Puberťačky ze střední
FOTO: Poskytnuto Ilonou Ondráčkovou

Puberťačky ze střední

13. 8. 2023

“Nejsi vůbec marná, Nikčo,” škádlila ji tenkrát v březnu spolužačka ze střední, když si na společných záchodcích zvýrazňovaly rty růžovým labelem s příchutí jahody a kontrolovaly v zrcadle, zda se jim nerozmazala řasenka pod očima.

Gábina řasenku nepotřebovala. Měla černé řasy i vlasy jako Brazilka. Kdyby nebyl její šedivý táta k dohledání na rodinných fotkách v albu jako tmavovlasý kudrnáč, začala bych přemýšlet, která černá vrána Gábi do rodiny se třemi světlovlasými sourozenci pomstychtivě přinesla.

“Díky,” spokojeně jsem zapředla jako kočka u babičky v obýváku na kostkovaném plédu na gauči, když jsem ji drbala mourovatý hřbet, bílou kožešinku pod krkem i špičaté uši. Připadala jsem si vedle Gábiny taková jiná. Nevýrazná. Ale postavte vedle sebe Brazilku a Evropanku a musíte sami okamžitě přijít na odpověď na otázku: Jaký byl mezi námi rozdíl? Ale to se týkalo pouze našich fyzických vlastností. A co když nás sbližovaly právě naše fyzické rozdíly?

Gabča, jak se Gábina všude podepisovala, byla moje nejlepší kámoška. Jakože fakt! Byla. Než nám do našeho vztahu hodili vidle kluci. Proč se vždycky všechno, když přijde na vztahy s klukama změní? Proč si kluci dokážou udržet svoje přátelství navzdory všemu? Co je v tom za disciplínu, kterou my, holky neznáme?

Gabriela se ke mě vždycky chovala fér a dokázala mi zvednout náladu. Pluly jsme spolu na jedné vlně. Stačilo, když se jedna podívala na druhou a už jsme se vezly v hurónském záchvatu smíchu. Vystačily jsme si spolu. A byla stejně praštěná. A co jsme si nestihly říct během přestávek ve škole, musely jsme stihnout odpoledne na náměstí nebo v parku. Nebo na zastávce autobusu či nádraží, kam mě Gábina po škole doprovázela.

"Proč musí nudné hodiny trvat pětačtyřicet minut a krátké přestávky sotva minut pět?" Nechápaly jsme. Ale nalezly jsme i na tento problém řešení. Dopisy! Lístečky. Když to nešlo formou smsky a musely jsme mít telefony vypnuté nebo odložené v batohu.

"Pošli to dál." Tak by se dala pojmenovat naše konverzace plná zájmu jednu o druhou. Vždyť nezáleží na tom, zda je na lístečku namalované sluníčko nebo srdíčko. Ale srdíčko je samozřejmě vždycky víc cool. Nikča a Gabča.

Gabču jsem poznala v prváku na střední, když jsem nastupovala v září po základce do nové školy. Chtěla jsem původně studovat uměleckou školu, ale nepodařilo se mi uspět u talentových zkoušek. Asi tréma, či co. Gábina byla stejná trémistka a pohádkářka a snílek jako já.

Na talentovkách jsem měla za úkol tančit na volné téma. Ale byla jsem tak dřevěná a strnulá, že jsem se podobala krůtě polomrtvé strachy, když se ji a zbylým čtyřem z hejna máma v sobotu na dvoře chystala useknout hlavy od krku. Taky se tak bály. Přitom jsem sama sebe viděla jako hrdinku tanečního filmu Flashddance. Ale místo vítězného tanečního finále, kdy všechny zaujmu a tleskají mi o překot v sedě i ve stoje na parketu, jsem se poraženě odplížila na chodbu.

Načatá neúspěchem z nepovedeného tanečku ve mě tréma a strach ještě dál bobtnaly. Další část talentovek byla hra na hudební nástoj. Za klavír jsem osudově dosedla s ohnutými zády a rychle jsem se pustila do jednoduché skladby, Kdybych nebyla tak sevřená, snad by mi pomohlo němé mňoukání, jak mi doporučovala moje učitelka hry na klavír. Ale místo mňau mňau mi u hlavy vystřelila vzduchovka a moje ruce vyletěly jako hejna vrabců. A ti zděšeně hrály, co jim malé křidélka stačily. Hrála jsem tak zběsile rychle, asi proto, abych nestihla žádnou notu zkazit a abych měla všechny tóny skladby už konečně za sebou.

Zkrátka umělkyně z tebe bude pouze ve volném čase, utěšovala mě babička. A to si o mě myslela, že budu módní návrhářka. "Chichi." Coco Chanel. To leda jedině madam Koko dák. Mezi drůbeží u nás na dvoře. Začala jsem s modely na panenky. Na šicím stroji na hraní pro děti. No a potom mi máma pomohla se střihem a zkusila jsem si sama ušít sukni na velkém šlapacím stroji. Docela ušla.

A tak jsem si vybrala ekonomku. Matika mi vždycky šla. Myslela jsem po tátovi ekonomovi logicky. Nebo jsem si to tak vysvětlovala. Proč zrovna mně jde matika a ostatním spolužačkám dělaly různé matematické úvahy a vzorečky problémy. Ale ekonomka bohužel nebyla jen matika. Musela jsem se šrotit hlavně ekonomii, ekonomiku, účetnictví, marketing a dalších milion předmětů. A proto, když se na mě všechno učení v prváku začalo hrnout, nevěděla jsem, kam se před ním schovat.

První ročník byl pro mě vážně křest ohněm. Zapadnout mezi úplně cizích dalších třicet spolužáků. Puberťáků. Naštěstí jsem potkala Gábinu. Všimla jsem si jí už u přijímacích zkoušek. Vykulila na mě ty své černé, veliké a kulaté oči, jako kdyby jimi chtěla jít napřed a seznámit se.

"Ahoj, jmenuju se Gábina. Chceš se mnou kamarádit?"

Někdy mi připadají jako tykadla. Lapá jimi do svých sítí bezradné duše.

Seděla sama v předposlední lavici a připadala mi tenkrát tak sympatická a veselá. A když jsem ji líp poznala, tak uzavřená a zoufalá.

A ty nervy, které jsme spolu prožívaly před písemkama. Gábina si vždycky jako při modlitbě propletla prstny na rukou a sbalila je v pěst, kterou si vrazila mezi kolena A potom tiše kvílela hlasem prasátka z pohádky o medvídkovi Pú: “Já fakt nic neumím. Vůbec jsem se neučila. Budeš mi napovídat? “

Gábina přeháněla. Byla zodpovědná a učila se každý den. Tatínek byl učitelem na základní škole a vedl ji i tři další sourozence ke studiu. A maminka, která na škole pracovala jako uklízečka, Gábině každý den připomínala jak dopadne, když se nebude učit a nedodělá si aspoň střední školu.

Taky ji pořád strašila, že ji někdo zbouchne. Tedy kluk. Protože doma  byli čtyři sourozenci a pes. A všichni bydleli v malém bytě se dvěma pokoji a kuchyní.

Měla jsem ji ráda a vůbec mi nevadilo, že je praštěná šprtka. Naopak jsem na ni to její někdy až hysterické prožívání všeho milovala.

“Tohle jsme my dvě. Já jsem ta větší a ty ta menší,” ukazovala mi na dvě postarší metařky na náměstí po vyučování Gábina a chechtaly jsme se na celé kolo. "Takhle jednou dopadneme," šeptaly jsem si potutleně na lavičce a s bláznivým humorem malovaly svou budoucnost.

Dělaly jsme to místo koukání na horor. Hlavně, když budeme spolu. V dobrém i ve zlém. Ve školním roce i o prázdninách. No nebyla to láska na první pohled?

Jak jinak vzniká přátelství? Z pocitů, že vám nikdo nerozumí? Že se občas cítíte osaměle? Že jste úplně sami na světě, i když vás je doma plný byt? Anebo když se stane zázrak a narazíte na svůj odraz v zrcadle světa. A ten odraz vám řekne. “Ahoj, kde jsi tak dlouho? Už tady na tebe nějakou chvíli čekám. Pojďme spolu  zažít nějaké dobrodružství.”  

 

Povídka pro Tachovskou renetu 2023 na téma: Láska na první pohled
Fotky jsou pouze ilustrační ala devadesátá léta. Patří do mého archivu a byly pořízeny v roce 2022

 

povídka
Hodnocení:
(5.1 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.