Zase jsme s kámošem Karlem na blešáku ve Vysočanech. Chodíme sem docela rádi. Vždy dodržujeme neměnný rituál – hned za vchodem si dáme u stánku kafíčko a odneseme si je na takovou vyvýšenou plošinu, odkud se dá shlédnout celej areál. Tam chvíli pokecáme, pak volným krokem obejdeme stánky a výkladní plachty trhovců. Prohlížíme si unikátní předměty, nad některými chvíli pokecáme. A abychom neměli pocit, že jsme jen zbůhdarma proflákali celý dopoledne, každej si zakoupíme nějakou naprostou pitominu (já například to většinou řeším tak, že si u stánkaře s cizokrajným přízvukem za laciný peníz koupím dvě tři žárovky – co na tom, že každá z nich svítí maximálně tejden, jde přece o můj pocit). Nakonec si s Karlem dáme klobásu a pivko, ještě jednou chvíli pokecáme a rozejdeme se do svých domovů.
Dneska je to ale jiný. Zrovna když klábosíme u vstupní kávičky, zaznívá z ampliónů Suchého a Šlitrova Píseň o rose. Tu mám moc rád, jako ostatně většinu textů Jiřího Suchého. Považuju ho za skvělého básníka, řadím si ho ke svým oblíbeným Kainarovi, Holanovi, Březinovi, Máchovi, Seifertovi, Vrchlickému a mnohým dalším. Obdivuju ho právě za to, jak v řeči vázané umí na relativně malém prostoru promluvit o člověku a jeho světě. A právě když pan Suchý zpívá geniální verš „… že trocha poezie nikoho nezabije“, rozzáří se mi v hlavě myšlenka, že vlastně tenhle bleší trh je taky něco jako básník. Taky na relativně malém prostoru – odhaduju to tak na plochu dvou větších fotbalových hřišť – vlastně umí hodně vypovídat o lidech. Rozhlížím se z naší vyvýšené pozorovatelny a z té změti človíčků pod námi cítím spoustu zajímavých příběhů. Vyrážíme na obligátní procházku volným krokem, ale já se tentokrát nechci věnovat nabídce předmětů na pultech a plachtách, cítím potřebu vnímat tu lidskou poezii blešáku. Chci číst tu báseň.
A skutečně je co číst. Třeba támhle se divoce hádají dvě posádky stánků. Jdu blíž a mám pocit, že jsem se ocitl uprostřed Shakespearovského sporu Montéků a Kapuletů. Támhle zase vidím poetický obrázek, kterak pupkatý tatínek s bachratou maminkou pyšným okem sledují, jak se jejich obézní ratolest cpe obrovským bramborákem, támhle vychrtlý introvertní intelektuál přemýšlivě listuje nějakou knížkou, támhle si dva potetovaní mládenci s vyholenými lebkami u prodejničky s všelikými zabijáckými předměty zkoušejí, kterýže z vystavených boxerů jim nejlépe sedí do ruky. Támhle za pyramidou pneumatik se vášnivě mazlí milenci v texaskách…, prostě hluboký lidský příběh na každém kroku. A já ten kvas vnímám na plný pecky. Nořím se do davu a nechávám se unášet řečí vázanou skutečného života. Se zaujetím sleduji, jak stánkař tmavší pleti přesvědčuje dámu středního věku, že ta soška s nápisem „Made in China“ musí stát tři stovky, protože se jedná o originál z časů dynastie Ming, poslouchám dvě slečny, které řeší problém, jestli v těch žlutých šortkách nebudou mít velkou prdel…
Je poledne, tedy čas abychom se s Karlem odebrali do svých domovů. Jen si ještě musím koupit dvě tři žárovky, abych neměl pocit zbůhdarma proflákaného dopoledne. Jenže si koupím akorát tak prdlačku, nemám peněženku. Někdo mi ji vyčadil. Někdo z těch šmejdů, které jsem tady s takovým poetickým zaujetím pozoroval. Možná Kapuleti a Montékové, možná ti tlustoprdi u bramboráků, možná pan intelektuál. Ale mohli to být i milenci od pneumatik nebo některá z prdelatých slečen, prostě kdokoli. Jsem totálně rozžhaven a Karel k tomu ještě přikapává oleje ironickým konstatováním: „Vidíš, vole, máš další hlubokej lidskej příběh, někdo ti chmátnul hluboko do kapsy.“
Zatracenej blešák! Já čekal lyrickou báseň a ona je to epická peleš špatnosti. Alespoň pro dnešek. Přemejšlím, jaká by asi byla Suchého Píseň o bleším trhu. Možná by použil rým „… a klofli mu šrajtofli“.
