Získání důvěry bývá dlouhodobý proces, zatímco její ztráta může být dílem okamžiku, to je známá věc. Proto mě těší, že se už snad konečně po tom nečekaném a hlavně zcela nesmyslném výbuchu negativních nařčení z plagiátorství situace zvolna uklidnila a vítr nenávratně rozfoukal i zbylý „atomový“ prach. Já jsem se ho však nadýchala příliš zhluboka a bohužel ho mám na plicích ještě tolik, že se ho pokusím zbavit těmito řádky.
Především bych chtěla vyjádřit svůj obdiv ke spisovatelce Aleně Mornštajnové. Jak píše, proč píše, jak dlouho a svědomitě se připravuje, a jak upřímně a s láskou o své vášni pro psaní hovoří. To všechno, ve spojení s její skromností navzdory všem oceněním, která si svým talentem vydobyla, zákonitě budí v jejích čtenářích důvěru. A zároveň nadšení, s jakým je každá její nová kniha očekávána. Mám je doma všechny... Ale samozřejmě také vím, že není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, a byla bych hodně naivní, kdybych si myslela, že můj obdiv a nadšení vůči paní Mornštajnové musí sdílet každý. To jistě ne, i když věřím, že je nás většina...
Ovšem to, co rozpoutala jistá renomovaná literární publicistka svým nabubřelým tvrzením, že poslední spisovatelčin román Les v domě je...cituji: "něco mezi creepypastou a šedou zónou literární výpůjčky", to mě rozlítilo k nepříčetnosti. A zdaleka nejen proto, že jsem nevěděla, co tohle příšerné slovo znamená. Tím víc, když jsem si to zjistila! Tento způsob vyjadřování je totiž přímo hmatatelným důkazem, že z takových zdrojů, jako je jakýsi avantgardní on-line deník, paní Mornštajnová rozhodně svoji inspiraci nečerpá.
Ze všeho nejvíc mě však rozčílilo, že v této pseudo sofistikované kritice (patrně ve snaze odlišit se za každou cenu) zaznívá zcela neprůkazné a dokonce mnohokrát vyvrácené nařčení, že si zkušená spisovatelka vypůjčila = ukradla příběh jiné osoby. Osoby, která před zraky veřejnosti svoji tvář skrývá pod strašidelnou (creepypastovou!) kočičí maskou a svoji identitu v prázdné krabici na hračky. Podle mého soudu se musí nejspíš obě dámy cítit umělecky nedoceněné, a ve své spřízněnosti, ať už společným působištěm či osobním vztahem, se rozhodly zviditelnit na úkor až příliš oblíbené spisovatelky. A za takovým úmyslem nemůže být nic jiného, než malá, všudypřítomná lidská (nebo jen ženská?) závist…
Jakkoli je mi líto, co komiksová umělkyně v raném dětství prožila, připadá mi – a teď samozřejmě fabuluji – že se dvě kamarádky z jakéhosi alternativního internetového portálu dohodly, že po zádech nekorunované královny českého románu vyšplhají společnými silami rovněž na výsluní popularity. A to se jim – doufejme, že opravdu jen dočasně – bohužel podařilo. Jenom proto, že se jim dávno publikovaný příběh jedné z nich zdál podezřele podobný příběhu nešťastné cácorky z románu Les v domě. A jenom proto ho nechaly rozcupovat na kousky, prozradily děj, pointu i všechna tajemství, která měla zůstat ukryta před čtenářem až do poslední stránky, tak jak to umí právě Alena Mornštajnová. To považuji téměř za zločin...
Ostatně, i kdyby - jak sama autorka románu uvádí v jednom z rozhovorů - čistě teoreticky vyslechla kdysi ve vlaku zrovna příběh z inkriminovaného autobiografického článku, který si třeba její spolucestující předtím přečetli na internetu nebo o něm rovněž někde slyšeli, tak by paní výtvarnice s krabicí na hračky mohla být vlastně poctěna, že si její smutný zážitek vybrala pro tak dokonalé a mystické zpracování ve svém románu zrovna tato významná spisovatelka… Ale jestliže ji to naopak velmi rozjitřilo, jak tvrdí, měla paní Mornštajnovou slušně oslovit a sdělit jí své podezření sama, bez médií a bez útoků proti ní. A pokud by jí nařčení paní A.M. jednoznačně vyvrátila, měla to zkrátka komiksová umělkyně přijmout a ne se ji snažit usvědčit ze lži... Takové trauma přece nezažila jenom ona, podobných zpovědí je plný internet. Zrovna dnes jsem opět na jednu narazila, a to mě inspirovalo k vyjádření svého názoru zcela veřejně.
Jenže obě dámy z podivného portálu si tvrdošíjně stojí za svým, aniž by akceptovaly obhajobu spisovatelky, čímž zcela bezostyšně a neprávem oslabují její důvěryhodnost, berou jí chuť psát a vědomě jí tím ubližují. A to je pro mě osobně nepřijatelné.
Vím totiž, jaká je to slast usednout v tichu k počítači, nechat plynout myšlenky a snažit se je co nejlépe zachytit do písmen, slov a vět, a skládat je k sobě tak dlouho, až má člověk pocit, že je to ono. A druhý den si to přečíst a zase v textu něco změnit, přepsat, upravit… Ten tvůrčí proces je čirá radost.
Proto pevně věřím, že si paní Alena Mornštajnová nenechá vzít chuť do dalších plánů, a už vůbec ne radost ze psaní, které naplňuje nejen ji samotnou, ale obohacuje především nás, její čtenáře a hlavně čtenářky. Že se v žádném případě nedá touto nechutnou kauzou odradit od svého osobitého způsobu vyprávění a že se rozhodně nevzdá svého práva na literární licenci a svobodu projevu…
K tomu jí přeju hodně síly, trpělivosti a dalších úspěchů, a všem ostatním jako vždy hezké vztahy v běhu času!
H.Š.
