Bydleli jsme na Smíchově, vlastně na okraji Jinonic. V našem domě, na tu dobu dost moderním, celé přízemí zabírala výrobna cukrářů, takže i když pár let po válce byla pro nás čokoláda a vlastně i cukr s máslem vzácností, protože vše bylo na nedostatkové potravinové lístky, my děti z domu jsme občas nějaký zborcený dortík dostaly. Hodní cukráři nám dali někdy i kousek té drahocenné čokolády. Dodnes cítím, jak to v celém domě vonělo vanilkou, pečením a v předvánoční době ještě víc.
Doma se tenkrát cukroví nepeklo, nebo jen něco málo, protože nebylo z čeho. Oříšky, kokos, kakao, pomeranče a banány se začaly objevovat později a byly na příděl. Kávu si babička sama pražila, z kostí vařila mýdlo, protože na to lístky též nestačily.
Pošta a balíky se vozily modrými poštovními vozy taženými koňmi a na konci naši ulice ve dvoře domu, kde bydlela babičky kamarádka, asi deset těchto vozů parkovalo a byli tam ustájeni poštovní koně.
V předvánočním období jezdilo vozů více a my děti tajně naskakovaly na zadní sedátko vozu k malé radosti vozků. Některý z nich to přehlížel, že má černého pasažéra za vozem, ti zlí šlehali bičem dozadu. Když nás bič zasáhl, hodně to bolelo, hlavně jsme si hlídaly a zakrývaly obličej a oči. Též to však k vánoční idyle patřilo i to, že Vánoce bývaly bílé -sněhové.
Babička byla hodně věřící katolička, takže na Štědrý den ráno jsme jedli k snídani jen vánočku s čajem a pak už jsme se, až do večeře postili, abychom viděli zlaté prasátko. To se se sice nikdy neukázalo, ale za to, jak nám po tom hladovění chutnala večeře.
Stromek, většinou borovice nebo jedle, musel být vždy do stropu. Každoročně ho zdobila babi sama, předem jsme nikdy nevěděli, v jaké ho udělá barvě. Ozdoby jsem milovala, byly tam krásní ptáčci s žíněnými ocásky, čínské papírové slunečníčky, které se daly stahovat a hodně nádherných koulí vždy v barvě toho roku. Řetězy jsme dělali dlouho před Vánoci ze staniolů a místo neexistujících kolekcí a čokolád balili kostky cukru do „bábrlat“, později, když už bylo líp jsme balili Lipo a to potom babička věšela na stromek. Pak pokoj zamkla a odemkla až když na Štědrý večer zazvonil Ježíšek. Tento zvyk zůstal i když jsem byla velká, zdobit jsem já i strýc odmítala i vidět dřív ozdobený str om,protože jsme nechtěli přijít o tajemnou vánoční atmosféru.
Odpoledne jsme chodili na „půlnoční“ mši, protože za komunistického režimu byla v noci zakázána. Po příchodu z kostela se připravovala slavnostní večeře. Stůl byl prostřen svátečním ubrusem, svátečním servisem a stříbrnými příbory. Pod talíři nesměly chybět mince, aby byly po celý rok peníze, tento zvyk udržuji do dnes. Všichni jsme se slavnostně oblékli. Babička se před večeři pomodlila, poděkovala Bohu za dary a potom nám každému medem udělala křížek na čele.
Večeře se sestávala z rybí polévky a smaženého kapra s bramborovým salátem. Pokud bylo cukroví, muselo se ochutnat. Bratislavští příbuzní nám každoročně posílali oplatky s vytlačenými náboženskými motivy, které se jedly s medem. Nakonec si každý rozkrojil jablíčko na hvězdičku. Vždy tam byla a ne křížek, což by znamenalo, že majitel jablka s křížkem do roka umře. Krájela jsem vždy se zatajeným dechem, dodnes si na ten strach vzpomínám.
Když potom Ježíšek (babička nebo Ivan) zvonečkem zazvonil, šlo se k rozsvícenému stromku, kde každý našel své dárky. Bylo jich méně než dnes, ale žili jsme skromněji, a uměli se radovat i z mála. Papíry, v kterých byly zabaleny, jsme vyrovnávali, tehdy se šetřilo i na těch papírech, aby se daly použít zas napřesrok.
Kolem 21 hod přišli strejda, teta a můj stejně starý bratranec. Probrali jsme, co kdo dostal, přezpívali koledy a potom hráli Na detektiva. Detektiv musel jít do kuchyně, aby se ostatní mohli uradit. Mezitím tam ujídal připraveného smaženého kapra naloženého do octa a cibule.
Takovéto romantické, pohodové a družné Vánoce mám v paměti. Televizi jsme v té době ještě neznali, ale vůbec nám nechyběla.
Později jsem se o podobné Vánoce i v mé rodině snažila, ale kouzlo mého dětství už tam nebylo. Pokud babička žila a všichni už jsme měli své rodiny, scházeli jsme se u ní na Štěpána. Mezi našimi dětmi byli nadaní muzikanti, takže to byla pěkné hudební odpoledne.
Bohužel, čas plyne, starší členové naší rodiny postupně odešli tam, odkud není návratu, a tak z těchto Vánoc zůstaly jen milé vzpomínky.
