženou v Jihoafrické republice, kde jsme byli před kontaktem s divokými pštrosy varováni, protože pštros může člověku svými pařáty rozpárat břicho. Ukázalo se však, že tento svazijský pštros se pouze dožadoval krmení. Druhý den ho manžel potkal znovu přímo v táboře a chtěl mu dát kus chleba, ale nedočkavý pštros ho klovnul do ruky s chlebem tak silně, že manžela ruka bolela ještě několik dní. První noc v táboře jsme rovněž měli incident s opilými hosty ze Svazijska. Dlouho do noci hlasitě hulákali a když je manžel požádal o klid, byl označen za rasistu. V Africe se toto občas stane, černoši nelibě nesou napomínání od bělocha a jakoukoli výtku považují za rasismus. Ráno jsme si stěžovali na recepci a dostali jsme novou chýši na okraji tábora s výhledem do krajiny. Večer jsme tam pozorovali zebry. Po setmění se z tábora nesmělo vycházet, protože v noci se po cestách pohybovali hroši. Hroch je v Africe nejnebezpečnější zvíře, každý rok zabije více lidí než lvi. Nikdy se mu nesmí zkřížit přístupová cesta k vodě.
Eswatini má rovněž negativní prvenství. 27% jeho obyvatel je nakaženo virem HIV, který způsobuje nemoc AIDS. V zemi proto klesá počet obyvatel. Rovněž z tohoto důvodu roste význam tradiční události, které se říká „rákosový tanec“ (Umhlanga Reed Dance). Jedná se o nejznámější kulturní událost Eswatini. Při tomto osmidenním obřadu mladé dívky (teoreticky panny, což by právě mělo přispět k omezení šíření AIDS) nařežou u nejbližší řeky nebo vodní plochy rákos, aby ho předaly královně matce (Indlovukazi), údajně na opravu větrolamu kolem jejího královského sídla. Některé z nich musí za tímto účelem ujít až 30 kilometrů. Tohoto obřadu se účastní až 40 000 dívek oblečených do pestrobarevných tradičních oděvů. Jedná se o jednu z největších a nejokázalejších kulturních akcí v Africe sloužící mimo jiné k posílení národní identity Svazijců (Swazi), kteří jsou příbuzní národům Khosa a Zulu obývajícím sousední Jihoafrickou republiku. Oslavy vrcholí šestý den. Každá skupina panen odloží své rákosy před královnou matkou a s obnaženými ňadry tančí a zpívá rytmické písně. Tanec pokračuje i sedmý den, kdy je přítomen král, který toho někdy využije k výběru další manželky. Turisté mohou fotografovat pouze šestý a sedmý den. Tato slavnost se koná koncem srpna nebo začátkem září, takže jsme ji bohužel neviděli, je však předmětem vyprávění Svazijců po celý rok.
Naše další setkání s urozeným Svazijcem bylo rozhodně lepší. Jednalo se o průvodce ve skanzenu s typickými svazijskými chýšemi, v jehož žilách kolovala královská krev. Poněvadž viděl náš zájem o kulturu svého národa, nabídl nám zprostředkování návštěvy tradiční svazijské vesnice, kde žili jeho předkové. Ve skanzenu byl oblečen v leopardí kůži, na cestu si ale s praktických důvodů vzal méně exotický, ovšem přesto tradiční háv. I on nám sice dával najevo svoji nadřazenost, ale již sympatičtějším způsobem, když nás seznamoval se zvyky svého národa. Cestou jsme se stavili v pouliční restauraci na oběd a náš průvodce daroval svému zcela neznámému krajanovi, který seděl u vedlejšího stolu, polovinu svého jídla. „Je to náš zvyk, skoro povinnost“, sdělil nám s výrazem, který napovídal o určitém pohrdání naší individualistickou západní kulturou.
V jeho vesnici jsme byli vřele přivítáni. Možná i proto, že jsme poslechli jeho radu (nebo spíše příkaz), abychom v supermarketu na výjezdu z Mbabane koupili chladicí tašku s nákladem pěti kilogramů kvalitního masa. Byli jsme usazeni v nejlepší chýši ve vesnici. Afričané mají na kvalitu bydlení jiný názor, který se vymyká našim mnohdy příliš romantickým představám o Africe. Nám se totiž rozhodně více líbí fotogenické tradiční chýše z hliněných lepenic a se střechou z palmového listí. Domek, ve kterém jsme byli uvítáni, byl však postaven z betonových bloků a střechu měl z vlnitého plechu. Svazijská představa o luxusu. Ve vesnici bylo ještě několik málo tradičních chýší, ale většina domků byla v „moderním“ stylu. Naše hostitele zaujaly i noviny, do kterých bylo maso zabaleno. Řeč šla o bídě, kterou trpí značná část obyvatelstva Eswatini. Byli jsme požádáni o zaslání použitých oděvů z České republiky. Slíbili jsme to, ale bohužel po návratu nebylo v našich silách tento slib splnit. Posílat oděvy do neznámé vesnice v Eswatini není jednoduché. Vesničanky byly velmi přátelské a došlo i na otestování našeho pronajatého auta. Jedna z žen si k všeobecnému veselí sedla za volant a předstírala jeho řízení.
Eswatini je malá země, což má svoje výhody v porovnání s velkými africkými zeměmi, jako je Keňa, Zambie nebo Tanzánie, kde je třeba ujet tisíce kilometrů nudnou a jednotvárnou krajinou, aby bylo možné se přemístit do dalšího zajímavého místa. V Eswatini je všechno na dosah ruky, přičemž v bohatství fauny tato zemička snese srovnání i s Krugerovým národním parkem v sousední Jihoafrické republice. Pronajatým autem jsme se samostatně vydali do národního parku Hlane nedaleko mosambické hranice. K prohlídce bylo nutné si najmout místního průvodce. Přesedli jsme do speciálního terénního auta a vyrazili hledat zvířata. Na rozdíl od přelidněných parků v Keni a Tanzánii jsme byli v celém parku zcela sami. Kromě všudypřítomných antilop, pakoňů a zeber jsme brzy narazili na nosorožce. Průvodce nás vyzval k sestoupení z auta. Moc se nám sice nechtělo, ale průvodce nás ujistil, že nám nosorožec nic neudělá. Byl zvyklý na jeho pach a věděl, že mu od tohoto člověka nehrozí žádné nebezpečí. Nosorožec byl od nás vzdálený sotva 20 metrů. Při další pěší procházce stezkou v řídkém lese se průvodce najednou zastavil a sdělil nám, že se tudy před chvílí proplazil pětimetrový had škrtič. Vyděsila jsem se. Nasedli jsme tedy znovu na korbu auta a jeli pozorovat další zvířata. Netrvalo dlouho a spatřili jsme obrovského slona, který se k nám rychle blížil. Skoro běžel a mával ušima. Opět se mě zmocnil děs. Co má ten kolos v úmyslu? Průvodce se zasmál a řekl: „Podívejte se na druhou stranu, je tam jeho stádo, ke kterému se chce připojit“. Uklidnila jsem se. Asi nejhezčí bylo ale setkání se lví rodinkou. Dvě malá lvíčata byla rozkošná, vypadala jako plyšové hračky. Jejich matka líně zívala a nezdála se být nebezpečná, ovšem průvodce nás ujistil, že by nebyl dobrý nápad si jít její ratolesti pohladit.
Na Eswatini rádi vzpomínáme jako na zemi s velmi svéráznou kulturou a bohatou faunou.
