V proskleném boku se vystavovaly skvosty, jako porcelánová soška tanečnice, baroková panenka, křišťálový podnos, porcelánový hnědý pejsek, památky z cest jako malá gondola z Benátek a podobné věci, na které jsem měla zakázáno sahat, což jsem pravidelně porušovala.
V šuplíkách byly staré fotky a kapesníčky, nažehlené utěrky a ručníky. Ale mne nejvíc lákal velký šuplík s výklopnými dvířky, který se zamykal. Klíč nosila maminka na svazku klíčů a byla tam taková dřevěná kniha, která měla úžasné zavírání, když jste na část hřbetu potlačili, vysunul se tajný šuplík. Celé to bylo tajemné, mělo to osobitou vůni, kterou bych poznala i teď.
Jednou jsem byla nemocná, byla jsem sama doma, měla jsem asi 10 roků. Maminka šla s bratrem do obchodu a já jsem viděla ty klíče, ten její klíč byl zastrčený v zámku sekretáře a svazek se ještě kýval… Otevřela jsem dvířka, dýchlo na mne tajemno, otevřela jsem tu dřevěnou knihu. Byly tam občanské průkazy rodičů, otcův cestovní pas, nějaké zlaté zlomky, v obálce zlaté zuby, pár rodinných fotografií, příbuzní, co jsem je matně poznávala. A také tam byla fotka přísného pána v tmavém obleku, měl brýle a vypadal jako profesor. Na zadní straně fotografie bylo obyčejnou tužkou napsáno „To je tvůj otec, Eduardo Cruz“.
Všechno jsem dala na původní místo, ale večer jsem se mamince přiznala. A tenkrát jsem poprvé slyšela ten smutný a vzrušující příběh jejího života. Babička Jožka byla z chudé rodiny, její otec zemřel na TBC, měla tři sestry a bratra, který padl v 1. světové válce. Její maminka – moje prababička se měla co otáčet, dvě mladší dcery vystudovaly rodinnou školu, ale ty dvě starší musely do služby. Jožka si udělala známost s chlapcem z kupecké rodiny, jeho rodině se to nelíbilo. Když Jožka přišla do jiného stavu, rodiče chlapci rezolutně sňatek zakázali. Mladí se domluvili, že chlapec odjede do Ameriky a až se dítě narodí, Jožka připluje za ním. Mladík odjel, ale prababička Jožce cestu rozmluvila: „Cesta je nebezpečná, holčička by to nemusela přežít, hodně lidí na lodi zemře“.
A tak moje krásná blonďatá maminka Bohunka vyrůstala jako „parchant“, slýchala to od dětství, táhlo se to s ní, i když se babička Jožka vdala za nejhodnějšího dědečka na světě a porodila ještě chlapce. Dědeček maminku adoptoval a „dal jí jméno“. Nikdy jsem si nevšimla, že by dědeček dělal rozdíl mezi vnoučaty, v duši je to pořád můj děda.
Skutečný maminčin otec skončil v Argentině, snažil se Bohunce psát, ale ta mu nikdy neodpustila. Když se maminka vdávala, tak prý před kostelem čekali jeho příbuzní, když jsem se narodila já, tak mamince napsal, že jí poslal látku na šaty, což moje maminka komentovala slovy: “Nic jsem nedostala, buď to ukradli po cestě, nebo mi nic neposlal“.
Někdy jsme si s bráchou říkávali, že nás třeba ten argentinský děda pozve na prázdniny, ale čas běžel, roky utíkaly… Nikdy jsem se babičky nezeptala na její románek, nevím proč, byla jsem její nejstarší vnučka, určitě by mi to popovídala. Až bylo pozdě.
Začala jsem zpracovávat rodinný rodokmen, je to krásná, napínavá a vzrušující práce. Pátrala jsem i po tom opravdovém dědečkovi. Jenže jsem nevěděla ani jméno! Maminka už trpěla lehkou demencí a když jsem ji zpovídala, odvětila mi: „No přece Eduardo Cruz!“ „Ale mami, to jméno je španělské, jak se jmenoval?“. „Ale, ty o tom nic nevíš“. Vyzvídala jsem v širší rodině, ptala jsem se maminčiných sestřenic, jestli se jejich matky nezmínily, s kým se to Jožka zapletla. Nic. Bohunčin křestní list byl opis, asi ho babička kdysi ztratila, jako otec tam byl psán její adoptivní otec. Navštívila jsem matriku, jestli tam nebude poznámka, někdy faráři psali bokem tužkou poznámky. Předpokládala jsem, že si děda nechal aspoň křestní jméno, Eduard. Nikdy bych nevěřila, že to na začátku minulého století bylo vzácné jméno. Prohledala jsem matriky v celém kraji, v každé obci, protože jsem ani nevěděla, odkud ten tajemný děda byl. Prohledala jsem seznamy cestujících na lodích v letech 1922 - 1923, žádný Eduard mi neunikl. Hledala jsem všechny možné i nemožné složeniny jména Kříž – Křižák, Křížek, Kříženecký, Křižan, Křižanský, apod… Je docela možné, že ani to křestní jméno není pravé.
Už jsem to vzdala. Možná, že se někdo snaží o rodinný rodokmen nebo hledá potomky svého prastrýce. Možná, že i bydlí někde blízko.
Je mi velmi líto, že jsem se neptala, dokud to šlo. Mám obavy, že čím dál méně si povídáme, čím dál méně si nasloucháme.
Fotografie Eduarda Cruze se ztratila, nežije už nikdo z pamětníků, zůstala mi jen ta dřevěná kniha. Doufám, že budu mít čas povyprávět to všechno svým vnukům.