Ahasver je postava „věčného Žida“, který kvůli svému provinění musí až do dne posledního soudu bloudit po zemi. Podle legendy Ahasver udeřil Ježíše Krista při výslechu u Kaifáše do tváře, podle jiné verze se mu vysmíval, když nesl kříž a posměšně volal:
„Jdi přece, Ježíši, jdi rychleji, proč jsi tak váhavým?“
A Ježíš mu odpověděl:
„Jdu již, ty však zůstaneš, až se opět vrátím.“
A od té doby musí Ahasver bloudit po zemi a čekat. Tento oblíbený motiv se objevuje v dílech řady spisovatelů i básníků, např. u Byrona – Childe Haroldova pouť, Vrchlického – Písně poutníka, nebo Apollinaira v povídce Pražský chodec, která se odehrává roku 1902 v Praze, kterou tehdy Apollinaire navštívil. Děj je soustředěn na pražské pamětihodnosti, ale přenáší nás také do oblasti fantazie, kde vystupuje starý „bludný žid“ Isaac Laquedem. Motiv bludného poutníka se objevuje i v novele Krysař od Viktora Dyka a u mnoha dalších autorů.
V přeneseném významu tento pojem označuje nespokojeného, věčně se toulajícího člověka, který nenachází uspokojení ani životní uplatnění.
Přemýšlím, jestli se dá tímto pojmem označit také člověk stále bloudící nekonečnými nivami literárními. Jakýsi literární Ahasver.
Neustálé hledání inspirace, námětu, formy, možná v tom všem i hledání sama sebe. Hledání slov, výrazu, aby slova dopadala tam, kde budou působit svou silou a významem. I když člověk toto vše najde, pak musí hledat čtenáře. Neboť autor nepíše pro sebe, ale pro čtenáře. Jen ten je měřítkem autorova úspěchu, či neúspěchu. Čtenáře však musí hledat již od samého začátku, při samotné tvorbě. Když je vše hotovo, na hledání je obvykle pozdě.
Mytický Ahasver měl v duši neklid, byv odsouzen k věčnému bloudění, bez odpočinku a bez spánku. Tímto tématem se zabýval i Václav Bolemír Nebeský ve svém díle Protichůdci:
„Na úlomku skály poutník sedí, – skála, poutník – oba stejně šedí. – On též do červánků tiše zírá, – žízní po tom, a přec neumírá.“
Věčnému poutníku chybí jistota, chybí i cíl cesty. Nikdy nemůže najít klid. Právě v tom je jeho neštěstí.
Myslím si však, že u Ahasvera literárního je to trochu naopak. Občas mu také chybí jistota, ale ten svůj vytoužený cíl hledá právě v neustálém neklidu, možno říci až v posedlosti. V neklidu, který ho žene dál a který vůbec není neštěstím, ale zdrojem jeho tvůrčí invence. Být Ahasverem není proto jen prokletím. Pokud se, ovšem, člověk neztotožní až příliš s jeho mýtickou podobou. A nezačne bloudit v sobě samém.