U graffiti nemusí jít jen o dosti finančně náročné nanášení barev, ale může být prováděno také rytím, psaním nebo škrábáním. Z tohoto úhlu pohledu jsme se spolužáky byli pravděpodobně jeho průkopníky. Vyzbrojeni fixou, propiskou a kružítkem jsme pilně po celý školní rok zdobili své lavice obrázky a nápisy. Holky malovaly srdíčka např. „Miluju Karla“ zatímco kluci dávali přednost symbolice dámského přirození. Na lavicích jsme citovali i Františka Gellnera, básníka, který zavedl do poezie pojem hospody: „Od rána dřepěl jsem vesele, v hospodě při plné sklence. Se mnou seděli přátelé, ztracené existence.“ Dále jsme využívali citáty: „In vino veritas, in rum taky“, protestovali jsme: „Jdi domu Ivane!“ nebo vypouštěli hluboké myšlenky typu: „Pil, dlouho žil“ či „Teprve pivem je žízeň krásná“. V některých specializovaných učebnách, kde se v lavicích vystřídalo během dne více žáků z různých tříd, jsme už nacházeli nejen předpřipravené taháky, ale hlavně jsme získávali kompletní přehled o dění ve škole. Zejména sexuálním. Takže nám hned bylo jasné kdo, s kým, jak a proč. A když se něco nepovedlo, okamžitě jsme věděli, kam má kdo jít, a kde ho tedy eventuelně máme hledat.
Přestože se původně mělo jednat o anonymní umění, byli jsme záhy bdělými kantory vypátráni a na konci školního roku jsme dostali vysvědčení až po řádném ošmirglování lavic. To nás vedlo k větší vynalézavosti a naše umělecké ambice jsme přenesli na školní toalety využívajíce k výše uvedenému i svých znalostí z historie: „A přece se močí!“ nebo „Království za pivo!“. Tím jsme navíc položili základy umění všeobecně uznávanému a označovanému ve wikipedii jako latrinálie neboli záchodová poezie. Tam už jsme se nebáli vyslovit ani břitká hodnocení kvalit našich vyučujících.
Jednoho dne nám i toto bylo málo. Cítili jsme, že máme na víc. Některé věci jsme si už prostě nemohli nechávat jen pro sebe. Bylo třeba informovat veřejnost. Proto naše doposud nenápadná revolta opustila zatuchlá, uzavřená WC a prudce vyrazila ven informací o řediteli gymnázia: „Knor je vůl!“ Sice jsme po tomto zásadním díle museli za své peníze přetřít barvou kus fasády školy, ale tím jsme naše umění dostali skutečně do ulic. A už to jelo. Přidávali se další a další umělci. Po městě se začaly nezávisle na nás množit různé nápisy, mimo jiné: „Nechte zpívat Mišíka“ a „Servít je vůl“. Sice nevím, kdo byl Servít, ale v každém případě na jeho odpovědi: „Všichni jste volové, Servít“, bylo možná něco pravdy.
