Když vaří muž

Když se vrátím hodně daleko, až do svého nelahozeveského dětství, vidím svou matku v květované zástěře a sebe, jako jejího velmi častého pomocníka. Otec byl hodně nešikovný a k takové důležité činnosti se vůbec nehodil. A sestra se domácím pracím vyhýbala, jak mohla. Mě matka přemlouvat nemusela. Něco dobrého se při vaření pro mne pokaždé našlo. A já se nenechal nikdy příliš prosit. Až později mi došlo, proč mi občas doma i ve škole říkali Kuličko. Ale to už je dávno. Hodně dávno. Skoro 70 let. A z té kuličky jsem bohudík časem vyrostl.

Přeskočme teď mnoho desítek let. Stará moudrost praví, že co se člověk v mládí naučí, později, jako když najde. Moje první žena moc vařit neuměla. Studovala posledním rokem matfyz a studovala velmi dobře. To musím uznat. Ale na domácnost neměla moc času a nutno říci, ani moc chuti. A tak jsem většinou i vařil. Pokud jsem, ovšem, při svých četných přesčasech u rotačky, měl na to čas. Musel jsem dělat i jiné domácí práce, ale dělal jsem vše rád.

Moje druhá žena, ta vařit uměla. A dobře. Z východního Slovenska, odkud pocházela, přinesla do naší společné domácnosti celou řadu nových receptů. Zejména dva – vánoční kapustnicu s klobásou, sušenými houbami a těstovinou a také zelné závitky – holubky, plněné vepřovým masem, které jsem oproti originálnímu východoslovenskému receptu ještě ochutil sekanými rajčaty. Delikatesa.

Poučen předcházející skutečností, snažil jsem se ženě do vaření moc nepovídat, ani v kuchyni nepřekážet. Občas jsem to ale nevydržel a z kuchyně jsem ji jemně vystrčil. To, když jsem vařil typicky česká jídla – hovězí nebo vepřovou pečeni, nejrůznější omáčky a polévky. V té době jsem měl už docela bohatý sortiment. Má žena se ale vystrčit většinou nedala a ráda se učila novým receptům.

Počátkem devadesátých let jsem opustil řízení polygrafické výroby, žena účetnictví a vrhli jsme se do podnikání. A začali provozovat poměrně velký bufet v poliklinice na pražském Karlově náměstí. Nebylo na tom nic divného. Vařit jsem uměl, životních a pracovních zkušeností habaděj, a tak jsem všeho hodlal i náležitě využít. Dostali jsme k dispozici velkou, špinavou místnost, kde bývala dříve dílna. A z té jsme vytvořili parádní bufet. Novum pro mne byly hygienické předpisy, potřebné vybavení bufetu i účetnictví. Ale se vším jsme se s ženou vyrovnali. Byly to dva roky naplněné úspěšnou prací, která přinesla i náležitý finanční efekt. Obrat byl skutečně veliký, a proto jsme museli zaměstnávat další dvě až tři osoby. Ale to jsem trochu utekl od vaření.

Snažím se vzpomenout si, co vše jsem v onom bufetu vařil. Je to přece jen už třicet let. Velký úspěch mělo moje kuře na čínský způsob s rýží, které jsem prodával za 16 Kč. A také moje polévky. Již zmíněná východoslovenská kapustnica s houbami a těstovinou, rajská, bramboračka, normální zelňačka a na další si už ani nevzpomenu.

V módě byly tehdy hamburgery. Pro ty jsem si jezdil až do Libuše do drůbežárny. Speciálně na hamburgery jsem si pořídil litinovou pečicí formu, kde se náležitě okořeněné kuřecí hamburgery pekly. Žemle se rozpékaly v troubě a hamburgery se dokončily s kysaným zelím nebo nakládanou zeleninou a cibulí. A za nižší cenu, než se prodávaly jinde. Nestačili jsme je ani dělat.

Byla to dobrá zkušenost. V chladicí vitríně byly salámy, šunka, sýry i saláty. Velkým šlágrem byl bramborový salát, který jsem dělal z mraženého polotovaru a na jehož výrobě jsem si dal skutečně záležet. Týden co týden se prodalo zhruba 20 kg salátu. Začali jsme dělat i nákupy do tašky.

Náš bufet si oblíbilo i vedení polikliniky a dělalo v něm své schůze. Vše pěkné ale zpravidla jednou skončí. Vedle polikliniky se po dvou letech otevřel velký obchod s potravinami. Konkurence. A naše tržby začaly klesat. A tak jsem zaběhlý bufet, za velmi slušný peníz, včas prodal.

Ale od potravin jsem se příliš nevzdálil. Brzy jsem následoval svoji ženu, která začala pracovat jako obchodní zástupce firmy dovážející italské potraviny. Kromě jiného jsme se ženou zaváděli na trh, vedle řady dosud zde neznámých těstovin, i tuňáka značky Rio Mare. A od té doby jsem italské kuchyni navždy propadl. Je lehká, chutná, doplněná všemožnými druhy vína. Olivový olej, rajčata, těstoviny, kuřecí maso, polévka minestrone, hodně koření, no, paráda. I chorvatská kuchyně je hodně podobná. Té italské polévce říkají maneštra a velice oblíbený je lehký kuřecí žvagcet s rajčaty a těstovinou. A velký výběr vín a olivový olej nesmějí chybět.

V pozdějších letech jsme se s ženou ve vaření střídali. Po přestěhování do Litoměřic už byly veškeré domácí práce i vaření většinou jen na mně. Vážná nemoc bohužel ovlivnila zbytek jejího života.

Moje litoměřická kuchyně

Po její smrti jsem však pravidelně vařit nepřestal. Nebyla to u mne ani tak nutnost, jako spíše zvyk, záliba, jíst to, na co jsem si v průběhu života zvykl. S postupem let jsem musel některá jídla odbourat. Zejména méně zdravé hovězí a vepřové maso pro vyšší obsah cholesterolu a negativní působení na dnové a artrotické potíže. Zůstal jsem pouze u kuřecího.

Nejraději ovšem vařím, když přijede na návštěvu Věrka. Hlavně se snažím vařit něco pořádného, včetně italské a východoslovenské kuchyně. Zkrátka něco jiného, než má v Praze. A mám vždy radost, když jí jídlo chutná.

Ale dost už povídání. Pro ilustraci vizte pár fotografií. Některé jsem pořídil já, většinu z nich Věrka.