Ta bílá dálka, to je láska má... Tak se zpívá ve známé písni. To ještě bývalo klidnější cestování. Ale dnes? Města, vesnice jsou prošpikovány spoustou cest, silnic, odboček, nájezdů, sjezdů, výmolů, ukazatelů. Opravuje se, semafory na každém rohu, mám pocit, že převládá samá stopka a samá objížďka. Někdy je to tak trochu horor, cestovat v dnešní době.
Skončil zase jeden sraz íčka, který byl opět plný pohody, setkání se známými, poznání nových přátel i poznání nové krajiny. Stihli jsme toho opravdu hodně, včetně večerních posezení v příjemném hotelu Elma, kde jsme byli ubytováni. A mně tam moc chutnaly topinky a k tomu dobré bílé vínko. Už bylo napsáno o tomto setkání hodně, jen bych se opakovala, ale přece jen mi to nedá. Děkuji našemu skvělému Janu Raškovi, děkuji všem, kdo tam byl. Byli jste všichni skvělí, příště se určitě zase sejdeme. ♥♥♥
Nastal den D a my se rozcházeli. Ještě celé dopoledne několik nás sedělo na terase a nějak se nám nechtělo odjíždět. Co se dá dělat, bílá dálka čekala, tak jsem dala navigaci v mobilu a vyrazila jsem. Nechtěla jsem se motat zase v Berouně, v okolí jsem vyjela i na dálnici a zase sjela, při příjezdu do Srbska. Tak jsem tedy jela směr Řevnice, okolo Ameriky. Navigace mlčela, zastavila jsem, vypnutý zvuk. Zapla jsem zvuk, vypnula placené silnice a vyrazily jsme s Jiřkou domů. Přátelé to byl horor, nějak mě to pořád navádělo na dálnici v jakémkoliv směru, octla jsem se tam opět dvakrát a jela značný kus cesty. Podotýkám, že nemám dálniční známku. Tak jsem se konečně vymotala a daly jsme si sladkou tečku v Libochovicích a už jsme byly za chvíli doma.
Jestli mě sejmuly kamery, tak potěš koště. Tak vám nevím, zda mi přijde nějaká obsílka, předvolání, šetření, či co. Dočetla jsem se, že jízda po dálnici může být pokutována do výše 20 tisíc Kč. Raději jsem se doma nepochlubila a Pepovi řekla, že musíme být u poštovní schránky dříve, než naši mladí. Asi by mi nevěřili, že jsem opravdu vypnula placené úseky.
Příště si tu zatracenou digitalizovanou dálniční známku opravdu koupím!
