U dospělého člověka tato fáze tvoří asi 20% doby spánku. Během typického spánku do ní člověk vstoupí v průměru pětkrát. Doba první REM fáze je poměrně krátká, ale s každým další přechodem do REM fáze se prodlužuje. A právě z posledních REM fází si člověk sny nejlépe pamatuje.
Ale snem může být také to, co naopak souvisí s naším bdělým stavem - přání či dokonce touha něčeho dosáhnout nebo třeba něco zajímavého zažít. Často jde o něco velkého, významného a třeba i důležitého pro náš život. Navíc u tohoto snu již od počátku víme, že jeho případná realizace nebude snadná. Proto je to sen! Napadlo mě, že se zkusím zamyslet nad tím, jakou roli hrály oba druhy snů v mém životě. Z pohledu seniora, který má už převážnou část svého života za sebou.
Musím se přiznat, že celý život velmi ráda spím. A netajím se s tím. Většinou usínám bez problémů, spím bez přerušování a ráno brzy a ochotně vstávám. V tomto jsem naprostý opak mého celoživotního partnera, který mi mou spavou náturu často závidí. Nejrůznější sny se mi zdávají často, ty zajímavější si zkouším zapamatovat. Pak o nich přemýšlím a odhaduji, proč se mi právě zdál takový sen. Občas mě sen na něco upozorní, něco vysvětlí či oživí nějakou vzpomínku. Někdy mě zavede do míst, kde jsem nikdy nebyla či do situací, ve kterých jsem se nikdy v reálném životě neocitla. Jindy se zase vracím na místa, kde jsem prožila něco pěkného. A velmi zřídka se objeví i nějaký sen typu “noční můra”. Pak prý ze spaní mluvím, naříkám či dokonce křičím. Naštěstí se můj muž naučil tyto stavy docela dobře zvládat. Vždy se mě snaží probudit, aby se ten nepříjemný sen přerušil. A pak zklidnit, abych znovu usnula. Někdy mu svůj sen i stručně vyprávím. Je na mé sny zvědavý, sám tvrdí, že jemu se nic nezdá.
Celý život jsem nezapomněla jeden sen, který se mi opakovaně zdával v dětství. Probouzím se ve své postýlce, která stojí v ložnici rodičů. Oknem proniká do noční tmy pokoje víc a víc ostré oranžové světlo. Přitahuje mě. Vstávam z postýlky a jdu k oknu. Z okna vidím dlouhou spoře osvětlenou noční ulici. Na konci ulice je velká ohnivá koule, která se rychle valí vpřed. Doprovází ji velké světlo a velký hluk. Napadá mě, že narazí do našeho domu. Křičím! Později jsem došla k závěru, že se do tohoto snu promítl jeden z mých raných a silných zážitků - velký výbuch v chemičce Synthesia. Tehdy byl výbuch tak silný, že tlaková vlna rozrazila okna u našeho bytu v Pardubicích a noční obloha na dlouhou dobu zrudla. V Synthesii tehdy pracoval i můj tatínek, ale naštěstí nechodil na noční směny a byl v době výbuchu doma v posteli. Pravděpodobně se mi tento sen zdával opakovaně v situaci, kdy jsem se obávala, že by se můj tatínek mohl stát obětí nějaké podobné katastrofy. Avšak ani tato zkušenost z dětství mi nezabránila v tom, že jsem se o nějakých dvacet let později nechala ve stejné firmě zaměstnat.
Zatímco sen o ohnivé kouli se od doby mého dětství už neobjevil, některé sny se mi zdají opakovaně během celého života. Nejsou vždy úplně stejné, ale zůstává jejich základní princip a obměňují se drobné okolnosti. Jdu dlouhou ulicí. Najednou za sebou slyším kroky. Je mi to nepříjemné. Zrychlím. Osoba za mnou zrychluje také. Chci se rozběhnout, ale mám nohy těžké jako z olova. Osoba za mnou se rychle přibližuje. V poslední chvíli mě napadá, že mám volné ruce. Zkusím jimi zamávat a najednou se odlepím ze země. Letím! Nezjistila jsem, v jaké souvislosti se tento sen objevuje. A už to asi nezjistím, protože intervaly mezi jeho výskytem se prokazatelně zvětšují.
Zato se mi v poslední době dost často opakuje sen, kterému říkám “sen o výtahu”. Prostředí tohoto snu se mění, podstata zůstává. Ve snu se dostávám do situace, že jsem v nějaké hodně vysoké budově a musím jet výtahem. Nemám fobii z jízdy výtahem, ale ani ji nevyhledávám. Nastoupím odhodlaně do výtahu, pečlivě si zvolím poschodí. Výtah se pomalu rozjíždí. V jedné z variant výtah nezastaví na požadovaném místě, ale úplně někde jinde. Já z něj vystoupím a bloudím dlouze a zmateně po neznámé budově. V jiné variantě výtah jede stále nahoru, až se dostávám do vesmíru. Mezi hvězdami moje cesta výtahem končí. S výkladem tohoto snu jsem si nikdy neporadila. Netuším, proč se mi zdává.
A podobně bych mohla rozebírat další sny. Ale nebudu vás nudit. Jen přidám svůj osobní poznatek. Obsah snů, které má člověk ve spánku, se v průběhu lidského života mění, protože je do jisté míry ovlivňován tím, co člověk prožívá.
A obdobně je to se sny, které si člověk vytváří v bdělém stavu. Jen s tím rozdílem, že ty velké a důležité sny jsou u většiny lidí soustředěny zejména do první poloviny života. A navíc s tímto typem snů velmi úzce souvisí jejich realizace. Některé sny zůstavají navždy jen sny a nikdy se nestanou realitou. Jiné se člověk snaží často s velkým úsilím uskutečnit. Moje vlastní životní sny nebyly nijak výjimečné. S odstupem mi došlo, že by se daly shrnout do jednoho základního snu - aby moje nicotná existence na tomto světě měla nějaký smysl.
První větší překážkou, kterou jsem na cestě za svými sny musela překonat, bylo moje profesní nasměrování. V dětství jsem se docela úspěšně věnovala nejrůznějším uměleckým aktivitám a měla jsem představu o tom, že se také v dospělosti uplatním v nějaké tvůrčí činnosti. Toužila jsem studovat nějakou uměleckou školu. Zcela odlišný názor však měli na mé vzdělání rodiče. Poslali mě na střední ekonomickou školu. Zejména můj tatínek to považoval za praktické a vhodné vzdělání o pro dívku. Tehdy jsem mu to docela zazlívala, ale s odstupem desítek let jsem mu musela dát za pravdu. Psaní na stroji všemi deseti, základy ekonomiky a účetnictví a jednoduchá matematika mi v dalším profesním životě přišly opravdu vhod. Po čtyřech letech jsem musela zabojovat o realizaci svého dalšího snu, protože jsem toužila pokračovat ve studiu na vysoké škole. Opět můj tatínek prosazoval svůj názor, že další vzdělání už nepotřebuji. A hlavně jsme na to neměli peníze. Stálo mě to velké usilí celou rodinu o tom přesvědčit, ale nakonec i díky podpoře mnoha lidí se mi podařilo tento sen úspěšně uskutečnit.
Už od dětství jsem měla jasno, že v dospělosti chci vdát a mít děti. Postupně jsem poznala několik chlapců a mužů a u toho posledního z nich jsem si myslela, že to je ten pravý. Náš vztah trval poslední tři roky studia na vysoké škole a jeho logickým vyústěním měl být náš společný život. Vnímala jsem to jako náš společný sen, pro který jsem byla ochotná udělat maximum. Dokonce jsem si sehnala zaměstnání s bytem v místě jeho bydliště, i když jsem měla ze stěhování na druhý konec republiky velké obavy. Můj sen se rozpadl v okamžiku, kdy jsem poznala jeho matku. Byla připravená udělat cokoliv, aby náš vztah rozbila a udržela si syna u sebe. Ze vztahu jsem rychle vycouvala, ale dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Když však o tom přemýšlím zpětně, nelituji toho. Byla to jen jedna z epizod mého života. Jeden neuskutečněný sen. Časem jsem potkala jiného muže, máme spolu dva syny a žijeme spolu už přes čtyŕicet let.
Sny mě zatím za celý můj život neopustily, jen se mi zdá, že s přibývajícími lety viditelně ubývají a proměňují se. Nejsou už tak velké a asi ani tak podstatné. Ale i tak jsou zajímavé a stojí mi za to vynaložit nějaké úsilí na to, abych se mi splnily. Život bez snů by se mi zdál prázdný. Proto si hýčkám svůj současný velký tajný sen a neustále přemýšlím o tom, co udělat, aby se naplnil.
