V Dánsku, Švédsku a především v Norsku dodnes najdeme aktivní krajanské kluby, časopisy a pamětníky se zajímavými osudy. Jedním z nich je i pan Karel Babčický z Osla. Tady je jeho vyprávění.
Ačkoliv jsem rozený Pražák (8. července 1940), vyrůstal jsem na venkově a do Prahy se vrátil až ke studiu na matematicko-fyzikální fakultě, po jehož ukončení jsem se zde také oženil. Zakrátko jsme však s manželkou Janou opustili nejen hlavní město, ale i rodnou zem.
Teprve teď, na sklonku života, si uvědomuji něco, co mi stále unikalo. A sice to, že jakkoliv se celý život usilovně snažíme dosáhnout námi vytčených cílů, což se někdy podaří, a jindy zase ne, často je to souhra námi neovlivněných náhodných událostí, která vytyčí zásadní milníky v našich životech. Já mohu s potěšením konstatovat, že jsem v takových případech míval spíš kliku! Začít můžeme třeba hned u mé vojenské služby, kterou jsem nastoupil po ukončení vysokoškolského studia na dva roky. Ano, patřím k jednomu z těch ročníků, které byly režimem potrestány za politické výtržnosti, ke kterým došlo na majálesu v Praze v roce 1956. Co na tom, že jsme tam nebyli, protože jsme tehdy ještě chodili na gympl? Takže místo vojny při škole plná dvouletá služba. Měl jsem ale „štěstí“ v tom, že už po půl roce jsem byl superarbitrován ze zdravotních důvodů. Nejen, že tyto krátce na to pominuly, ale moje povinná umístěnka, na kterou jsem ani za nic nechtěl nastoupit, byla v tu dobu obsazená a já jsem si mohl sám najít zaměstnání!
Během krátké praxe v jednom výzkumném ústavu jsem odpověděl na inzerát volného místa na předchůdkyni dnešní katedry ekonometrie na Vysoké škole ekonomické jen proto, že jsem nevěděl, že ty inzeráty jsou jenom povinná formalita, protože místa se v praxi obsazují jinak. Navíc v takovém prostředí bylo samozřejmostí členství v KSČ, což nebyl můj případ. Ale bylo to v době tání v polovině šedesátých let, a tak mi moje nečlenství naopak pomohlo, protože když to vyšlo v přijímacím hovoru najevo, dozvěděl jsem se, že to je skvělé, protože katedra bude moci říkat: „Ne, u nás nejsou všichni ve straně!“.
Zakrátko na to přišel rok 1968 a děly se věci do té doby nevídané, například, že se dalo cestovat do zemí dosud zapovězených. Jednoho dne jsem dorazil na katedru, kde byla už od rána vystavená nabídka zahraničních stáží, stačilo si jen vybrat kam. Kvůli mému pozdnímu příchodu byly už země jako USA, Velká Británie, Francie, Západní Německo atd. přeplněné, zapsal jsem se proto jako jediný zájemce o stáž v Norsku. A udělal jsem dobře, protože jsem nakonec byl jediný, kdo stáž dostal! Napřed přišly ale letní prázdniny ty jsme s Janou strávili v Bulharsku. Cestou zpět jsme se rozhodli navštívit známou v Bělehradě a jaký to byl šok, když jsme se od ní dozvěděli, že „v Československu je válka!“ Vzala nás k sobě domů, přestože sami žili dost chudobně. Ale jak pravila její matka: „za války bylo hůř a dostali jsme se z toho!“ Dodnes si vybavuji, jak jsme byli u jejich sousedů předmětem závisti, a proto nás zvali na jídlo nebo alespoň vykoupat se. Po zhruba čtrnácti dnech jsme se vydali do Vídně, kde jsme očekávali další vývoj událostí. Bohužel, i když stáž v Norsku už byla dojednaná, neměl jsem o tom u sebe žádné doklady. Nepomohla mi ani norská ambasáda, na kterou jsem se ve Vídni obrátil. Nezbylo, než to risknout a vydat se do Prahy. Naštěstí tou dobou a ještě další téměř rok byly hranice otevřené, ale to tehdy nikdo netušil. Ač stáž měla trvat jen čtyři měsíce, nikdo neměl problém s tím, aby se mnou jela manželka, což do té doby bylo neslýchané. Navíc, už po krátkém pobytu, mi Norské výpočetní středisko, kde jsem stážoval, nabídlo prodloužení pobytu o další dva roky, abych mohl dokončit zdárně rozjetý projekt. A nejen Vysoká škola ekonomická, ale i československé ministerstvo školství, to odsouhlasily!
Norsko, země fjordů, řek a jezer. FOTO: Martin Nekola
Díky zajímavé práci s právě vytvořeným programovacím jazykem SIMULA uběhl první rok nečekaně rychle a v době dovolených jsme začali dumat o tom, zda se podívat zpátky domů, už proto, že během toho roku mnoho našich krajanů v Norsku takovou cestu bez problému absolvovalo. Nejdřív jsme dlouho váhali, ale nakonec jsme to risknuli. Hlavní obavou bylo obnovení výjezdní doložky pro manželku, ale to se ukázalo jako banalita, kterou se podařilo vyřídit hned po příjezdu. Šok se dostavil až při návštěvě ministerstva, kde mi soudruzi sdělili, že obnovení mojí doložky bude trvat déle. Až když jsem naléhal, že to spěchá, vzala mě dotyčná úřednice ke svému nadřízenému. Bohužel jsem jeho jméno znal, neboť byl neblaze proslulý. O to větší byl můj údiv, když oné úřednici přede mnou nařídil, ať to vyřídí okamžitě, když nemám čas čekat! Tehdy bylo prostě všecko jinak.
Na nic jsme už nečekali, nasedli jsme do Volkswagenu brouk, kterého jsme si cestou přes Německo s velkou slávou koupili, a vyrazili jsme zpět do Skandinávie. Cesta trvala dva dny, během nichž jsme netušili, že už den po našem odjezdu spadla klec a hranice se na dalších dvacet let uzavřela! Dozvěděli jsme se to až po příjezdu od známých v Norsku, kteří nás už mezitím odepsali.
Zanedlouho poté jsem z ministerstva dostal výzvu k okamžitému návratu, bez ohledu na dřívější povolení. Zajímavá byla adresa na obálce, jako bydliště tam stálo: „Oslo, Švédsko“. Bohužel jsem si ji neschoval a dodnes nevím, jestli to byl skrytý signál nebo prostě nová a méně bystrá skvadra ministerských úředníků. A tak jsem nejen pokojně dokončil svou stáž, ale v Norsku žijeme dodnes. Za to jsem byl posléze odsouzen na rok a půl do vězení, jak potvrzuje výpis z trestního rejstříku. Na rozdíl od oné obálky jsem si ho zarámoval a vystavil na příslušném místě.
Tolik o tématu zmíněném v úvodu. Na závěr ještě pár slov o tom, jaké to pro Čecha je, integrovat se v Norském království. Splynout se zdejším prostředím je na jednu stranu jednoduché, protože Norové jsou velmi tolerantní, zároveň ale právě proto obtížné. Třeba osvojit si jazyk není snadné, protože snad neexistuje žádný Nor, který by nemluvil plynně anglicky a k tomu dojde okamžitě, jakmile pochopí, že norština není vaše mateřština. A samozřejmostí je vás neopravovat, když se v norštině dopustíte chyby. Jako ilustrace může posloužit případ, kdy jedna známá česká osobnost si často pletla v norštině podobně znějící výrazy pro „porovnat“ a „soulož“, aniž by na to byla kdykoli upozorněna! Následkem toho to trvá roky se jazyk naučit. Další odlišností je to, že na rozdíl od českých poměrů, kde si nově příchozí napřed musí získat důvěru, aby byl do společnosti přijat, v Norsku ji dostává a priori. Pokud by ji však někdy porušil, je to nenapravitelné.
Slušelo by se ještě popsat moji pozdější obsáhlou angažovanost v české komunitě v Oslo, kde jsem vytvořil a vedl krajanský spolek Tsjekkisk-Norsk Forum. K tomu ale může posloužit archiv časopisu, který jsem před více než třiceti lety založil a který dosud vychází. Jeho prvních sto čísel je k vidění zde. Dodnes třeba vzpomínám, jak jsme na první svobodné volby v Československu v červnu 1990 zorganizovali zájezd do Prahy. Každoročně pořádáme oslavy svatého Václava, mikulášské besídky, dětské dny, promítání filmů, výlety, kurzy češtiny nebo společenská setkání v kavárně. Mám radost, že zájem mladých neutuchá, spíše naopak.
