Nezlobme se na vlastní stárnutí, i když k nám mnohdy není laskavé
FOTO: Jana Mesarčová

Nezlobme se na vlastní stárnutí, i když k nám mnohdy není laskavé

15. 5. 2023

Nedávno jsem četla článek, v němž autorka tvrdí, že stáří je „potvora“. A že tu potvoru má ráda. Věřím. Nikomu totiž nepomůže nenávidět něco, co je tolik přirozené, neodvratitelné a pravdivé. Jednoduše – nemějme strach ze stárnutí a s odvahou mu nadělujme lásku.

„Připuštění si“ mého stárnutí nastalo v období, když mi na hřbetu rukou vystouply tmavé pigmentové skvrny a ústa mi ověnčily vrásky tak hluboké, že připomínaly při špulení rtů namalované kočičí vousy. Úsměv z mých niterních radostí pozbyl na půvabu a karikoval se do komických výrazů, který jsem však přijala s laskavostí.

Při pohledu do zrcadla jsem neomdlévala, neječela zoufalstvím, že už jsem stará a jednou nohou v hrobě. S kuráží zvědavce jsem si pořídila velkou lupu, abych si mohla vrásky s její pomocí až masochisticky prohlížet, a těm nejvýraznějším vráskám pak pomaloučku přiřazovat má životní trápení, svým způsobem odpovědná za perokresbu na mé pleti. Díky té soukromé vráskové retrospektivě jsem pocítila hlubokou vděčnost - spokojenost s tím, co jsem, kdo jsem, a že jsem prokazatelně ŽILA.

„Přesvědčení“ o mém zestárnutí jsem přijala okamžikem, kdy mi cestou z práce bolest v kyčelním kloubu zabránila stihnout přijíždějící městský autobus číslo 125, neboť jsem se nedokázala s patřičnou akcelerací pohnout, asi 30 m sprintovat, a tím spoj doběhnout. Bolest mi pouze dovolila, v kancelářském outfitu, nonšalantně si pokulhat a vyčkat v klidu na další spoj. Vše zlé je k něčemu dobré, říkala jsem si, a nabízený čas jsem využila k přehodnocení stavu mé kondice, protože podobné podrazy mi tělo, sic ne tolik výrazně, provedlo již několikrát. Stoupání do kopce, ale i prudší schody, si v poslední době vyžádaly odpočinek, nebo alespoň zpomalení. Na tůrách v houfu se má pozice rafana již propadla na pozici ocasní. Ále co, tož už nepolezu na stromy pro kešky, ferraty vyberu pouze B(éčkové), na superkopce se nechám vyvézt lanovkou a možná, i svézt dolů. Hlavně, že držím pohromadě.

„Strach“ ze stáří jsem si uvědomila, kdy jsem si hbitě nedokázala vzpomenout na dívčí příjmení mé babičky, nebo při stolové hře scrabble, když mi nešlo z nabídky sedmi písmen (jedno, že samých souhlásek) vymyslet slovo a vyskládat ho na herní plochu, anebo když jsem urputně lovila v paměti, kde jsem v sobotu byla okolo poledne. Tím pátráním v paměti mi úplně drhl mozek a do dušinky se mi nastěhovalo těkavé ticho, které se pomalu rozpouštělo do smutných vzpomínek na útrapy, které provázely při prohlubující se stařecké demenci mého tatínka, potažmo naši rodinu. Vzpomínám si, když mamince jednoho dne telefonovala bývalá kolegyně z druhé strany města, že tatínek žalostně stojí na tamní rušné křižovatce a zoufale hledá, kudy domů. Původně měl v úmyslu jen krátkou procházku okolo paneláku. Zabloudil. Anebo si „ohřál jídlo“ tak, že pustil všechny 4 kohoutky na plynovém sporáku, ovšem bez plamínků je ponechal syčet. Hrnec s jídlem na lince na svůj ohřev marně čekal. Nevím, co by bylo, až by někdo škrtl zápalkou. Vzpomínkami na tatínka se mne zmocňuje úzkost a strach, abych nebyla podobnou potížistkou v důsledku toho, že mi přestane makat hlava.

Ale dost, poroučím tyranii okamžiku! Žádné strachy, žádné „co kdyby...“! Beru do svých rukou odvahu, zapuzuji mé šílené myšlenky a pokorně přijímám to, jak aktuálně na tom jsem. Vím zcela jistě, že tu chci ještě být a žít. Sic ve zpomaleném doživotním módu, ale spokojeně a s láskou.

Můj příběh psychika stárnutí
Hodnocení:
(5 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.