Pocházím z vesnice kousek od Ostravy, manžel žil v dětství v jejím centru v obrovském bytě v historickém domě. Když jsme se vzali, dostali jsme byt na sídlišti. Často jsme pak mluvili o tom, jaké bydlení je lepší, co by nám vyhovovalo. Ale byli jsme rádi, že jsme sami, měli jsme dcerku, na víkendy jsme jezdili k našim, manžel chodíval pomáhat starým rodičům, kteří zůstali v centru. Pak byl jejich byt privatizován, tak jsme ho výhodně koupili a až v něm rodiče dožili, prodali jsme ho. Dcera už byla dospělá, domek mých rodičů zůstal bratrovi, já z něj dostala nějaké peníze. Tak jsme se rozhodli za téměř všechny finance, co jsme měli, postavit dům co nejblíž přírodě a plánovali jsme, že se do něj časem, ideálně na penzi přesuneme.
Stálo nás to hodně peněz, sil, nervů. Nebudu se vracet k potížím s různými neseriózními lidmi a firmami, které nám za dobu stavby přišly do cesty. Podstatné bylo, že jsme sehnali pozemek na kraji příjemné obce kousek od Beskyd a pomalu se stavělo.
Když jsem se nastěhovali, neustále jsem dům zdobila, nakoupovala věci, budovala zahrádku. Časem mi začalo vadit, že kamarádky, se kterými jsem se dříve často vídala, za mnou nejezdily. Ono tam nebylo dobré autobusové spojení, dvě nejsou řidičky, jedna sice řídí, ale zase byla smutná, že zatímco my popíjely víno, ona fungovala jako čekající šofér. Vídaly jsme se čím dál méně. Začaly mi chybět nákupní centra, divadla, kavárny. K tomu manžel těžce onemocněl. Nikdo netušil, že má rakovinu v takovém stádiu, že veškerá péče byla marná. Zemřel po roce a pro mě to byl naprostý šok.
Nepřála bych žádné osamělé ženě zůstat sama v baráku na kraji obce u lesa, pokud na takový styl života není zvyklá. K bolesti ze ztráty muže se přidal strach. Já si prostě neustále namlouvala, že kolem domu někdo chodí. Každá šiška, která udeřila do střechy, ve mně vyvolala hysterický záchvat. Nemohla jsem v noci spát. Bála jsem se po tmě vyjít ven. Nikomu jsem o svých potížích neřekla, bála jsem se, že lidé řeknou, že blázním, že mám psychický problém. Jenže já ho opravdu měla. Myslím, že mi tehdy prostě hráblo. Trávila jsem večery v domě se zataženými žaluziemi, pepřovým sprejem a nožem po ruce. Ráno jsem rychle přeběhla do auta a jela do práce – při stěhování jsem si našla místo pečovatelky v nedalekém domově pro seniory. Jenže jsem byla tak vystresovaná a vyčerpaná nespáním, že jsem ji nezvládala. Měla jsem tam potíže, jednou jsem usnula na noční a neslyšela zvonění z pokoje, no prostě malér. Sama jsem odešla. Dostala jsem léky a nemocenskou. Dcera ze mě byla nešťastná, netušila, jak zle na tom jsem.
Mé potíže se stupňovaly. Dostala jsem zlost na sebe, na celý svět, na manžela, že mě opustil. Vyčítala jsem mu, že zemřel proto, že kouřil, přitom já kouřím taky. Normálně jsem měla v pokoji jeho fotku a nadávala jsem jí. Bylo mi po něm tak strašně moc smutno, až se to nedá popsat.
Byla jsem osamělá. Jednou týdně jsem si autem zajela na nákup do supermarketu. Třeba dva týdny jsem s nikým živým nepromluvila, jen s dcerou po telefonu. V nedaleké obci jsem nikoho neznala a jak se taky seznamovat? Život na vsi není to co kdysi, lidé jsou dnes zalezlí ve svých domech, vždyť tam už ani není hospoda, ani kulturní dům nebo něco takového.
Vím, že kdybych žila ve městě, tak by na mě smutek ze ztráty manžela tak moc nedolehl. Chodila bych mezi lidi, občas bych šla do divadla a tak. Ale já měla kolem sebe jen louku, les a v dálce první domky ze vsi, ve které jsem nikoho neznala.
Rozhodnutí odstěhovat se na penzi na venkov by si měl každý dobře rozmyslet. Vypadá to jako idyla, ale není. Sama ženská zvládne barák těžko. Byly to obrovské náklady, navíc mi po manželovi nezůstaly peníze, protože jsme se ze všeho vydali tou stavbou. Nakonec mi dcera a zeť pomohli dům prodat, já si pořídila garsonku v Ostravě a trochu se pomalu dávám do kupy.
Našla jsem si brigádu, snažím se chodit na procházky, na různé přednášky, plánuju že příští rok pojedu sama k moři.
Po muži je mi pořád smutno, ale když cítím kolem sebe ruch a život, dá se to přežít snáze než na samotě. Takže, pozor na sny o životě v přírodě. Může být krásný, ale když přijdou překážky, ne každý ho zvládne.
(Dana, napsáno pro neziskový portál vovyvdovam.cz, celé jméno si pisatelka nepřála zveřejnit)
