Jde o pokračování příběhu o Martě a její rodině. V předešlém dni se konala svatba jejího syna Libora a Mai, dívky z vietnamské komunity. Vietnamská část svatby proběhla v Praze, v tržnici SAPA za účasti mnoha hostů.
Brzy ráno Martu probudily nezvyklé zvuky. Nebyly ani příliš hlasité, ani nepříjemné, ale takové prostě zatím nepatřily do jejího života. Vstupovaly do místnosti přes tmavé závěsy odkudsi z venku. Uvědomila si, že nespí doma, ale je v hotelovém pokoji. Ubytovali se zde s Petrem včera ještě před začátkem svatebního obřadu. A do hotelu se vrátili pozdě v noci, když svatba v Sapě skončila. Včera si nestihla pokoj důkladněji prohlédnout. Teprve teď si uvědomovala, jak je malý a pouze velmi jednoduše vybavený. A navíc všude je poházeno včerejší slavnostní oblečení a spousta dalších věcí. Na přespání to samozřejmě stačilo, ale jak tady má strávit další dvě či tři hodiny, než se probudí Petr a budou moci jít na snídani?
Rozum jí našeptával, že by bylo nejlepší ještě znovu usnout. Přinutila se, provedla tři trapné pokusy, ale spánek stále nepřicházel. Místo toho se jí v hlavě promítaly rozmanité obrázky ze včerejší svatby. Nakonec opatrně vyklouzla z postele, osprchovala se a rozhodla se, že by se mohla trochu projít v okolí hotelu. Petr se zatím v klidu dospí a ona nějak překlene čas, než nastane ráno pro normální lidi. Potichu opustila pokoj, sjela výtahem dolů, prošla kolem prázdné recepce a odhodlaně vyšla před hotel. Identifikovala pro ni nezvyklý hluk probouzejícího se města, ale i svěží vzduch proudící širokou ulicí. Dokonce jí trochu rozcuchal vlasy. A přinesl vejmi jemný náznak vůně čerstvé kávy. Šálek kávy by si dnes po ránu určitě dala. Chvíli se rozhlížela, prošla se ulicí sem a tam, až objevila malý dřevěný stánek na okraji miniaturního parčíku, kde si skutečně mohla dát čerstvou kávu i v tuto ranní hodinu. Usadila se s ní k jednomu ze dvojice miniaturních stolků před stánkem. Teď už jí nic nechybělo.
“Mohu si přisednout?” vyrušil ji povědomý hlas ze zamyšlení. Otočila se a musela trochu přihmouŕit oči, aby v protisvětle poznala Jiřího, přítele své dcery. Uvědomila si, že také on spal v hotelu.
“Samozřejmě. Ty jsi také nemohl dospat? Nebo jsi toho vypil včera trochu víc a bolí tě hlava?” zeptala se Marta malinko provokativně. Podvědomě jí vadilo, že byla vyrušena.
“Přece víš, že skoro nepiju. Ale jsem prostě ranní ptáče, a to se nedá vůlí změnit. Rodiče vždycky vstávali brzy ráno. A než vyrazili do práce, museli se postarat o všechno domácí zvířectvo. A my děti jsme se museli také zúčastnit. To se člověku prostě dostane pod kůži.” vysvětloval Jiří ochotně, zatímco čekal na svou kávu.
“Petr si rád pospí. A já už jsem si zvykla, že jsou rána jen moje. Když to jde, tak ho radši nechávám ráno spát. Máme pak oba lepší naladění.”
Nějakou tu chvíli oba mlčeli a vychutnávali si po doušcích lahodný ranní zdroj energie. Až po chvíli Jiří začal mluvit o tom, co právě zaměstnávalo jeho mysl.
“Lada slibovala dětem na dnešek návštěvu zoologické zahrady. Tady v Praze ještě v zoo nebyly a moc se na to těšily. Ale včera na svatbě se rozzlobila, když se Anička s Emou bez dovolení zašily v té šatně s nevěstou, nikomu o tom neřekly a spousta lidí je hledala. Když jsme se vraceli v noci do hotelu, rezolutně rozhodla, že do zoo nepůjdeme, protože seděti neumějí slušně chovat. A hned ráno prý pojedeme domů.”
“Třeba Lada do rána vychladne a změní názor. Byla by to škoda, když už jste tady.” reagovala na to Marta pragmaticky, ale ne moc přesvědčivě.
“Je mi líto hlavně Toníka. Ten si plánoval, která zvířata navštíví, protože o tom chtěl psát něco do školy. A navíc, ten se ani neztratil a měl by být potrestaný také.” rozvádě dál situaci Jiŕí a usilovně se u toho mračil.
“Lada je někdy zbytečně moc přísná, a to nejen na děti. Často trápí zbytečnými nároky i sebe. Chce mít všechno perfektní a neumí si vyhodnotit, že to někdy za to vůbec nestojí.”
“Taky jsem se jí snažil naznačit, aby pořád neorganizovala sobě ani dětem každou minutu. Někdy je lepší trochu improvizace. Ale nic se nezměnilo. Moje připomínky nebere vážně. ” povzdechl si Jiří. Martě to bylo sympatické, nějak by mohla pomoci.
“Ty chodíš rád do zoo?” napadlo jí.
“Nijak zvlášť, ale jako dítě jsem těžce nesl, že v zoo už všichni spolužáci byli, jen já ne. Naši se mnou nikdy do Prahy nejeli, šel jsem tam sám, až když jsem byl na vysoké. A to jsem se zvířátek nabažil.” přiznal se Jiří.
“Něco mě napadlo. Pokud bude Petr souhlasit, mohly bychom vzít vnoučata do zoo my. Petr stejně sliboval Toníkovi, že ho naučí dělat pěkné fotky. A v zoo je na to ideální příležitost. Já si užiju zvířátka zase s děvčaty. A ty a Lada budete mít spoustu hodin jenom sami pro sebe.” navrhla docela velkoryse Marta.
Definitivně se domluvíme při snídani, tam se sejdeme všichni.
Do hotelu se vraceli jako dva spiklenci. Nahlédli do restaurace, ale nikdo z rodiny ještě na snídani nebyl. Nastoupili tedy oba do výtahu. Vyjedou nahoru a pak půjdou všichni na snídani společně.
“Moc díky Marto, to je dobrý nápad. To by nám mohlo vyjít.” stihl ještě poznamenat Jiří. Pak sebou kabina výtahu trhla, ozval se ostrý kovový zvuk a výtah se zastavil. Chvíli na sebe jen udiveně hleděli. Pak Marta zkusila stisknout tlačítko s číslem patra. Nic. A zkoušela to znovu a znovu. S tlačítky všech pater. Marně. Výtah se ani nehnul. Nakonec použila nouzové tlačítko. Podle popisu by se měla dovolat na výtahovou pohotovost. Nefungovalo. Zírali na sebe vyděšeně. Bylo jim jasné, že uvázli ve výtahu! Ještě, že měli u sebe mobily. Marta si vzpomněla, že tam má číslo na recepci hotelu. Tam se jí podařilo dovolat. Vypadalo to, že zaseknutý výtah není až tak výjimečná věc. Od recepčni dostali řadu rozumných pokynů, jak se mají chovat. A informaci, že to bude chvíli trvat, než je někdo vyprostí. Asi s tím tady mají své zkušenosti.
Po několika minutách rozpačitého postávání v kabině výtahu, která uvízla mezi dvěma poschodími, podlehli doporučením a usadili se na podlahu výtahu. Každý pěkně na své straně.
“Zatím jsem problém v uzavřeném prostoru neměla, ale kdo ví, co to se mnou udělá. Snad tu nebudeme víc než hodinu.” konstatovala Marta a zmlkla. Do řeči jí moc nebylo. Jiří se na podlaze stále vrtěl, jakoby zkoušel najít tu nejvhodnější polohu.
“Ani já nejsem klaustrofobik, ale na takhle tvrdé podlaze jsem už dlouho neseděl.” vysvětloval zase své nezvyklé pohyby Jiŕí.
“Nechala jsem Petrovi zprávu, že jsem se šla projít. Ještě mu napíšu jednu, že jsme uvěznění ve výtahu. To si počte, až se probudí. Ale zatím může klidně spát.”
Pár minut oba mlčeli. Nic se nedělo, kabina se nepohnula. Pak Marta znenadání vztekle bouchla pěstí do kovové stěny. Vylekala tím sebe, ale hlavně Jiŕího. Ten znovu volal na recepci, aby se dozvěděl, že za chvíli přijede hotelový údržbář a do půl hodiny tu bude výtahová pohotovost. Pro jistotu, kdyby na to údržbář nestačil. Byl prý v tomto směru proškolen, ale ne vždy je při zásahu úspěšný.
“A nám dvěma ta slečna z recepce doporučuje, že si máme něco hezkého vyprávět. Prý nám to rychleji uteče.” dodal Jiŕí a zkoumavě se zadíval na Martu.
“Tak navrhni téma.” reagovala Marta, ale bylo vidět, že jí do řeči není.
“Co takhle včerejší svatba? Mně se nakonec moc líbila. Byla dost jiná, ale zvláštní a zajímavá. Sice tam byla spousta lidí, ale přesto jsem se tam cítil i já dobře. A to svatby moc nemusím. Souhlasil jsem s tím, že pojedu, hlavně kvůli Ladě. Příjemně mě překvapilo, že mi to vůbec navrhla. I když to bylo na poslední chvíli. ” pokusil se Jiří vyplnit prostor něčím jiným než napjatým mlčením.
“Také mě ta svatba v Sapě příjemně překvapila. Hostů bylo sice hodně, ale byli milí a velice ohleduplní. Všechno pěkně klapalo a byla tam příjemná slavnostní a zároveň skoro rodinná atmosféra.”
“A oba novomanželé přímo zářili. Mai mi připomínala něžný a svěží květ, který vyzařuje svou krásu do okolí. A Libor se na ni díval zamilovaně. Dost jsem jim to záviděl.”
“Já jim to také moc přeju a doufám, že je čekají krásná léta společného života. Na vánoce už by měli být tři.” prořekla se Marta.
“Tak to je ta zvláštní záře.” podotknul Jiří.
“Co ty o tom můžeš vědět?”
“Kdysi dávno jsem to zažil na vlastní kůži. V té době jsem končil vysokou školu. Moje přítelkyně čekala naše dítě a také dostala najednou ten zvláštní něžný vzhled. A pohled plaché laně. Pamatuji si to dodnes. Plánovali jsme svatbu a dlouhý společný život. Bohužel brzy potratila. Snad jí řekli, že by se mnou mít děti už neměla. Postupně jsme se odcizili, ze svatby sešlo. A mě to ze vztahů tak nějak vyléčilo.” zpovídal se upřímně Jiří.
“Libor si také něco prožil, než poznal Mai. Studoval na vysoké hotelové škole v Londýně, seznámil se tam s Amy a měli spolu velké společné plány. Po ukončení studia měli mít svatbu a pak měli naplánovanou společnou kariéru v zahraničí. Její rodiče dokonce přijeli z Anglie k nám. Abychom domluvili tu svatbu, ale rozhodně chtěli poznat, z jakých poměrů budoucí manžel jejich dcery pochází. Chovali se dost nadřazeně, moc mi neseděli. Nic pro ně nebylo dost dobré, patrně ani Libor. Ale nakonec se všechno vyřešilo samo. Libor se až dodatečně dozvěděl, že Amy byla těhotná a nechala si těhotenství přerušit. Asi by mu to vůbec neřekla, prostě se o tom rozhodla sama. A to Libor nedal. Navíc do toho přišel covid a zhroutily se i jejich další plány. Definitivně se rozešli a Libor se vrátil z Anglie domů. Byla jsem ráda, ale brzy nastaly jiné problémy. Libor se flákal, nepracoval, dostal se do nějaké divné partičky, zkoušel brát drogy. Trvalo to řadu měsíců, než se vrátil do normálu. Nakonec mu nejvíc pomohla práce, kterou teď dělá. Je sice úplně z jiného oboru, než z toho, který studoval, ale chytla ho. A v práci se také poznal s Mai.” dokončila Marta dlouhé líčení Liborova osudu.
“No, něco máme společného. I já jsem začal pracovat ve zcela jiném oboru, než který jsem vystudoval. A vrátil se domů. Tedy ne přímo k rodičům, ale aspoň do rodného města. Práce a jízda na motorce vyplňovaly všechen můj čas. Tedy do chvíle, kdy jsem poznal Ladu. Na počátku mně vyhovovala i její podmínka, že budeme pouze kamarádi s výhodami. Ale to se časem změnilo. Jen Lada si stále a tvrdohlavě trvá na svém. Proč nezdědila něco po tobě? S tebou se tak dobře povídá…”
“Váš vztah si musíte s Ladou co nejdřív vyjasnit. Žádné chození kolem horké kaše. Třeba právě dnes budete mít k tomu příležitost. Tedy pokud nás někdo vysvobodí z téhle hnusné klece. Pokud to nebude brzy, budu mít problém.” teď se vrtěla na podlaze Marta.
Naštěstí je Lada i Petr začali zásobovat alespoň nadějnými zprávami na mobil. To jim pomáhalo zvládat nekonečné čekání v omezeném prostoru výtahu.Dokonale probuzený zbytek rodiny očekával jejich vysvobození v přízemí u recepce. Hotelový údržbář už dorazil a něco řešil ve výtahové šachtě. Výtah sebou skutečně dvakrát nadějně škubl, ale nic víc. Odborník z výtahové pohotovosti právě přijel a omlouval se za zpoždění, prý uvázl kdesi v dopravní zácpě. Jeho odborný zásah trval pouhých pět minut a výtah se konečně rozjel. Dovezl Martu a Jiŕího do přízemí a vyklopil je přímo do náruče rodiny. S úlevou se nejdříve objali navzájem. A pak všichni zamíŕili rovnou na snídani do hotelové restaurace. Nejenže všem chutnalo, ale stihli u snídaně probrat všechny detaily dnešní pŕíhody. Lada si ani nevzpomněla, že včera hrozila dětem okamžitým odjezdem domů. Beze slova souhlasila s tím, že děti půjdou do zoo s babičkou a s Petrem. A ona a Jiŕí budou mít pár volných hodin sami pro sebe. Jen při pŕedáváni dětí pošeptala matce do ucha: “Mami díky, když jsem tě viděla dnes s Jiŕím, tak je mi jasné, že se mu budu muset víc věnovat.”
