Je tomu skutečně tak, jeden jako druhej jsme životem otřískaní moudří mazáci, co kus to děd Vševěd, respektive bába Vševědka. Potvrdilo se to nedávno, když nás Monča s Otou pozvali na oslavný oběd k jejich stříbrné svatbě. Monča uklohnila báječné knedlo-vepřo-zelo a zejména hyperžravého gurmána Pepu tím uvrhla do naprosté extáze. Do všeobecného rozkošnického pomlaskávání a obdivného pobroukávání náhle vztyčil vidličku s kusem masa a s patosem Hamleta, kralevice dánského, zadeklamoval: „Buď pochváleno prasečí, jež něžným milencem jest chuťových mých pohárků i trávících mých enzymů. Nechť vstoupí do roztoužené huby mé.“ Jenže právě v tom okamžiku se probudilo ono vševědství. „Správně jsi měl říct vepřový, Pepane,“ ozvala se Dana. „Je v tom totiž rozdíl. Jíme maso z prasat jatečních čili potravinářských, tedy kastrovaných, a ti se nazývají vepři.“ Olda souhlasně zamručí a okamžitě předkládá doplňující informace: „Přesněji řečeno, vepři jsou kastrovaní kanci, kastrovaným prasnicím se odborně říká nunvy. Obecně se prasata chovaná výhradně na maso a sádlo nazývají krmníci.“
Do debaty zasvěceně vstupuje i Dalibor: „Vono to prase je vůbec pozoruhodnej tvor. Četl jsem vědeckej odhad, že bylo domestikováno už asi osm tisíc let před naším letopočtem. Takže je po psu druhým nejdelším přítelem člověka. Delším než kůň, kráva, ovce, koza a všechno ostatní.“
„Ale to se mýlíš, drahý příteli, je až třetím. Prvním domestikovaným zvířetem byl přece chlap,“ uplatňuje svůj obvyklý feministický sarkasmus Milena, „ale ten se vlastně moc nepočítá, protože není nijak zvlášť pro lidstvo užitečnej, že ano.“ Dalibor však tuto její uštěpačnou glosu noblesně ignoruje a pokračuje: „Kolem prasátek přitom koluje spousta nepravd. Třeba to, že se někdo potí jako prase, je blbost, protože to nemá potní žlázy. Nebo že prase je špindíra. Ale je to mimořádně čistotný zvíře, to jen lidi ho nechávají žít ve hnoji a močůvce. Prasata se sice ráda válejí v bahně, ale to je kvůli ochlazení se a proti parazitům.“
„Já zase četl, že prase je děsně chytrý,“ přisazuje si Vladimír. „Že má dlouhodobou paměť a poznávací schopnosti skoro na úrovni tříletého dítěte. Prej je zvídavé a dokáže některé problémy řešit rychleji než třeba šimpanz. A taky, že když nejsou prasata namačkaná ve velkochovech, mají i společenskej život. Hrajou si spolu, učí se jedno od druhýho, spolupracujou a dokonce i uzavírají přátelství.“
„Jak to tady tak poslouchám, pánové, divím se nám ženám, že si bereme vás chlapy. Proč se radši neprovdáme za nějakého čistotného, inteligentního, společenského a hravého pašíka,“ opět tvrdě provokuje feministka Milena, Jenže my to zase ignorujeme a dál stavíme onoho báječného tvora zvaného Prase domácí neboli Sus scrofa f. domestica na piedestal slávy. Mluvíme o tom, že již veliký antický básník Homér o prasatech psal ve své slavné Odysseie, mluvíme o jejich užitečnosti pro medicínu a farmaceutický výzkum, například v oblasti inzulinu, o jejich nepostradatelnosti při hledání lanýžů, o tom, jak zachránila spoustu lidských životů, když po válce v Jugoslávii vyrýpávala nášlapné miny… a tak dále, prostě, jak už jsem uvedl, jsme moudří Vševědové.
Příjemné oslavné odpoledne u Oty a Monči se chýlí ke konci, je dojedeno, dopito, dogratulováno. Oblékáme si bundy a kabáty, když vtom se Dalibor ve dveřích otočí se slovy: „Přátelé, uvědomujete si, co jsme vlastně dneska tady spáchali za prasárnu? Vždyť my jsme bohapustě sežrali kus druhého nejvěrnějšího a jednoho z nejúžasnějších přátel člověka. A ještě jsme si ho pokrytecky obložili knedlíčky a zelíčkem. Připadám si jako kanibal, který právě snědl sám sebe. Měli bychom se stydět!
