Volné pokračování příběhu o Martě a její rodině.
Na Vysočinu za dcerou se Marta s Petrem vypravili hned na první svátek vánoční. Lada je poprosila, aby přijeli co nejdříve a naznačila, že bude moc ráda, když zůstanou jak jen dlouho to půjde. Víc prý jim řekne, až ústně. Neměli s tím problém. Mohou zůstat až do začátku nového roku. Zabalili si věci na několik dní a Petr k tomu optimisticky přidal i veškeré vybavení na běžky i své fotografické vybavení. Marta mu to nechtěla kazit, ale předpověď počasí byla dost nemilosrdná. Tušila, že si běžkování moc neužijí. V koutku duše byla docela ráda, pohyb jí v poslední době skoro vadil, protože jí přinášel různá nepohodlí a drobné bolístky. Ale moc těšila se na čas společně prožitý s Toníkem, Aničkou a Emou.
V nejvyšších partiích Vysočiny je čekaly pouze zbytky zledovatělého sněhu. Silnice byly naštěstí suché, a tak jeli docela rychle a svižně. Ani nevnímali, že den je docela ospalý a dost zamračený. Sem tam prohodili nějakou tu větu. Bylo vidět, že Petr spíš vnímá situaci na silnici a v jejím okolí. A občas přemýšlí o tom, jak prožije volný čas, který mají před sebou. Martě se honily hlavou úplně jiné myšlenky. Z telefonátu vycitila, že Lada není ve své kůži. Její hlas zněl docela naléhavě, jistě se něco zase děje.
Některé věci jim došly brzy. U Lady byli na návštěvě rodiče jejího zemřelého muže. Lada je na vánoce pozvala, aby mohli být aspoň chvíli se svými vnoučaty. Vždyť se od pohřbu viděli jen dvakrát! Nic moc od jejich návštěvy nečekala, jejich vztahy nikdy nebyly vřelé. Někde uvnitř však cítila, že by měla zachovat vztah svých dětí k prarodičům. A domnívala se, že i oni její pozvání ocení. Rodiče sice přijeli, ale spíš se věnovali sami sobě, než aby trávili čas s dětmi. Došlo i k nějakým drobným nedorozumněním, tchýně dala Ladě několikrát najevo, že je odpovědná za smrt svého muže. Vyvrcholilo to scénou na hřbitově, kdy Ladu před dětmi obvinila z toho, že jí zabránila syna pochovat v Praze na hřbitově. Tam by aspoň za ním mohla zajít, ale do tohoto zapadákova se za ním sama nedostane. Lada musela zmobilizovat zbytek svých sil, aby se ovládla. Pamatovala si, jak Milanovi rodiče nechali veškeré zařizování po jeho smrti jen na ní. Nějak se tehdy rozhodla, teď nemá cenu to znovu otvírat. Rozhodně ne tady a před dětmi. Ty do žádných sporů zatahovat nechtěla. Ale jedno jí to nebylo.
Milanovi rodiče se zachovali odměřeně i k Martě a Petrovi. Po formálním přivítání vlastně jen seděli strnule v křeslech a mlčeli. Nemohli přehlédnout, jak se vnoučata nadšeně vrhla k babičce a Petrovi, radostně švitoŕila a sdílela s nimi svou radost nad vánočními dárky. Anička s Emou jim nadšeně předváděly koupání panenek ve zbrusu nové vaně pro panenky. Dala se do ní natočit voda a pak i používat ruční sprcha na důkladné mytí. Toník s Petrem zase zkoumali něco pod mikroskopem a pak učili malého robota provádět jednoduché předem naprogramované pokyny. Dětská zadost byla nakažlivá, ale jen pro toho, kdo ji chtěl vnímat. Pozdě odpoledne Milanovi rodiče oznámili Ladě, že se rozhodli odjet. Nikdo nereagoval na jedovatou poznámku, že už tu pro ně není místo. Nikdo je ani nezdržoval. Petr je přeochotně odvezl na nádraží k poslednímu vlaku.
Zatímco děti sledovaly zaujatě nějakou pohádku v televizi, Marta se postupně od Lady dozvídala, co všechno se tady za poslední dny událo. Bleskem z čistého nebe byl náhlý odchod aupairky Valentýny. Na začátku všeho sice byla velká radost z toho, že se bratr Valentýny zraněný ve válce na Ukrajině dostal do jedné z pražských nemocnic, a tím dostal i šanci na záchranu zraněné nohy. Po první operaci se ho Valentýna rozhodla v Praze navštívit. Po týdnu za ním odjela na návštěvu znovu a už se k Ladě nevrátila. Našla si v Praze bydlení u jedné ukrajinské rodiny a práci za barem. A místo návratu jen zavolala, trochu rozpačitě se rozloučila s Ladou po telefonu a požádala jí, aby jí sbalila věci a příležitostně je poslala na novou adresu. To všechno se odehrálo pár dní před vánocemi.
“Mami, nemohla jsem tomu uvěřit! Prostě mi to jen oznámila, jakoby se nic nedělo. Vyrazilo mi to dech, v první chvíli jsem nebyla schopná reagovat. Všechno, co jsem si tak pracně zorganizovala, se najednou zhroutilo. Zkoušela jsem ji přemlouvat, nabídla jsem jí víc peněz, ale byla neoblomná. Nechce se sem vrátit, chce být nablízku svému bratrovi. Kvůli němu by udělala cokoliv.“ dodala Lada rozhořčeně a rozhodila rukama.
“No tak, Ladi, s jejím odchodem už asi nic nenaděláš. Ale nějaké jiné řešení se určitě najde.” snažila se ji Marta utěšovat a objala ji okolo ramen. Její velká holčička se neodtáhla, jak se většinou stávalo.
“S Valentýnou to byla až moc velká pohoda, ale neměla jsem se spoléhat, že to bude trvat věčně. Teď jsem zase na tom stejně jako před rokem. Na krku tři děti a k tomu hypotéku na tenhle dům na samotě. Kdybych kdysi nebyla taková romantická naivka, tak bych ten dům nedovolila postavit tak daleko od města a ještě v místě, kam nejede žádná veřejná doprava. Kdybych ten barák prodala před rokem a rovnou se odstěhovala s dětmi do města, byla bych teď na tom o mnoho líp. “ řekla trochu vzdorně, ale pak zavzlykala.
Martě bylo jasné, že se Lada dostala po náhlém odchodu Valentýny dostala do obtížně řešitelné situace. Většinou bývá hrdá a samostatná, nesvěřuje se, nenaříká, snaží se řešit všechno vyřešit sama. Ale teď je to opravdu zlé, když se odhodlala se vším svěřit.
“Před vánocemi jsem si musela vzít tři dny dovolené. Děti byly nadšené, že jsme zase spolu doma. Dokonce i zprávu o tom, že se Valentýna už nevrátí, jen vzaly na vědomí.
Na nic se nevyptávaly. Neumí to ještě domyslet. Důležitá je pro ně přítomnost. Nejdŕív mě napadlo zavolat bráchovi. Loni mi moc pomohl, když tu byl několik týdnů. Ale ten mi řekl, že se chystají s Mai po novém roce do Vietnamu. To jim kazit nemůžu a ani nechci.” dodala s povzdechem a podívala se na matku zkoumavě.
“No, Petr se musí vrátit do firmy hned začátkem ledna, ale já bych tady mohla zůstat ještě týden nebo dva. Jestli ti to nějak pomůže.” nabídla jí Marta.
“Mami, každý den mi pomůže. Třeba se stane nějaký zázrak a rychle někoho na výpomoc k dětem najdu.”
“A když se ti to nepodaří, prostě zkrátíš pracovní úvazek, abys všechno stihla. Ze zákona máš na to nárok. A já za tebe budu po nějakou dobu platit hypotéku. Za dva roky půjde do školy i Ema, pak bude to zase o trochu jednodušší. ” navrhla Marta.
“Jo a přijdu o práci, kterou jsem tak tak těžce získala. Tahle práce se nedá dělat na zkrácený úvazek. Každý měsíc mívám spoustu přesčasů. A taky nechci, abys za mě platila hypotéku.” namítla Lada.
Do pokoje nahlédl Toník.
“Maminko, ty jsi plakala?” zeptal se starostlivě, sedl si k Ladě z druhé strany a hladil jí ruku.
“Něco smutného jsme tu s babičkou probírali. Ale už plakat nebudu, neboj se. Vrať se k Áně a Emě, ať nejsou v pokoji samy.” snažila se ho uklidnit.
“Maminko, že ty se bojíš, že nás nebude mít kdo vozit ze školy, když tu nebude Valentýna, viď?” vypravil ze sebe Toník a zadíval se na maminku svýma velkýma modrýma očima. Než stihla zareagovat, odpověděl si sám: “Od září se mnou chodí do třídy Kája, který taky bydlí tady na samotě. Přistěhovali se do toho nového bílého domku nahoře u lesa. A z družiny nebo z kroužků ho vždycky vyzvedává tatínek. Třeba by nás s Aničkou mohl také někdy vzít jejich autem sem na samotu.”
Toník obě ženy překvapil. Nejenže vnímal problém který nastal, ale dokonce přemýšlel o jeho řešení.
Jednoho všedního dne mezi svátky se Lada zastavila v realitní kanceláři. Chtěla zjistit, zda a jakou by měla šanci, kdyby chtěla prodat svůj dům zatížený hypotékou. Ale byl to jen marný pokus. Realitka sice nebyla zavřená, ale našla tam pouze sekretářku, která jí slíbila, že se jí některý z makléřů začátkem ledna ozve. Větší úspěch mělo seznámení s novými obyvateli jejich samoty. Ukázalo se, že jde o pár mladých lidí, kteří si toto místo k životu vybrali ze stejného důvodu jako kdysi Lada. Chtěli žít a vychovávat své děti v přírodě, netoužili po životě ve městě. Kromě devítiletého Káji měli ještě několikaměsíční holčičku, s níž byla žena na rodičovské dovolené. Na vzájemné výpomoci při přepravě dětí do školy a zpět se brzy shodli. Alespoň část jízd během týdne může být společná, když se to předem dobře naplánuje.
Když večer děti usnuly, dospělí probírali další možnosti, jak řešit Ladinu situaci. Marta s Petrem se snažili respektovat Ladinu základní představu o tom, že potřebuje mít dobrou práci na plný úvazek, aby byla schopná splácet hypotéku na dům a uživit celou rodinu. Shodli se na tom, že najít nějakou novou aupairku či pomocnici v domácnosti, by bylo nejjednodušší. Ale není od věci si udělat představu o tom, za jakých podmínek by bylo možné dům prodat a kde jinde by mohli bydlet. Získat nějaké vhodné bydlení ve městě nebude jistě také jednoduché. Marta Ladě nabídla, že by se také mohla vrátit domů do jejího bytu, kde teď bydlí Ukrajinky s dětmi. To by ale znamenalo je vystěhovat a navíc by si Lada musela najít v novém místě jinou práci a školu a školku pro děti.
Rodinná podpora Ladě viditelně prospěla. Díky Martě a Petrovi, kteří skoro každý den podnikali s vnoučaty výlety nebo dlouhé vycházky do okolí, si dokonce pořádně odpočinula a měla i nějaký ten čas sama pro sebe. Z druhé ruky se jí podařilo sehnat tři starší dětské autosedačky, ty budou pro střídavou přepravu dětí ve dvou autech nutně potřebovat. Jen žádná vhodná pomocnice v domácnosti se zatím neobjevila, i když už přišlo pár odpovědí na její inzerát.
Začátkem ledna Petr odjel domů, musel se vrátit do práce. Na Vysočině zůstala jen Marta.
Dětem zase začala škola, úspěšně proběhly první společné odvozy dětí ze školy a do školy.
Ve stanovený čas Kája vzorně stával za vrátky do zahrady u jejich domu a čekal, až u nich zastaví Ladinou auto. Odpoledne zase přivážel školáky domů autem Kájův tatínek. Oba kluci s Aničkou na něj společně čekávali v aule školy. Když přijeli na samotu, Lada s Emou už bývala doma, školka končila mnohem dříve než kroužky. Fungovalo to a vypadalo to nadějně.
