Je ráno, jsem sama doma, můj manžel leží opět v nemocnici, je mi smutno, i když tam s dětmi jezdíme často, prázdnota mě provází celým bytem. Na vše jsem tu sama, i když děti mi pomáhají a vnuci jsou radostnými střípky mého života. Protože špatně chodím, nejsem schopna dojít na nádraží, pak v Plzni dopravními prostředky dojet k nemocnici, naštěstí dcera i syn mi umožňují se tam dostat, jak je to možné dle jejich možností, také někdy jede jeden z vnuků, jsem jim všem neskonale vděčná.
Podívám se na hodiny, bude půl osmé ráno, musím jít k oknu na silnici, zamávat naší malé pravnučce Emmičce, která právě končí 1.třídu ve škole v naší obci. Zítra dostane své vysvědčení, a máme domluveno, že se tady zastaví cestou zpátky, odměna jistě bude. Není ani vyloučeno, že se tam ráno půjdu podívat na jejich rozloučení s prvním školním rokem.
V naší obci máme školku i školu na vysoké úrovni, dokonce sem vozí děti ze širšího okolí. Do této školy chodil i můj manžel, je tomu opravdu už dávno. To jistě nemám ve své paměti. Chodily tam i naše děti, kurážná dcera, která byla ve škole velice tichá, navíc i o přestávkách seděla s rukama za zády. Když mi to tenkrát paní učitelka říkala, nechtěla jsem věřit tomu, že je to to samé dítě, které máme doma. Po šesti letech začal chodit do této školy i syn. Vše bylo v pořádku, syn byl nadaný a hodný kluk. Jen já jsem trpěla, když jsem děti doprovázela pohledem, i když se nedá porovnávat tehdější silniční provoz s dnešním. Samozřejmě jsem děti první rok také doprovázela ke škole, ale jak všichni víme, děti se většinou tomu brání, aby se jim jiné děti nesmály.
Děti z naší rodiny se postupně vyměňovaly, takže po nějakých letech začali chodit do téže školy i naši první vnuci, dvojčata od dcery. Šikovní, sportovně založení kluci prošli naší školou velmi dobře, trochu problémů se vyskytlo v jejich chování, zvláště jeden byl jak z hadích ocásků. I tehdy jsem stála u okna na silnici a doprovázela jsem je pohledem. Pak dospěli do školního věku mladší vnuci, ti domácí. Ti oba byli výborní a z 1.stupně pak pokračovali na blízkém gymplu. Cestu do školy měli stejnou jako jejich děda, táta, teta a jejich bratranci.
A zítra si ponese své vysvědčení Emmička, doprovázena maminkou a skoro půlročním bráškou. Bylo by krásné vidět i malého, jak jde ránem do školy, bylo by krásné to ještě zažít, ale musíme být rozumní. A oba domácí vnuci mají známost, někdy i jejich děti budou třeba chodit cestou, kterou chodili jejich tátové do školy.
Přeji všem dětem, aby zítra byl jejich šťastný den, a také krásné zážitky prázdninových dnů.
