Škola stála v centru obce mezi hospodou a bývalým klášterem ve které sídlila pošta a národní výbor. Budova školy nebyla moc velká, v přízemí byly šatny, tělocvična která se v poledne měnila na jídelnu, kuchyně a byt ředitele. V prvním patře byly tři třídy, sborovna a kabinet a o patro výš půda.
Škola byla trojtřídka, to znamenalo, že měla fyzicky tři třídy, ale probíhala v nich výuka pěti ročníků. V našem ročníku nás bylo 18 dětí, některé ročníky byly slabší. V první třídě jsme byli sami, ale pak jsme se učili vždy v kombinaci s jinou třídou, takže ve druhé jsme se učili s třetí třídou, s nimi jsme se setkali znovu, když jsme byli ve čtvrté třídě a oni v páté. Ve třetí třídě jsme si opakovali učivo s první třídou a když jsme byli v páté třídě, opakovali jsme si s nimi učivo třetí třídy. První a pátou třídu jsem tak absolvovala dvakrát a třetí třídu dokonce třikrát. Polovinu vyučovací hodiny se učitelka věnovala jedné třídě, pak jí dala samostatnou práci a věnovala se druhé. Nemyslím, že by nás to nějak poškozovalo, spíš naopak.
1961 - První den ve škole
Třídy byly určené pro zhruba 30 dětí, tedy cca 15 lavic srovnaných ve dvou řadách. Lavice měly sklápěcí sedačky, do kterých se občas přiskřípnul prst nebo noha a když se na sedátku odchlípla dýha, tak se nám holkám trhaly punčocháče. V desce byl otvor pro skleněný kalamář, do kterého doléval pan učitel inkoust. Pod deskou byla polička na odkládání sešitů a po straně háček pro zavěšení školní tašky a na to, abyste si o něj udělali pořádnou modřinu do nohy. Vždycky jsem se těšila na první školní den, to byly na lavici srovnané učebnice, nové sešity, pastelky, vodové barvy a v první třídě i penál. V penálu jsme nosili krabičku se zásobními perky, bývala zlatá, stříbrná nebo ocelová, hadřík na otírání pera, tužka, ořezávátko a guma na pokusy vygumovat inkoustové šmouhy, to se moc nedařilo a většinou to skončilo dírou v papíru. Pokrokem byl „zmizík“ který inkoust na nesprávném místě zesvětlil, ale už se přes to místo nedalo znovu psát. Po mém tatínkovi mi zůstal dřevěný penál s posouvací horní deskou, zdobenou malováním. My jsme v první třídě dostali kožený, byl zavírací na patentky, což nebylo dobré řešení, aby se dobře zapnul, muselo se na patentku zatlačit, jenže se tlačilo i na věci uložené v penálu a ty to nemusely vydržet. Penály na zip byly větší, vešly se do nich pastelky a dokonce i taháky, jejich slabou stránkou byl zip, buď se zadrhnul nebo naopak rozestoupil a byl problém.
Vepředu byl stupínek, na něm stůl učitele, za ním černá tabule, na kterou se psalo bílou křídou a když byla zvláštní příležitost, tak i barevnými. Vedle tabule ležela houba na umývání, většinou nechutně páchnoucí. Na zdech visely plakáty, pro prvňáky s písmenky a říkankami jako „Letadlo letí nad řekou…“ nebo „Alenko stůj, auto houká…“. Plakáty doplňoval nezbytný obraz hlavy státu a J. A. Komenského, školní rozhlas, květináče s pelargoniemi na oknech a umyvadlo. Topilo se v kamnech, během vyučování chodil do tříd školník s uhlákem, zarachotil roštem, nasypal do kamen uhlí, zaklapl dvířka a odešel.
V první třídě jsme nejprve psali tužkou, když jsme získali trochu praxe, přešlo se na pero s násadkou. Perko se vsouvalo do násadky, pak se namočilo do kalamáře s inkoustem a začalo se psát. Tedy v optimálním případě, protože perko mohlo být rozskřípané, takže psalo dvě linky nebo nepsalo vůbec, mohlo také pouštět inkoust, což znamenalo nejen kaňku v sešitě, ale také modré prsty od inkoustu a občas i pokaňkané oblečení. Další záludností byl inkoust, který schnul pomalu, museli jsme dávat pozor, abychom napsaný text nerozmazali rukávem nebo druhou rukou. Trochu pomáhaly pijáky, odsávaly nadbytečný inkoust, bývaly červené, později i světlé s různými osvětovými nebo reklamními potisky. Úkol v sešitu učitel hodnotil dvěma známkami, např.1/2 znamenalo, že text je napsaný správně, na jedničku, dvojka byla za úpravu, tedy za ty šmouhy a kaňky.
Dalším stupněm byly plnící pera. Typů bylo několik, jedním se natahoval inkoust do pera pomocí pístu, druhým pomocí balonku a vzpomínám si i na systém, při kterém se inkoust natahoval šroubováním. Byly lepší než násadky, nepouštěly inkoust, ale když se rozskřípaly, tak byly na vyhození. Pak přišla novinka - pera na inkoustové bombičky a po nich propisovačky a nejžádanější z nich – čínské pero. Učitelé propisovačky nejprve zakazovali, ale pokrok nezastavíš a na druhém stupni už psala plnícím perem jen menší část žáků. Já byla mezi nimi, plnící pero se mi drželo lépe, u „číny“ jsem dostávala křeč do prstu, a navíc jsem objevila u maminky v práci zelenomodrý inkoust, který se mi líbil víc než klasický modrý. Ještě existoval červený inkoust, ten používali učitelé na známkování.
Tužky měly také svoji historii, obyčejnými se psalo ve škole, ty lepší měly na konci gumu. Doma jsme měli i tzv. inkoustové, když se naslinily, tak psaly výraznou linkou a písmo nešlo vygumovat, prý byly jedovaté stejně jako tužky, které měly jeden konec červený a jeden modrý. Nakonec přišla versatilka s tuhami, dokonce i barevnými, ty ale na kreslení moc praktické nebyly.
Seděla jsem zpočátku v první lavici, protože špatně vidím a maminka se bála, že neuvidím na tabuli. Jenže jsem byla vysoká a tak se mi během školní docházky podařilo propracovat do zadnějších lavic, kde jsem nebyla tak na ráně. Učení mi šlo dobře. V žákovské knížce, kterou mám dodnes schovanou, jsou skoro samé jedničky prokládané sem tam dvojkou a několika pětkami v kroužku, vždycky ve čtvrtek jsem „zapomněla počty“ učebnici počtů, kterou jsme den předtím nepotřebovali, takže jsem jí z tašky vyndala, ale na další den už jsem jí zapomněla dát do tašky zpátky. S psaním to bylo horší, nedokázala jsem psát úhledně, to ostatně neumím dodnes a byl to důvod, proč jsem později studovala grafologii, abych totiž našla odpověď proč. Nicméně již v první třídě se projevila moje tvořivost, když jsme se učili psát písmenko „m“, tak jsem si říkala, jak to písmenko asi bude vypadat se čtyřmi, pěti nebo i šesti nožičkami. Mně se líbilo, ale panu učiteli ne. Číst jsem uměla ještě než jsem šla do školy, četla jsem dobře nahlas, tak jsem někdy měla za úkol číst spolužákům knížku, když se učitelka zabývala třídou druhou. Dodneška si pamatuji kluky s vykulenýma očima, jak nadšeně poslouchají.
pohled na třídu
Ve třídě jsme měli „funkcionáře“, kromě předsedy třídy si pamatuji sběrového referenta. Evidoval, kolik kdo odevzdal do sběru starého papíru, na konci školního roku dostal nejaktivnější „sběratel“ knížku nebo vodové barvy. Trochu jsme si sběrem vydělali, za jeden kilogram papíru platili ve sběrně 20 haléřů, za to se dal pořídit „šumák“ nebo „mejdlíčko“. Nevím z čeho se mejdlíčko dělalo, nebylo to nic moc, nějak samo z obchodů zmizelo a já jsem se s ním znovu setkala v 90.letech, chutnalo ohavně, prostě jako mýdlo. Pak byly služby, které se střídaly po týdnu, matně si vzpomínám na zdravotní službu, která kontrolovala zda máme umyté ruce a pouštěla nás o přestávce po skupinkách na záchod.
V poledne jsme chodili na obědy buď domů nebo do školní jídelny. Chodit domů byla někdy honička, protože s plným žaludkem jsem musela pádit do kopce do školy, abych přišla na odpolední vyučování včas. Jíst ve školní jídelně zase bylo někdy stresující, některá jídla jsem odmítala jíst, třeba tlusté maso, dršťkovou, zelňačku a jednu mléčnou polévku s kuličkami z mouky. Jenže učitelé hlídali jestli dojídáme a já trávila dobu jídla ve stresu z toho, jak se z jídelny ztratit, aniž bych byla nucena to sníst. Ten psychoteror neměl žádný výchovný efekt, po 60 letech mohu zodpovědně prohlásit, že tahle jídla nejím dodnes. Některá jídla která se doma nevařila jsem si naopak zamilovala, například kulajdu.
Odpoledne býval v jídelně tělocvik, když bylo hezké počasí, chodilo se na hřiště za poštu. Tělocvik jsem moc nemusela a vysloveně jsem na něj zanevřela, když byla spartakiáda. Nacvičovali jsme, pak přijela nějaká ženská vybírat děti na spartakiádu do Písku. Mě nevybrala, já se urazila a spartakiády jsem ignorovala až do jejich konců v osmdesátých letech. Součástí školní výuky byly odpolední kroužky, chodili jsme postupně téměř všichni na všechny. Zdravotní kroužek nás naučil ošetřit rány a zavázat hezky ruku, hlavu i nohu, při dopravním jsme se naučili znát značky. Jednou za měsíc nám pan řídící odpoledne ve třídě promítal pohádky jako Pyšná princezna, Princezna se zlatou hvězdou na čele nebo Krtečkovy příhody. Občas přišel do školy lékař, zkontroloval nám zrak nebo nás naočkoval.
Vystřídali jsme několik učitelů, v první třídě nás učil pan řídící Vokurka, ve druhé slečna učitelka Skopcová, na kterou mám zvláštní vzpomínku. Byla hodina kreslení, já byla s výkresem rychle hotová, tak jsem dostala za úkol namalovat další obrázek podle jedné krajinky na obrázku, co visel na zdi. nebavilo mě to, nechtěla jsem to dělat, tak jsem vzala štětec a mrskala barvy na čtvrtku jak mě to napadlo. Byla z mého díla ve stylu fauvismu nadšená. Ve čtvrté třídě jsme měli paní učitelku Svobodnou, ta nám na začátku polední přestávky dávala pětiminutový diktát na pravopis – „Lesní víly věnce vily a psi z vily na ně vyli“ a podobně... Bylo to užitečné, když jsme pokračovali na druhém stupni v Písku, i žáci z nejhorším prospěchem v Čížové měli oproti některým píseckým dětem lepší znalost gramatiky.
Učili jsme se i venku, v „estéesce“ /strojní traktorová stanice/ nám ukazovali zemědělskou techniku, v pekárně jak se peče chleba, na nádraží nám nejen ukázali, jak se označují jízdenky, ale směli jsme si to i sami vyzkoušet, pak jsme o tom namalovali obrázek.
Za školní budovou byla zahrada a sad, s jarem začaly práce na školní zahradě, což vlastně bylo vždycky jen pletí, takže to pro zahradničení nikoho nenadchlo a nejsem si jistá, jestli jsme nenadělali víc škody než užitku, oficiálně se ten předmět jmenoval „práce na pozemku“. Před budovou kovové zábradlí, na kterém jsme se my holky naučily dělatvýmyky. Kousek od školy byl vedle rybníku Hliník malý parčík s kolotočem, když jsme šli ze školy domů, tak jsme ho využívali. Tam také došlo k zásadnímu nedorozumění zda jsem na řadě já nebo spolužák, které vyvrcholilo tím, že jsem mu vzala čepici a hodila ji do křoví. Kdo to na mě prásknul nevím, ale dostala jsem za trest napsat padesátkrát „Nemám házet spolužákovi čepici do rybníka“ Trest asi fungoval, už nikdy jsem žádnému spolužáku čepici do rybníka nehodila.
Můj největší průšvih ve škole byl, že jsem rozbila okno na záchodě. No... nemohla jsem za to tak úplně sama, okno bylo z venku zavřené, ale vnitřní část byla otevřená a do prostoru mezi okny si dala paní řídící lavor se sazeničkami. Strkaly jsme se na záchodě, já jsem vrazila do okna a to se rozbilo o lavor. To byly nervy, holky mi hned posloužily tím, co se mi všechno stane, ale vyznělo to do ztracena, asi pan řídící uznal, že to nebylo nejšťastnější místo pro sazeničky.
Na jaře jsme sbírali byliny. Dostali jsme seznam bylin a jaké množství je u kterého druhu třeba odevzdat a měli jsme si vybrat tři druhy. Já sbírala podběl, jitrocel a kopřivy, protože rychle přibývaly, ale nebyl špatný ani květ hluchavky, sice byl lehoučký, ale nebylo ho třeba tolik a při sběru se dala vycucat z konce květu sladká šťáva. Jednou jsme také sbírali mandelinky bramborové, ošklivé „americké“ brouky, které nám na naše socialistická pole prý shazovali Američané z letadel. Na podzim jsme zase sbírali žaludy a kaštany pro lesní zvěř. Cestou k myslivně u Kalaše byl u lesa plácek, kde jsme dělali ohniště a pak v popelu pekli brambory. Na začátku listopadu býval lampionový průvod, šlo se přes celou vesnici na kopec Jakub kde je kostel a hřbitov, cílem ale byl hrob sovětských vojáků. Lampiony bývaly kulaté nebo válcové, nesly se na tyčce, když byl vítr tak zhasínaly nebo naopak někomu chytnul. Rok končil vánoční besídkou. Před MDŽ jsme nacvičovali pro představení pro rodiče. V hospodě to byla velká sláva, sál byl plný, trvalo to dvě hodiny, každá třída nacvičila nějaké pásmo, říkanky, písničky nebo i scénky, nakonec jsme rozdali maminkám nakreslená přáníčka a perníková srdce.
1962 záběry z besídky
Nevzpomínám si kdy a jak jsme se stali Jiskřičkami, ve třetí třídě z nás byli Pionýři. Možná to mělo mít nějaký politický podtext, ale naši vedoucí se o to nijak nesnažili a my to tak nevnímali. Pamatuji si, že jednomu spolužákovi rodiče zakázali do pionýra chodit a mně bylo divné, proč mu tu fajn zábavu nechtějí dovolit. Hráli jsme v lese stopovačky, v zimě se chodilo sáňkovat a za špatného počasí jsme ve třídě hráli deskové hry nebo malovali. Na konci šedesátých let se zakládaly Kluby venkovské mládeže, pamatuji se na organizování turnaje v ping-pongu a tancovačky. Na počátku 70. let byly zrušeny s tím, že se mládež musí organizovat ne podle místa bydliště, ale v zaměstnání nebo ve škole. To jsem už chodila na gymnázium v Písku a aktivita třídního SSM spočívala v tom, že jsme po vyučování seděli v lavicích, jeden chudák něco vykládal a my přespolní jsme se stále koukali na hodinky jestli stihneme vlak domů. Turnaje, tancovačky, výlety a hry byly pryč.
1962 jiskřičky
Když jsme vyšli z páté třídy idyla skončila. Začali jsme dojíždět z jednotlivých vesnic vlakem nebo autobusy do škol v Písku. V ZDŠ kpt. O. Jaroše ve třídě 6 C, kam jsem patřila, nás bylo 42 žáků, šestých tříd tam bylo celkem pět. Vstávala jsem v šest, vlak jel v 6.50, v Písku jsme byli v sedm hodin a čekali jsme hodinu v družině než začne vyučování. To mě naučilo neděla domácí úkoly doma, ale ráno ve škole. Vláčeli jsme těžké školní tašky, protože jsme podle učitelů na každý předmět museli mít všechny knížky sebou. O přestávce jsme nesměli zůstat ve třídě a museli jsme korzovat po chodbě, to v Čížové nebylo, bylo to hodně divné, chodit dokola po chodbě jedním směrem se svačinou v ruce a jíst za chůze. Moc si z toho už nepamatuji, rodiče mě každý rok v květnu a červnu posílali do léčebny v Mariánských Lázních, tak ani nejsem na školních fotkách. V léčebně byla škola ideál, učili jsme se jen dvě hodiny denně.
Když mi moje babička vyprávěla jaké to bylo, když ona chodila do školy, vnímala jsem to jako něco, co bylo nedokonalé a je dávno překonané, ale když o tom teď přemýšlím, tak byla tehdy v mém věku a moje vyprávění se bude asi dnešním školám jevit podobně. Já na tu dobu ráda vzpomínám.
1961 škola v Čížové
Fotografie v textu: poskytnuty z archivu HJany Píchové
