Už si toho všimla i dcera. Řekla, že bych si to neměla nechat líbit. Několikrát jsem se pokusila s manželem si promluvit. Ptala jsem se ho: „Jak by ti bylo, kdybych před kamarády řekla, že máš velké břicho a že mi to vadí?“ Smál se. „No tak to před nimi řekni. Jarek a Mirda mají panděro rozhodně větší než já, ti tě pochopí,“ řekl.
On není zlý. Má rád humor, je šprýmař, rád si z lidí utahuje. Vždycky býval takový trošku rýpavý, mají to v rodině. Oni jsou zvyklí se pošťuchovat, říkat si ironické poznámky. Zpočátku jsem si myslela, že jsem moc háklivá, ale některé věci jsou příliš. Pamatuji se, jak dcera byla v pubertě, nespokojená sama se sebou a přijeli jsme k manželově rodině. Tchán přišel, podíval se na dcerku a řekl něco ve smyslu, že se jí pořádně zvětšily prsa od doby co ji neviděl. No je normální aby tohle řekl děda vnučce? Mi to přišlo nechutné. Rodina se smála, že jsem moc přecitlivělá, holka se styděla.
Vlastně se teď proti mně obrátilo to, co jsem celý život tolerovala, přestože mi to vadilo. Vybavuju si, jak jsme leželi před lety na pláži u moře, kolem šla nějaká paní a můj muž normálně nahlas řekl: „Ta je teda má, ty jsou“. Normálně přede mnou komentoval velikost ňader nějaké ženy.
Když jsem mu vynadala, byl pak naštvaný. Já pak někdy na choulostivá témata žertovala s ním, když jsem chtěla, ať je doma pohoda. On řekl, že mám velký zadek, já mu řekla, že má velké břicho. Pro něj legrace, běžná konverzace.
Není žádný buran, primitiv. Má v práci docela vysoké postavení, jen je zvyklý na kolektiv mužů, kteří se zřejmě vyjadřují poněkud hrubě. Já nebyla zvyklá z domova na takové chování, ale bohužel jsem ho časem přijala jako normu. Takže teď to mám.
Nedávno mi manžel řekl, že vypadám jako dýně. Přátelsky mě přitom poplácal. Já se rozbrečela.
On se mi smál, ptal se: „Co blbneš, vždyť to je sranda.“
Postupně jsme ztratila sebevědomí. Jdu kolem výlohy, kontroluju se, stále se na sebe někde dívám. Vidím unavenou, starou, oteklou ženskou, která se přestala usmívat. Ptala jsem se dcery, jak vypadám. Řekla, že otráveně. Ptala jsem se jí, jestli jsem odporně tlustá. Řekla, že blázním, že mám na svůj věk trochu plnější postavu, ale tu jsem přece měla vždycky.
Štve mě ten současný trend, jak se pořád ženy porovnávají, ukazují si vysportovaná břicha a chlubí se, že na svůj věk vypadají skvěle. Já nevím, jak mám vypadat na svůj věk. Moje máma taky měla před šedesátkou břicho a zadek. Nikdy jsem nebyla a nebudu vysportovaná, pevná, štíhlá. Můj muž taky ne. Jenže já jsem v poslední době tak znejistělá, že si už připadám odporná. Pořád čtu rady, že žena má mít ráda sama sebe a podobně. Nevím, co si pod tím představit. Už mi nedělá radost nic. Ani když držím dietu, ani když si dám zákusky. Stejně mě manžel shodí, nepochválí mě, nevšimne si, že jsem byla u kadeřníka, že jsem zhubla, že mám novou halenku. Když něco řekne, tak vždy je to něco negativního. A nakonec z toho já vyjdu jako hloupá, přecitlivělá, bez smyslu pro humor.
V poslední době o tom víc mluvím. Před kamarádkami, před dcerou i před mužem. Říkám si, že mu možná dojde, že mě trápí. Nebo mu někdo řekne, že mě trápí. Možná to bude k ničemu. Ale nevím, co mám dělat. Nikdy by měl nenapadlo, že ve věku kolem šedesátky začnu přemýšlet nad tím, jaké by to bylo začít žít sama. Bez neustálých komentářů, trapných vtipů, prostě být sama, v klidu a naučit se mít sebe sama ráda. Třeba bych konečně přišla na to, co si pod tím slovním spojením přesně představit.
(Redakce zná celé jméno pisatelky, ale přála si uvést jen křestní, foto je ilustrační)
