„Během studií na Filosofické fakultě Karlovy univerzity jsem se zaměřil hlavně na politickou historii a dějiny politických stran v českých zemích, což mě přivedlo k zájmu o československý exil po únoru 1948 a tím oklikou i k problematice krajanů,“ vysvětluje své současné zaměření historik Martin Nekola.
Co byl ten první impuls, který vás nasměroval k bádání po životech českých občanů v zahraničí? A který byl ten první Čech, na kterého jste se zaměřil?
Především fakt, že se jedná o fascinující fenomén, nedílnou součást našich dějin, o které se toho však stále moc neví. Otevírají se tam široké možnosti výzkumu. Jako prvního jsem „zpracoval“ Petr Zenkla, pražského primátora, místopředsedu vlády, jednoho z nejvýraznějších politiků před a po druhé světové válce, který ovšem také skončil v exilu. Napsal jsem o něm disertační práci a knihu.
Co vás na Petru Zenklovi tak zaujalo?
Byl to demokrat tělem i duší, ryzí český vlastenec, kterého pro jeho přesvědčení perzekuovali rakouské-uherské úřady, nacisté i komunisté. On ale neuhnul. Strávil šest let v koncentračním táboře a po únoru 1948 dvacet sedm let v americkém exilu, kde neúnavně bojoval proti totalitě.
Kolik Čechů v zahraničí už jste takto „zmapoval“?
Desítky. Někdy se podaří narazit na životní příběh „neznámého“ člověka, který ale ušel velmi zajímavou cestu a cítím potřebu s ní seznámit veřejnost, zejména pak mladší generace, aby si začaly více věřit a nenechaly se pohltit komplexem malého národa. Češi ve světě totiž dokázali neuvěřitelné věci, v mnoha oborech!
Můžete některé z nich jmenovat, tedy co dokázali?
Tak třeba pražská rodačka Gerty Coriová, která se usadila v USA, se v roce 1947 stala první ženskou držitelkou Nobelovy ceny za fyziologii nebo lékařství, Karel Velan v Kanadě patřil k nejvýznamnějším průmyslníkům a držitelům mnoha patentů, závodní lyžař Antonín Šponar měl v Austrálii lví podíl na popularizaci zimních sportů… Když to vezmu letem světem, Češi opravdu zanechali nesmazatelný otisk v nejrůznějších oborech, samozřejmě vedle toho, že často od nuly vybudovali firmy a podniky, které fungují už několikátou generaci.
Jak vlastně takové bádání v zahraničí vypadá? Je to hledání na internetu, anebo hledáte materiály přímo v zahraničí, v archivech či přímo v rodinách?
Víceméně je to kombinace všeho. Když mám štěstí, podaří se mi kontaktovat potomstvo a dostat se k osobním pozůstalostem, rodinným fotografiím, dopisům a deníkům. To jsou ty nejcennější prameny. Často také bádám v zahraničních archivech a knihovnách, zejména tedy v USA, kam jezdím tak třikrát do roka, ale to je pochopitelně náročná a drahá zábava.
Jaká osobnost vám dala při vaší práci nejvíce „zabrat“?
Po detailech ze života pár jedinců marně pátrám už několik let a stále se nedaří. Jeden příklad za všechny: pražský rodák Pavel Klein, který se po roce 1939 usadil v Caracasu ve Venezuele, založil prosperující importní firmu a stal se svého času jedním z nejbohatších lidí Latinské Ameriky.
Vzácné dokumenty a hlavně fotografické materiály jste objevil u českého cestovatele Bohumila Pospíšila. Přibližte nám jeho život a to, čím se stal ve světě významným?
Pospíšil byl dobrodruh původem z Přerova, který se roku 1926 vydal na pětiletou výpravu kolem světa, během které navštívil desítky zemí. Vrátil se z ní sice do Čech, ale následně se odstěhoval na Nový Zéland, a stopy po něm zmizely. Téměř padesát let po jeho smrti mi úplnou náhodou přistálo v náručí šest krabic s jeho pozůstalostí – deníky, zápisky, dopisy a především stovky unikátních fotografií z Číny, Indonésie, Mongolska či Malajska. Neuvěřitelný poklad!
Jste ve spojení s potomky pana Pospíšila?
Ano, byl to právě Pospíšilův vnuk žijící v Aucklandu, který mi ty materiály zaslal. Jsme pravidelně v kontaktu. Rodina má zájem, aby se jméno dědečka opět dostalo do širšího povědomí, takže o něm píšu články, přednáším, pořádám výstavy…
Proč se cestovatel Pospíšil vlastně sám nezviditelnil podobně jako třeba Hanzelka se Zikmundem?
Během let 1931-1934, co pak strávil v Čechách, psal hodně článků a přednášel, ale díru do světa nikdy neudělal. Jeho jediné dva cestopisy, Čínou za revolučního varu a Toulky po ostrovech divů bohužel v Praze vyšly až poté, co se definitivně přesunul na Zéland, takže ho sláva minula.
To množství materiálů a informací o Bohumilu Pospíšilovi vydají jistě na knihu. Plánujete ji?
Určitě, rád bych ji měl hotovou příští rok, ale bude to velká výzva. Vedle toho se uvažuje ještě o dokumentárním filmu. Mohu ujistit, že o Bohumilu Pospíšilovi ještě uslyšíte.
Na návštěvě ve Wellingtonu u Josefa Valenty, svého času nejstaršího Čecha na Novém Zélandu.
Zemřel v červnu 2022 ve věku 97 let
Martin Nekola při jedné z častých přednášek pro veřejnost
Několik knižních publikací jste již vydal, například knihy Po stopách Čechů na Novém Zélandu či Český New York. Zastavme se nejdříve u té první knihy – co zajímavého jste objevil v české komunitě na Novém Zélandu?
Ačkoliv ta komunita byla mnohem menší než třeba v Austrálii, hovoříme jen o pár stovkách lidí, najdeme tam mnoho zajímavých příběhů našich umělců, architektů, restauratérů, podnikatelů.
Zaznamenal jsem příběh Bohumíra Lindauera, který portrétoval Maory…
Ten byl poměrně dobře zpracován již v minulosti. Ale určitě je obdivuhodné, že díla umělce z Plzně dodnes zdobí nejslavnější novozélandské galerie a jsou ceněny na miliony dolarů.
Proč si vlastně Češi vybrali jako svůj nový domov Nový Zéland, tedy tak vzdálenou zemi, naprosto odlišnou od české krajiny?
Motivace se lišila v různých obdobích. Začátkem 20. století to byly obchodní příležitosti, po roce 1939 Nový Zéland poskytl útočiště několika desítkám našich židů, po komunistickém převratu a srpnové invazi o dvacet let později místní úřady neméně vřele přivítaly našince, prchající z politických důvodů. Ale ano, nesmíme zapomenout, že u protinožců spousta věcí fungovala úplně jinak a zvykání na nové prostředí se neobešlo bez těžkostí.
Velká komunita Čechů byla také v New Yorku. Také o ni jste sepsal knihu. V jakých letech Češi odcházeli nejvíce do USA. Bylo to hlavně před či v období II. světové války, anebo početnější vlna odešla za období komunismu?
Už podle sčítání obyvatel v roce 1920 se v New Yorku hlásilo k českému původu na 40 000 lidí. Byla to početná komunita, která žila velmi aktivním společenským a kulturním životem.
Co vás zaujalo na životě českých krajanů v New Yorku?
Big Apple, jak se New Yorku přezdívá, je mé oblíbené město, několik měsíců jsem tam žil při post doktorském stipendiu na Kolumbijské univerzitě, navštívil jsem ho asi dvacetkrát, rád procházím nejrůznějšími čtvrtěmi a pokaždé narazím na fragment české minulosti, o kterém jsem neměl předtím tušení. Nápis, budova, žijící pamětník, hřbitov s českými náhrobky…
Kolik vlastně Čechoslováků od roku 1939 se odstěhovalo do zahraničí, a kde se nejčastěji zabydlovali, ví se to?
Válečná emigrační vlna čítala jen pár tisíc lidí, mnohem masivnější byla ta mezi lety 1948-1989, kdy z Československa do zahraničí odešlo přes čtvrt milionu lidí.
Předpokládám, že jen zlomek z nich se po roce 1989 vrátila domů…
Etnologický ústav a ministerstvo zahraničí bude mít podrobnější statistiky. Někdo se vrátil nastálo, někdo sem z nesouhlasu s polistopadovým vývojem jezdí jen na návštěvu, někdo vůbec, někdo si pořídil byt a pendluje, je to relevantní.
Jste koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, který se zaměřuje na osudy Čechů v zahraničí. Co je vlastně jeho cílem či účelem?
Na našich webových stránkách www.czechoslovaktalks.com , které jsou k dispozici česky i anglicky, jednoduše sbíráme inspirativní životní příběhy Čechů v cizině. Jsou to mnohdy neuvěřitelné osudy lidí, kteří odešli ještě za Rakouska, pak za první republiky, po německé okupaci, komunistickém převratu, srpnu 1968. Je to takový pestrý průřez našimi neklidnými moderními dějinami. Ti lidé se prosadili v zahraničí v umění, vědě, sportu, byznysu a dalších oborech a my o nich téměř nevíme. To chceme napravit. Na webu přibývá příběh zhruba každý měsíc, proto budeme moc rádi, když i čtenáři portálu i60 sami přispějí nebo nám dají zajímavé kontakty. Můžete nás sledovat i na instagramu: „czechoslovak_talks“. Již několik let také objíždím Čechy a Moravu s přednáškovým pásmem o krajanech. Pokud by někdo ze čtenářů měl o mé povídání zájem pro knihovnu, školu či muzeum, velice rád vyhovím.
O vybraných Češích v cizině si budou moci naši čtenáři číst i v naší nové rubrice Osudy Čechů v zahraničí. Prozraďte pár osobností, které nám představíte…
Texty na webu Czechoslovak Talks mají jednotnou strukturu, jedná se vždy o vyprávění jedné osobnosti v „ich formě“, zhruba v rozsahu 700-1000 slov. Oproti tomu rubrika na webu i60.cz mi poskytuje mnohem větší prostor, abych představil celý tento pestrý fenomén. Příspěvky proto budou pojednávat o jednotlivých lidech, ale i celých krajanských komunitách v různých městech a zemích, o důležitých organizacích, tiskovinách, událostech a tak dále. Fantazii se meze nekladou a mohu slíbit, že čtenáři se mají na co těšit.
