Marta - podzimní dny na Rujaně
FOTO: Eva Dejmková

Marta - podzimní dny na Rujaně

17. 10. 2022

 Následující pŕíběh je volným pokračováním předcházejících pŕispěvků o Martě a její rodině. 

Když Petr navrhl Martě během léta, že by mohli na podzim společně strávit pár dní na Rujaně, byla hodně překvapená. Pomalu se přizpůsobovala tomu, že Petr cestování příliš aktivně nevyhledává. Radši byl doma, v dílně či na zahradě. A když se potřeboval trochu provětrat, vyrazil na kolo nebo v zimě na běžky. Byl rád, když Marta jela s ním, ale nevadilo mu, i když jel sám. Na jaře sice spolu strávili příjemný týden v lázních, ale Martu to stálo hodně úsilí, aby k tomu Petra přemluvila. Během léta by uvítala i pár dní koupání v nějakém teplém moři, ale letos to prostě nevyšlo. Vlastně se ani nepokusila to navrhnout, protože dobře znala Petrův názor na povalování se v horku na pláži. Rujana v září by samozřejmě nebyla o koupání v moři. To je tam pořádně studené i v létě, natož na podzim! Bylo jí jasné, že půjde primárně o fotografickou výpravu, ale to jí nebylo proti mysli. Fotí ráda, i když si proti Petrovi připadá jako absolutní amatér. Příležitost fotografovat krajinu s mořem nemívá tak často. A navíc na Rujáně jestě nikdy nebyla, tak to bude i pro ni zajímavá příležitost objevovat dosud nepoznané. Souhlasila.

Přítomnost dcery a vnoučat během posledních dvou srpnových týdnů ji však plně zaměstnala, a tak nepostřehla, jak důkladně se Petr věnuje přípravám na dovolenou. Odhalila to až pár dní před odjezdem, když se Petr náhodou zeptal, zda neví, kde je uložený jeho fotografický batoh. Když mu ho podávala, jen tak mimochodem se zeptala, kde vlastně budou bydlet. A na základě jedné nevinné otázky se dozvěděla spoustu věcí. Petr našel ubytování v soukromí, v prázdninovém domku někde na úplném okraji města Sassnitz. Kompletně vybavený domek včetně internetového připojení je ve velké zahradě a budou ho mít sami pro sebe. Když budou chtít, mohou si uvařit, ale je to blízko i do města, kde se mohou najíst. K moři je to kousek a okružní cyklostezka po ostrově vede kousek za zahradou. Když jim bude přát počasí, mohou navštívit spoustu zajímavých míst v okolí. Martu překvapila Petrova znalost jednotlivých lokalit na ostrově. Vždyť on navštívil Rujánu kdysi jednou v dětství, to si nemohl pamatovat! Nepamatoval si to, ale zjistil si to na internetu v době, kdy byla Marta na chatě s vnoučaty. ˇ

Vyjeli v neděli brzy ráno, bez problémů projeli v dopoledních hodinách Prahou a mířili na sever. Cesta jim ubíhala docela rychle a bez problémů. Těsně za hranicemi se vystřídali v řízení. Ospalá podzimní neděle se zdála být pro cestování ideální, aut bylo na silnicích minimálně. V Německu si udělali dvě větší přestávky. První nedaleko Drážďan, kde si dali lehký oběd a pořádnou kávu. Druhou za Berlínem, museli se po tom nekonečném sezení v autě trochu protáhnout a doplnit tekutiny. Do Sassnitz dorazili v pozdních odpoledních hodinách. Díky navigaci snadno našli i dům Wágnerových, kteří pronajímají prázdninový domek. Byli to manželé středního věku, pouze paní mluvila trochu anglicky. Ale domluvili se snadno, Petr nakonec zabodoval se svými zbytky německého jazyka, které vydoloval odkudsi z hlubin své paměti. Bydlení odpovídalo jejich představám, malý přízemní domek obsahoval všechno, co potřebovali. Nejdříve ale toužili po pořádném odpočinku. Cesta byla sice pohodová, ale nekonečně dlouhá a únavná. Svorně obsadili pohovku, pak se ale přesunuli do pohodlnějších postelí. Marta usnula snad v polovině věty, ale i Petrovi se zadařila chvilka osvěžujícího spánku za denního světla. Krátká sprcha smyla jejich únavu definitivně, a tak s nastupujícim večerem vyrazili do města na pořádnou večeři.

Petr měl pečlivě připravený program na jednotlivé dny dovolené, ale počítal s tím, že počasí i jeho žena ho budou občas měnit. Počasí bylo naštěstí přívětivé. Občasnou přeháňku vždycky někde přečkali. Ale většina dnů byla slunečných, i když nezvykle větrných. Bylo to ideální jak na výlety na kolech, tak i na fotografování. Potkávali jen málo lidí, protože bylo po sezóně. Bohužel i možnost se někde rychle občerstvit byla minimální. Stánky, kde se přes léto nabízelo pečivo či rybí sendviče, byly vesměs všude zavřené. Prakticky je to donutilo si brát nějaké lehké občerstvení sebou. Hlavní jídlo dne bylo až večer, zašli si buď do města, nebo si něco uvařili. A každý večer si také dychtivě prohlíželi stažené fotografie a diskutovali nad nimi. Martě se většina líbila, Petr byl mnohem více kritický. Často se pustil do úprav, zatímco si Marta v posteli četla.

Samozřejmě se jí po dni plném aktivit brzy chtělo spát. Na občasné ťukání do klávesnice notebooku byla zvyklá, ale dnes ji rušily nějaké nezvyklé zvuky zvenku. Jakoby vítr proháněl rachotící plechovku po silnici.
“Slyšíš ty zvuky venku?” zeptala se dokonce v jednu chvíli Petra. Podíval se na ni nechápavě, zavrtěl hlavou a upřel znova oči na obrazovku. Pomyslela si, že jí asi trochu hrabe, ale přesto vstala a vyšla na terásku před domek. Nikde nic, jen z proutěného křesla se svezl na zem pléd. To musel udělat ten nepřestávající vítr, pomyslela si. Pléd sebrala a pečlivě složila. Asi se jí něco muselo zdát. Zkusí prostě znovu usnout. Skoro se jí to podařilo, když znovu uslyšela podezřelé rachocení. Vyskočila z postele a rázně otevřela dveře ven. Na okraji terasy se mihla malá světýlka, pak zaregistrovala tmavý stín mizící ve tmě. Někdo tady zase byl!

Její výstup zvedl ze židle i Petra. Na terase však uviděl jen svou vyděšenou ženu v pyžamu. Na zemi se povalovala malá plechová konvička na květiny, z proutěného křesla zase sklouzl na zem ten pléd. Obojí sebral a dal na své místo. Chvíli poctivě naslouchal a hleděl do tmy. Nic se nedělo.
“Byl to prostě jen ten protivný vítr a shodil tu konvičku. Tak to trochu zarachotilo.” zhodnotil situaci.
“Pojď radši spát, Marti.”
“Ale co ta světla a ten pohybující se stín?” zeptala se Marta.
“Tak to byl třeba nějaký divoký kocour, který se tu potuluje. “ argumentoval Petr logicky a pak ještě přidal, že na Baltu nelze předpokládat návštěvu medvěda. Ale hned v zápětí poznal z výrazu Martiny tváře, že trochu přestřelil. Tenhle její výraz s upřenýma očima a sevřenými rty neměl rád. Vzal Martu za ramena a něžně ji dostrkal do postele.
“Jdu spát s tebou, aby ses mi tu sama nebála.”
No vida, ať to byl kocour, či něco jiného, má to dobrý konec, uzavřela si to Marta v duchu a přitulila se ke svému muži.

 

20220715-115657-1.jpg

 

Fotografování mořských ptáků kdesi na útesech si Marta odpustila. Radši vyrazila sama prozkoumat Sassnitz. Namířila si to obezřetně hlavní silnicí do centra, aby si udělala nějakou představu o samotném městě. Nafotila si pár zajímavostí, poseděla na lavičce, prošla si několik obchodů. A pak ji to stejně přilákalo na pobřeží. Tam strávila nejvíce času, kombinace moře a lidských obydlí ji jako suchozemce přitahovala nejvíce. Odpoledne se kolem pobřeží pomalu vracela zpět. U domu jejich pronajímatelů stálo jakési zdravotnické vozidlo. V první chvíli se lekla, že se něco stalo, ale pak jí došlo, že pravděpodobně jde o auto pečovatelské služby. U domu pod pergolou seděl jakýsi starý pán, kterého tu dosud neviděla. A právě se loučil s odcházející pečovatelkou.

Pokývla mu hlavou na pozdrav, když muž zareagoval, osmělila se a zašla k němu. Seděl na stejném proutěném křesle, jaké bylo i u jejich domku a nohy měl přikryté dekou. Viditelně se chvěl. Pozdravila ho. To bylo jediné, co německy uměla. Usmál se na ni a odpověděl: “ Dobrý den! Můžete na mě mluvit česky, trochu ještě umím.” Osmělila se a posadila se ke stolečku proti němu. Potlačovala v sobě rozpaky i zvědavost.

Na její otázku jí muž nejdříve odhalil identitu hlučného nočního návštěvníka, který ji včera večer tak vylekal. Byl to skutečně starý, černý a napůl zdivočelý kocour, který je zvyklý se na toto místo vracet. Původně to byl jeho kocour, který se odmítl s ním přemístit do velkého domu stojícího jen o kousek dál. Do malého domku na zahradě své dcery se muž přistěhoval z Berlína před deseti lety, když mu zemřela žena. Byl v důchodu, nic ho v hlavním městě nedrželo, a když mu to dcera nabídla, považoval to za dobré řešení. Malého černého kocourka dostal tehdy jako dárek. Prý aby měl kamaráda. Nebyl z něj nadšený, ale postupně si na sebe oba zvykli. O pár let později začal mít zdravotni problémy. Po mnoha vyšetřeních mu lékaři diagnostikovali Parkinsovu nemoc. Jeho potíže s pohybem se časem stupňovaly, až mu dcera navrhla, aby se přestěhoval ze zahradního domku k nim do domu. Pomoc, kterou potřeboval, byla tak přístupnější, celé přízemí bylo bezbarierově upravené. On ten přesun nějak zvládl, ale kocour se přizpůsobit odmítal. Občas se k zahradnímu domku vracel, hledal tam něco na zub a rád se zavrtal i do plédu na křesle na terásce.

Když se o něco později vrátil Petr ze své fotografické výpravy za mořským ptactvem, připojil se k nim a mlčky naslouchal. Také životní příběh tohoto muže byl zajímavý. Jeho matka byla Němka, ale narodila se v Čechách a až do konce války žila v Praze. Po válce byla odsunuta do Německa, po půl roce se narodil on. Nikdy mu neprozradila, kdo byl jeho otec, ale celé dětství s ním mluvila hlavně česky. Prahu jako místo svého mládí ze svých vzpomínek nikdy nevymazala, často mu o ní vyprávěla a toužila se tam podívat. Bohužel k tomu nikdy nedošlo. Po otevření hranic již byla natolik nemocná, že žádné cestování nepřicházelo v úvahu. Ale jemu se znalost češtiny v životě vyplatila. Uplatnil ji ve svém zaměstnání, protože pracoval ve firmě, která měla významé obchodní styky s tehdejším Československem. Několikrát navštívil i Prahu, dokonce se snažil najít místa, o kterých mu matka vyprávěla. Prahu si zamiloval, naposledy tam byl před několika lety, dokud byl ještě schopný bez problémů chodit. Teď na konci své životní pouti skončil tady. Nestěžuje si, dcera se zetěm se o něj dobře starají. Má všechno co potřebuje, jen tu tráví celé dlouhé dny sám, zatímco oni jsou v práci.Teď se ještě na vozíku dostane aspoň na zahradu a občas uvidí živou duši, ale mnohem horší to bude v zimě, až nepůjde jezdit s vozíkem ven. Zatracená nemoc!

Martě a Petrovi uběhl týden plný zážitků jako voda. A přinesl jim mnohem víc než očekávali. Navštívili mnoho zajímavých míst, jejichž náladu se snažili zachytit na svých fotografiích. Našli si čas nejen na dechberoucí podívanou, ale i na stovky drobných detailů, které naplňovaly prostor i čas. Užili si dosytosti blízkosti moře, i když si v něm pouze nesměle namočili chodidla. Oceňovali slanou vůni mořského vzduchu a naučili se vyhýbat všudypřítomnému větru. Při večerních debatách se jim podařilo vykouzlit úsměv na tváři nemocného starého muže. A v neposlední řadě si našli čas i sami na sebe.

“Nečekala jsem, že tahle dovolená bude tak zajímavá.” přiznala se Marta u poslední skleničky vína večer před odjezdem.
“Tušil jsem, že se ti sem moc nechtělo. Vím, že miluješ teplé moře a slunce, ale tohle místo také stálo za to, ne? “ zeptal se Petr.
“Nikdy jsem nahlas neřekla, že sem nechci jet. Možná jsem jen v duchu malinko pochybovala.” upřesnila Marta zamyšleně.
“A to jsem netušila, že tu bude ten všudy přítomný vítr. Ale víš, že občas mám ráda změnu.”
“Tak tohle byla pořádná změna. Žádný hotel se službami, žádná přelidněná pláž.”
“Tohle mi vůbec nechybělo. Všechno je tady klidnější a přirozenější. Cítila jsem se tu prostě příjemně, jako bych sem patřila.”
“I mě to tady vyhovovalo. Ten klid umožnil člověku vnímat, co je okolo něj.”
“A taky jsme poznali Hanse. Snad se nám trochu podařilo ho vytrhnout z jeho osamělosti. Jakoby za těch pár dní pookřál. Slíbila jsem, že mu nasdílím fotky, až budou hotové. ” zmínila Marta.
“Hans není zase o tolik starší než my. Třeba jsme ho potkali právě proto, abychom si víc vážili svého života. Zatím žijeme bez omezení, ale nemusí to tak být pořád.”
“Taky mě něco podobného napadlo. Nejen teď, ale i dřív. Ve firmě nám oběma rostou zdatní zástupci, co takhle jim dát větší pravomoci a zodpovědnost. A sobě si nadělit víc volného času?” navrhla Marta a tvářila se u toho vážně.
“Tak tohle s tebou rád proberu, ale až s úplně čistou hlavou. Sice jsme toho tak moc nevypili, ale zítra nás čeká dlouhá cesta domů.” řekl Petr rezolutněji než obvykle, vstal a začal uklízet skleničky ze stolu.
“Máš pravdu, ale neuklízej teď nádobí. Už nebudu mluvit o vážných věcech. Chci být teď jen s tebou. Jsme poslední večer sami.”

Noční řádění černého kocoura kolem domku a na terase tento večer vůbec nezaznamenali.

 

 

 

Příběh Marty
Hodnocení:
(5.1 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.