Povědomí domova
FOTO: archiv Jana Zelenky a Věry Ježkové

Povědomí domova

1. 6. 2023

K tomu, aby člověk cítil pořádně silně vědomí domova, je moc důležité, kromě jakéhosi vědomí sounáležitosti s místem, kde žije, také mít doma vše stále na stejném místě. Ať už se jedná o nábytek, lednici, trenky v šuplíku, ponožky, nebo knihu, kterou si chcete přečíst.

Když podvědomě i potmě nahmátnu vypínač, či dveře lednice, posiluje to u mne hřejivé vědomí domova. Je to jistota, že vše je takové, jak být má.

Co vše vlastně obsahuje ten příjemný pocit domova? Obávám se, že to není jen ten prostý fakt, že potmě nahmátnu kliku, protože ji nikdo nemohl přemístit jinam.  Že se potmě nepřerazím o vysunuté křeslo, či židli, nenabourám do přemístěné skříně, a po paměti trefím třeba i na záchod.

V těchto pocitech je člověk značně konzervativní a jeho mozek má v sobě uloženo množství podvědomých stereotypů, které nám usnadňují naše žití.

Problém může ale nastat v případě, že je rodina početnější a pak je pro jednoho docela těžké, ba přímo nemožné, přizpůsobit tyto mozkové stereotypy ostatních členů rodiny k obrazu svému. Úplně stačí, když dítě nechá hračku uprostřed pokoje, nebo když tam nechá třeba i židli, nebo když si manželka ve vaší nepřítomnosti usmyslí, jinak uspořádat obývák. A vy, v  ustálené představě svého podvědomí, se o to přerazíte.

„Hergot, kdo tu zase dělá bordel?“ vybouchnete jak přetopený kotel.

Zkrátka, chceme být obklopeni věcmi, které mají svá ustálená místa. I člověk podstaty spíše cholerické, je v tomto ohledu striktně konzervativní. Mnohdy bychom také chtěli, aby i jevy vnějšího světa, události všední i nevšední, jevy politické a třeba i sportovní, měly svůj ustálený průběh, tak, jak to máme nastavené ve svém mozku. Tak, jak vnímáme, to podstatně širší vědomí svého domova. Ale v  tomto případě je to přímo nemožné.

Nemůžete otevřít okno a do ulice zařvat:

„Hergot, který z papalášů tu zase dělá bordel?“, a myslet si, že změníte svět. To si sice můžete myslet, ale je vám to houby platné. A pokud to budete dělat i častěji, dostanete se spíš do maléru.

Dobré by bylo, kdyby se člověk cítil doma alespoň v těch zásadních otázkách života. Aby byly tyto problémy a všechny zásadní otázky vždy na svém místě. A pokud možno tak, aby to konvenovalo s naším podvědomým vnímáním reality.

Ale ještě jedna okolnost může náš pocit domova výrazně ovlivnit. Tou okolností je cestování. Hodně jsme se ženou cestovali. A užívali si poznání jiných světů a jiných civilizací. Měli jsme v tomto případě zcela totožné zájmy.

 Ale všechny ty cesty světem, které jsme spolu v uplynulých zhruba třiceti pěti letech absolvovali, mi přinesly, kromě několika vydaných cestopisů, i jedno velké poznání. A sice poznání domova. Uvědomoval jsem si to vždy, když jsme, ať už autem, či letadlem, překračovali naše hranice a mířili domů. Je až paradoxní, že se člověk musí dostat hodně daleko, třeba až na druhý konec světa, aby se svému domovu přiblížil.

Jan Zelenka

 

*

Domov. Slovo, které ve většině z nás nejspíš vyvolá představu a pocit bezpečí, pohody a příjemného prostředí. Domov je místo, kam se rádi vracíme.

Domov ale také nemusí znamenat pro všechny totéž. Řečeno jinými slovy, domovů je víc, jsou různé. Pro někoho je domov jeho byt nebo dům, také místo nebo město, kde se narodil, nebo i celá země, pro jiného dokonce ztichlá putyka …

Někdy jdeme domů, i když nejdeme domů. Například, jsme-li na dovolené a vracíme se odněkud do hotelu, kde jsme ubytováni, říkáme, že jdeme domů. Někde se cítíme jako doma.

Znám mladou ženu, která se narodila v Praze české matce a anglickému otci. Během pracovního pobytu v Austrálii se seznámila s Kanaďanem, s nímž pak krátce žila na Novém Zélandu. Po nějaké době ji následoval do Prahy. Uvažovali, že by se přestěhovali do Kanady. Z toho nakonec sešlo kvůli silným mrazům v oblasti, odkud on pochází. Nyní bydlí v Karlíně a přemýšlejí o tom, že se přestěhují do Anglie, aby on byl ve svém jazykovém prostředí. Jsou to lidé kosmopolitní, domov je pro ně celý svět. Doma jsou tam, kde jsou spolu. Je to svým způsobem krásné, svědčí to o jejich pevném vztahu. Já tam ale cítím neukotvenost, absenci skutečného zázemí. Je to nejspíš tím, že nejsem dobrodruh.

Kadeřnice, k níž chodím již několik let, je Ukrajinka. Je vdaná, má čtyři děti, v Praze žije dlouho. Když jsem se k ní nedávno objednávala, řekla mi, že další týden má dovolenou. V kadeřnictví jsem se jí zeptala, zda bude tady, nebo pojede domů (na Ukrajinu, kde má rodinu). Odpověděla: „Domů.“ Zatímco se věnovala mým vlasům, přemýšlela jsem, co jí mám říct, až budu odcházet. Popřát jí v současné situaci hezkou dovolenou nepřipadalo v úvahu. Popřála jsem jí tedy všechno dobré. Smutně se na mě podívala a řekla: „Já vám taky.“

Věra Ježková

 

 

* * * 

 

 

 

bydlení životní styl
Hodnocení:
(5.1 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.