Ondra otevírá dveře. Stařenka u dětí podřimuje, ale spánek má lehký, hned je na nohou.
"Tak co děti?" nedá se zahanbit Hanka jako matka.
"Všecko spi, jenom Jarečkovi sem dala trocho čaje," odpovídá stařenka. Jaky to belo?"
"Nádherny. Já so tak vetancovaná..."
"Beť ráda, dlóho ste nikde nebele. Já ož pudo dom."
Po chvíli se u Markových ztemní okno a všechno se ukládá ke spánku. Poleží si Ondra víc? Vždyt práci s tchánem stihnou, zase mají dnes v plánu svážení dříví.
Ráno mu to přece nedá. Vstane a jde krmit koně, aby včas zapřáhl. Dnes nějak dlouho tchán nejde.
Vtom se objeví ve dveřích stařenka.
"Ondro!" jedním dechem vyhrkne, "pojď k nám ... děda..." nezmůže se v pláči na slovo...
Hospodář utíká na výměnek. Dědeček leží na posteli bez života. Rychle bere jeho ruku, hmatá po tepu a necítí nic. Rozhrnuje košili, přiklání ucho k srdci, to nebije. A oči jsou studené, ztrnulé...
"Zemřel," tiše promlouvá Ondra. Stařenka si dá ruku k srdci a padá k zemi. Ondra ji tak, tak zachytí. Je zděšen - to přece není možné. Bere babičku do náruče a pokládá na druhou postel. Zkouší tep, ten ustává. Oči se kalí...
Už nečeká na nic, vybíhá ze dveří a utíká tak jak je pro lékaře. Nevadí, že je bez kabátu a čepice. Běží k němu do bytu - tak brzy ráno ještě v ordinaci není. Sotva doběhne, vyhrkne něco ze sebe a oba se vrací, spíš utíkají zpět. Daleko to není. Lékař stojí a bezmocně konstatuje u obou staroušků smrt. Ondra je jako bez krve. Včera taková radost, život, veselí a dnes si smrt vyrve dva ještě docela svěží životy. Na stolečku je hrnek s mlékem, jak ho každé ráno stařenka chystala netknutý. A ona sama ještě ráno živá - má srdce, to své velké srdce, které tolik milovalo tiché. Odešla velice brzy za svým druhem. Hospodář je zděšen a zmaten. Lékař zde nepomůže. Ale Hanka ještě o ničem neví.
"Prosím vás, pane doktore, pojďte za mojí ženou se mnou. Já vlastně nemám odvahu jí to říct sám, já skutečně nemohu."
"Půjdu s vámi..."
Jdou přes dvůr do stavení. Přes ten dvůr, na který už nikdy stařečci nevstoupí. Vcházejí do kuchyně, Hanka se právě motá kolem sporáku. Podívá se na příchozí a lekne se. Vidí Ondrův ztrhaný obličej a vedle voskovou tvář lékaře.
"Paní Marková," dívá se jí do očí lékař," musíte být statečná."
"Co se stalo?" zděšeně vyhrkne Hanka.
"Zemřeli vám současně rodiče," říká pomalu lékař.
Hanka se dívá z jednoho na druhého. Oba mají v očích bolest. Pomalu sedá na židličku.
"To přece néni pravda...," tázavě se dívá na Ondru.
"...je Hani..."
Sedí ztrnule, jakoby nepřítomně. Snad si to ještě pořádně neuvědomuje. Je v šoku. A ten po chvíli povolí. Začne se jí třást obličej a Hanka se dává do srdcervoucího pláče. Ondra je schopen jen jediné věci - podat jí kapesník. Lékař se tiše dívá na Ondru a říká: "Budu muset jít do ordinace, pak za mnou ještě dojděte..."
Ondra se sklání k Hance, hladí jí vlasy, obličej, bere ji do náruče. Chlácholí ji jako dítě. Je bezbranná. Vtom vykoukne z ložnice napůl oblečená Janička. "Maminko, proč pláčeš?"
A Pepik se nenechá zahanbit a opakuje to po ní.
"Hani, vzpamatuj se," říká Ondra.
Sedí jako přibitá a slzy se jen řinou. Nejde to, není schopna vstát, není schopna ničeho. Nevnímá, pláče bez utišení. Ondra dává dětem svetříky a snídani. Jareček je také vzhůru, stará se i o něj. Musí něco dělat, jinak by zešílel. Nemá odvahu říct dětem, co se stalo. Ale Hanka to vykřikne sama:
"Děti, babička a dědeček vám homřele..."
V kuchyni je ticho, je slyšet jen tikot hodin a pláč Hanky - malí to nechápou. Ondra říká:
"Buďte zde v teple, my s maminkou na chvíli odejdeme. Pojď Hani, pojď se k nim podívat..."
Vesnicí zvoní umíráček.
"Kdopak homřel...?" jsou slyšet hlasy...
Zpráva o smrti se roznáší rychle.
..."Staří Trundovi, ale považte, jak zemřel on - tak bolestí puklo srdce i jí..."
Mezi vesničany se šíří děs a každý, kdo tu zprávu slyší se v duchu zachvěje.
..."A mladá Hanka bode na všecko sama. S třema dětma a tolik pole a dobetka - posledni chlapec je ještě v kolibce - to je neštěsti, to je neštěsti a právě na Popelečni středo..."
Blíží se pohřební den. Hanka se trochu vzpamatovala. Musela. Kdo by za ni všechnu tu práci udělal. Jen Ondra jde věrně ve všem s ní. Nejezdí tyto dny do lesa, ale pomáhá Hance uklidit dům, dokonce pomůže i v kuchyni. Přijedou smuteční hosté i z daleka, dům bude plný lidí. Je zapotřebí něco upéct a uvařit. Hanka chodí jako tělo bez duše. Ruce sice pracují, ale tvář je úplně ztrhaná. V noci nespí, je jí za tyto dny snad polovička. To je jen stín té Hanka, která ještě v ostatkové úterý si připadala jako svobodné děvče. Ondra má o ni úplný strach, pomáhá jí kde může, udělal by jí všechno, co vidí v jejích hlubokých očích.
V smuteční den jsou ve větší vyklizené místnosti dvě rakve vedle sebe odkryty. Poslední rozloučení s obyvateli vesnice, poslední pohled přátel, známých a rodiny na "společné lože" manželů. Rakve jsou obklopeny věnci z umělých květin. Už se víko rakví dává nahoru. Vtom ještě Hanka zakřičí. "Sbohem maminko a tatinko!" a naposledy se dotýká zlehka rukou čela obou rodičů. Je to veliký zármutek...
Každý, kdo se na tento obrázek dívá má slzy v očích. Pláčí nejen ženy, ale i muži - mladí i staří.
Po církevním obřadu v domě smutku se dal pohřební průvod do pohybu. Pro vesnici je každý takový den svátkem. Kdo jen trochu může, jde staroušky vyprovodit na jejich poslední cestě. Dvě rakve za sebou. To ještě vesnice neviděla. Ale dvě rakve manželů - o tom si povídá i široké okolí.
A když se vesnickým kostelíčkem při pohřební pobožnosti ozve píseń:
"Ty náš milý kostelíčku, již se s tebou loučím dnes,
z nebe budu slyšet zvony, jak vás do kostele zvou,
veď mě strážný andělíčku k Pánu nebes ještě dnes..."
- nezůstává jediné oko suché.
Na hřbitově jsou vykopány dva otvory pro rakve. Ondra se dívá do hloubky země, kterou pomáhal hrobníkovi kopat. Byla to práce v tomto chladném počasí. Otvory jsou celé pokryty kolem dokola smrkovými chvojkami. Všude je plno pláče. U hrobů stojí vedle Hanky její dvě děti, kousek dál ženatý bratr s manželkou. Studený vítr profukuje přes kabáty, lidé však stále tiše stojí. Sešla se zde snad celá vesnice i mnozí z daleko okolí. Muzikanti se uchopili naposledy svých nástojů a zpěváci procítěně zpívají tklivou píseň:
"Blíž k Tobě Bože můj, jen k Tobě blíž ... "
Rakve se pomalu spouští do země.
"Byli to dobří lidé, kteří žili podle Boží vůle a plnili si všechny své povinnosti v souladu se svým čistým svědomím," končí smuteční obřad kněz a dodává:
"Jejich jediná činnost byla práce a modlitba. Buď jim země lehkou a nebe otevřené!"
Každý z přítomných nabírá lopatkou trochu hlíny a háže na rakev. Hance se zdá, že pohřbívají ji - cítí jakoby házeli hlínu na ni. Chce se jí křičet: "Nehažte na ně to hleno!" ale nemůže. Je jako bez života. Lhostejně přijímá podané ruce, které jí projevují soustrast. Lidé se pomalu rozcházejí. Jen ti nejbližší se shromáždili v menším kruhu.
"Pojďte se k nám trochu ohřát," zve je všechny Ondra.
Pozvání přijímají, jsou vymrzlí na kost. V domě jsou připraveny dva stoly a spousta židlí. Hanka má doma sousedku, která jí pohlídala a nakrmila Jarečka. Musí se přemoci, musí se vzepřít depresi, lhostejnosti a obsloužit hosty. Je to její povinnost. Ondra nalévá každému skleničku slivovice na zahřátí, Hanka nabírá na talíře guláš a pokládá na stůl ošatku s nakrájeným chlebem. Po chvíli přináší na stůl i upečené zákusky a čaj. Příbuzní se mezi sebou vesele baví. Śvagrová jde k Janičce a dlouze si ji prohlíží.
"Ty jsi hezká panenka a já ti právě takovou dovezla." Vybaluje z krabice malou panenku, která má vlnité vlásky a v nich velikou mašli. Dívenka široce rozevírá oči. "Ta je krásná... A je moje?"
"Tvoje Janičko, můžeš si s ní hrát."
Dívenka se úplně chvěje štěstím.
"Mami, podivé se, jakó já mám panenko." Hanka se na chvíli skloní k dcerce a v očích se jí zaleskne zář.
"Je skotečně krásná," zasměje se na Janičku. Od smrti rodičů se dnes poprve zasmála. Pepik dostal pytlík kuliček a šeptá Janičce. "Zase si bodem všechno pujčovat, že?"
"To viš Pepo, že jo..."
S příchodem jara přišly i práce v poli. Ondra má koně, s kterými denně vyjíždí a Hanka chodí uklízet rozsáhlé louky. Všechny tři děti si bere s sebou. Sama železnými hráběmi prohrabává krtičince, starší děti sbírají do kbelíku drobné kaménky a Jareček spí v kočárku na louce. Je toho na ni moc. Po náhlé smrti rodičů nemá skutečně v nikom jiném oporu než v Ondrovi. Jenže ten má tolik práce a přece vždy, když vidí Hanku večer utahanou a upracovanou jít ještě do chléva - nedá mu to, aby jí nepomohl. Neštěstí je ještě víc sblížilo. Hanka je při vší nekonečné práci šťastna. Není teď na nic jiného čas, neví, co se děje kolem ní - děti a práce jí vyplńují celé dny. A přece ví, jak dobrého má muže. Nepije, nekouří, má také jen práci a večer si při ní ještě dokáže prozpěvovat. A Hanka s ním. Vždy jak děti usnou, mají čas pro sebe. Jsou v prostorném stavení sami, někdy si připadají jako Robinson a věrný Pátek. Nikdo za ně nic neudělá, se vším si musí poradit sami a to je ještě víc a víc stmeluje.
... Na začátku velikonočního týdne Ondra vymaloval kuchyń, Hanka vydrhla všechen vynesený nábytek do běla i s podlahou. O Zeleném čtvrtku naposledy zvonily zvony. V polednu už procházeli vesnicí chlapci s dřevěnými trakaři i ručními řehtačkami a dělali veliký hluk - zvony byly svázány a lidově "odlétly" do Ŕíma. Na Velký pátek vzbudila ráno Hanka děti dřív. "Dnes se pudeme homet do potoka. Tento zvek držela babička celé ževot, bodeme v něm pokračovat..."
Ondra byl ještě dopoledne s potahem v poli, odpoledne již nikam nejel, aby se nezmeškala poslední křížová cesta v kostele. V tento den drželi všichni přísný půst, Hanka v poledne uvařila jen trochu zelné polévky.
Slavnost Vzkříšení je pro vesnici největším svátkem. Každý k oslavě Vzkříšení života nad smrtí chtěl nějak přispět. Snad nebylo nikoho, kdo by na tuto slavnost nešel a neměl alespoń něco nového na sobě, byť by to byly jen boty. Hanka si oblékla kroj uschovaný v truhle - slušel jí velice, už málokterá mladá žena si ho oblékala, spíš jen stařenky. Co jí dalo práce nažehlení rukávců, ale výsledek stál za to. Když při slavnostním Gloria se zvony znovu rozvázaly a vesnicí zazněl jejich zvučný hlas - bylo ho slyšet široko daleko tak nějak víc - svátečněji. Jakmile průvod rozjásaných barev za zvuků hudby při církevní pobožnosti obešel důstojně celé náměstíčko stal se skutečným vyvrcholením celé postní doby. Oslava života. Smrt byla překonána a nový život oslaven...
Ondra po Vzkříšení vyšel na zahradu a třásl některými stromy, aby se dobře probudily k životu.
V neděli odpoledne Hanka donesla schované slupky z cibule.
"Co bodeme dělat maminko?" ptají se jí děti téměř současně.
"Mosime přece nabarvit pár vajiček, určitě k nám přende zétra nekdo na mrskut. Děti, doneste mě ze zahrade nějaky zeleny léstke!"
Po chvíli sourozenci přiběhli s miskou, kde bylo trochu mladých lístků bylinek i květy sedmikrásek. Hanka vzala bílá uvařená vajíčka a všechny na ně přiložila. Pak je omotala bílým plátnem a upevnila nití.
"Jak se to bode barvit maminko?" ptá se Pepik.
"Hned, hned hovidiš." A už vkládá vajíčka do horké vody plné cibulových slupek. Po chvíli je vytáhne a opatrně odmotá nahnědlé plátno. Janička vidí zázrak. Vajíčko je obarvené, ale když se opatrně odstraní i lístky, tak je pod nimi bílá plocha. Dětské oči září. Jedno vajíčko po druhém tak Hanka dovedně předvádí. A okouzlené oči se mají nač dívat. Každé vajíčko je jiné - květinové motivy jsou jako upředené pavučinky...
Pepíček se ptá: "Maminko, já take pudo na mrskut?"
"To viš, tatinek tě dnes hoplete prot a pudete k sósedum voba dva. A kdež pomrskáš Janičko, tak tě dá toto pěkny vajičko."
"To já bodo mrskat moc rád," směje se vesele Pepa na sestru.
Hanka se jen zasněně a teskně dívá z okna. Vidí sebe před mnoha a mnoha roky v malé zástěrce, v které je ukryto malované vajíčko pro tatínka...
...Janička začala polehávat. Stěžovala si na bolest hlavy a nejednou se do druhého rána celá osypala. Byly to neštovice. Hanka se s hrůzou dívá na dceřin obličej a tělíčko plné neštovic, dokonce jsou některé i ve vlasech. Dostala od lékaře tekutý pudr a nechce to nic jiného než být trpělivá a statečná. Janičku svědí celé tělo, ale ví, že se bolavých míst dotýkat nemůže. Jak jí dělá chladivá mastička dobře. Přesto její ruka se chce alespoń dotknout svědivého místa. Hanka ji stále napomíná, ale v noci ji neubrání. Začala jí vázat i rukavice. Dívá se s obavou, že v obličeji to vypadá právě nejhůře. A není zasažena jen Janička, dostává to od ní i Pepik a malý Jareček není také ušetřen. Ovšem chlapci mají neštoviček jen několik na těle. Janička, která měla tak hezkou tvářičku - vypadá teď hrozně. Neštovice se jí dostaly i do nosu, úst a uší. Kluci jsou už dávno v pořádku, žádné stopy a Janička? Všechno se zahojilo, ale zůstaly jizvičky. Hanka je nešťastná, vždyť její dcerka byla vždy jako obrázek, za kterým se každý rád otočil. I teď se na ni dívají, ale se soucitem. Hanka se ho bojí, nechce se smířit s tím, že nejhezčí dítě bude poznamenané na celý život. Jde znovu k lékaři a ten jí dává naději, že není nic ztraceno. Chce to jen čas a tvářička bude zase hezká. Ale Hanka si stejně při každodenním pohledu na dcerku v duchu povzdechne. Nedá před ní nic znát - ví, že ji má stále a stále raději a pevně věří jen v Boží dobrotu a smilovaní. Hledá útěchu i u Ondry. Čeká na jeho laskavé slovo, na naději. Ví, že on ji dokáže potěšit víc než lékař. Neboť jeho slova jí dávají sílu do života plného práce a teď ještě dalšího zármutku nad zjevem drobné a jemné dívenky. Už ji ani nedává do školky, doma je plno práce. A také má obavy, aby se jí snad děti nevysmívaly - to by asi nesnesla. Provází ji jen nadějná myšlenka, že od září kdy bude chodit do školy se tvářička přece jen víc zlepší...
Jarních prací je stále mnoho - příprava polí, setí. Letos dokonce Hanka musela sama nakrájet a připravit brambory k sadbě. Ani neví, jak to všechno stihla, ale zvládla to. Ondra zatím vyvezl všechnu chlévskou mrvu na pole, kde se budou sázet brambory. K této práci si museli pozvat pomocníky, sami by to nebyli schopni zvládnout. Čas je skutečně milosrdný. V práci, v té nekonečné a nikdy nekončící práci vlastně Hanka nemůže podléhat depresi, beznaději, musí žít. A život - to je pro ni denní dřina od rána do noci...
...Ale nemá jen práci, také se občas dokáže odpoutat. Nedávno se všichni vydali do sousední vesnice. Byla pozdní jarní neděle. Šli úzkou cestou rozlehlým lesem. Kolem nich nádherná bohatá a štědrá příroda, že naplńovala všechny smysly. Zlaté pruhy slunce prozařovaly koruny stromů, obzvlášť krásné byly ty modřínové s jemným jehličím, stejně jako bylinné koberce a křoví. Vysoké buky Hanka v duchu přirovnávala ke ztepilým jinochům a jarní květy ke krásným dívkám. A což až vyšli a viděli nádherné aleje rozkvetlých třešní. Zastavili se všichni a okouzlená selka úplně hladila očima ovocné stromy, které se vystrojily do krásných bílých šatů. Připadlo jí, že se v těchto místech zastavil na chvíli čas, ale to skutečně jen v to vyjímečně krásné nedělní odpoledne...
