Předmět železniční doprava na železniční průmyslovce ve Valticích byl doménou profesora Augustína.Tento pán měl vzezření anglického lorda a jako by z oka vypadl Neville Chamberleinovi, známému to zástupci Velké Británie v Mnichově v neblahém roce 1938.
Suchý anglický humor mu ovšem chyběl. Vytáhlý a asketický pán s knírkem byl legrace prost. Snad k tomu přispěla prodělaná žaludeční choroba. Všeobecně byl nazýván přezdívkou Půlžaloudek. V jeho předmětu se legrace nepěstovala, zato byli žáci zásobeni příběhy ze života starého železničáře za první republiky.
"Když jsem sloužil v Břeclavi za první republiky, vzal jsem v pátek rodinu a na víkend odjel do Jugoslávie. Přišlo to levněji, než kdybych zůstal doma. Sloužil jsem na Slovensku ve stanici Cífer. Měli mne tam rádi. Pak začali volat- Čecha do měcha a měcha do Dunaja. Zastavil jsem se až na pomezí vlasti!“
Tohle vyprávěl s kamenným ksichtem. Se studenty si moc starostí nedělal. Zajímal se více o svůj nemocný žaludek. Nutno ovšem podotknout, že jeho předmět byl sám o sobě daleko záživnější nežli Hřivnovo účetnictví nebo Kabelkova přeprava. Při rozebírání železničních nehod byl ve svém živlu.To pak maloval kolejiště. Barevnými křídami vykresloval znaky na návěstidlech a komentoval neustále stejné hrubé chyby železničních zaměstnanců. Zkoušel málo a málokdy nechal někoho propadnout. Ožil akorát při celostátním rozboru železničních nehod a miloval slovenskou železniční stanici Hul.
Tato malá železniční stanice měla akorát dvě výhybky a dvě staniční koleje. Minimálně dvakrát do roka tam ovšem stačili spáchat vjezd na obsazenou kolej! Vždy bez následků, protože tam jezdily akorát malé motoráčky a ty vždycky zastavily těsně jeden před druhým. Půlžaloudek vždy vletěl do třídy, mával rozborem nehod a vykřikoval: "Moji věrní mne nezklamali. V Hulu spáchali opět vjezd na obsazenou kolej! Já se tam musím jednou na ty "umělce“ zajet podívat!“ Se stejnou radostí musel kdysi volat Wolfgang Amádeus Mózart: "Moji Pražané mi rozumějí!“
Dlouho pátrali studenti áčka po nějaké kantorově slabině.Tak, jako se u profesora Kabelky pořád něco v hodinách přepravy volilo v rámci ČSM, u profesora Augustína se začalo mluvit o jeho ,,hochovi.“,"A jak se daří na studiích vašemu hochovi ?“ zeptal se Ondryš Kadula. A nepřístupný a asketický kantor zvěstoval každý studijní úspěch milovaného syna.
Augustin často vodil studenty na různé exkurze. Vždy poletoval v čele pelotonu s černým baretem na hlavě a v rozevlátém černém plášti. Byl to plašan. Často zabloudil a jednal zbrkle. V dopravním sále v Brně, kde se na jakémsi trenažéru cvičilo, stačili hoši vyvolat poruchu na zabezpečovacím zařízení. Kantor závadu neodhalil a dával rozchod. Možná tak činil i kvůli své pohodlnosti. Bydlel totiž v Brně. Trenažér měl jednu závadu. Iluze jízdy vlaku musela být vyvolávána tlačítky, rozmístěnými kolem stěny. Ta většinou obsluhoval školící kantor. Jakmile byl u tlačítek Augustin, hoši schválně obsluhovali zabezpečovací zařízení liknavě. Augustin pak vždy trpělivě a s patřičnou vehemencí – houkal u vjezdu!
Jako blesk z čistého nebe zapůsobila zdrcující zpráva. Na čtyřdenní exkurzi do Prahy povede čtvrtou A asketický a nudný profesor Augustin! Jako pedagogický dozor byl vyčleněn vychovatel Kucan. Plašan a primitiv! Krásné vyhlídky.
Augustin pobíhá v čele tlupy v rozevlátém černém plášti, s černým baretem na hlavě. Kucan se drží úzkostlivě uprostřed sestavy. Jako člověk spořivý má černou tašku z doby hospodářské krize. Je plná zásob z domova. Po celou dobu pobytu si nic nekoupil, alespoň ne před svědky. Když jednou večer navštívil knajpu na Žižkově, aby vyhledal a potrestal opíjející se studenty, dostal málem přes hubu od výpravy z Lanškrouna. Hluboce se ho dotklo urážlivé doporučení, aby se ten ,,Maďar“ vrátil do Pusty! Oba pedagogové tak setrvávali zcela opuštěni na ubytovně a nechali celé stádo zcela na pospas bahnu velkoměsta. Půlžaloudek pospával a Kucan seděl u stolu a odřezával nožem kousky špeku.
V pochodovém útvaru studenti házeli Kucanovi odstávající částí aktovky dovnitř kamínky! Aktovka se stávala těžší a těžší. Vychovatel ji statečně vláčel a kamenů se zbavoval tajně a beze slov.
Na nádvoří Pražského hradu se jednotka seřadila do zástupu. V čele plachtil Augustin, uprostřed se batolil Kucan. Po nádvoří se ploužil had. Najednou chtěl kantor něco důležitého sdělil vychovateli a vydal se za ním doprostřed zástupu. Celý had se pak vydal za kantorem a sledoval jej do svého středu. Na nádvoří se zastavovali lidé a hlasitě se chechtali studentské recesi.
Vtom nádvořím zaburácel bohatýrský smích.
Celým výjevem se dobře bavil a pobavení dával hlasitě najevo sám velký Jan Werich!
